Eschatologický inkarnacionismus svaté Terezie od Dítěte Ježíše
Chceme-li porozumět Terezčině prožívání věčného života v přítomném okamžiku, musíme především konstatovat, že světice si zde prošla (navzdory svému krátkému životu!) poměrně dynamickým vývojem: vyrostla v prostředí, jež se výrazně orientovalo na eschatologický rozměr křesťanského života, avšak v průběhu života, zejména díky vánoční milosti a jejímu potvrzení na prahu právní dospělosti (tj. ve věku 21 let) se výrazně otevřela rovněž rozměru inkarnačnímu.
V Terezčině životě lze uvažovat o celkem čtyřech obdobích vývoje:
- Období eschatologických tužeb v dětství (1873-1886);
- Období objevu přímluvné modlitby (od vánoční milosti po vstup do kláštera, 1886-1888);
- Období inkarnačních tužeb (od vstupu na Karmel po dospělost, 1888-1894);
- Období objevu eschatologického inkarnacionismu (od dospělosti po smrt, 1894-1897).
První období (tj. Terezčino dětství) bylo extrémně eschatologické: doslova všechno je jí podnětem k přemítání o nebi a země jako by pro ni ani neexistovala. (21) Přesněji vyjádřeno: nebe a věčný život jsou pro ni „Vlastí, domovem“, zatímco země je výhradně „Vyhnanstvím“. Skutečný život se žije až po smrti. Období dětství je tedy charakterizováno touhou po nebi. Ta je spolu s touhou po svatosti a touhou milovat Ježíše jednou ze tří stálých tužeb této světice a jejich společná existence je výmluvná, neboť vyjadřuje jedno ze základních přesvědčení světice: aby se Terezka mohla dostat do nebe, musí se stát svatou, a svatou se stane, naučí-li se celým svým životem milovat Ježíše! (22)
Ve druhém období (tj. od vánoční milosti po vstup na Karmel) napomůže Terezce právě touha milovat Ježíše k tomu, aby se pozvolna začala otevírat pozemské perspektivě, která pro ni dosud takřka vůbec neexistovala. Vše začalo „vánoční milostí“ (srov. A 44v-45r; AS 95‑96), kdy „přestala být dítětem“ (A 45r; AS 95) nebo, vyjádřeno lépe, kdy znovu našla svou dětinnou povahu, ačkoli poznala vážnost života (srov. A 13r; AS 37). Díky této známé události se totiž Terezka otevřela touze po spáse duší (srov. A 45v; AS 96n.) a díky zločinci Henrimu Pranzinimu, jejímu „prvnímu dítěti“ (srov. A 45v-46v; AS 97n.) objevila přímluvnou modlitbu. Nejprve se modlí pouze za „velké hříšníky“ (A 45v; AS 97), později pochopí, že je třeba, aby se stala „apoštolkou apoštolů“ (A 56r; AS 119; srov. také A 69v; AS 145). V tomto období ještě nejsou eschatologický a inkarnační rozměr jejího života prorostlé tak, jak by měly; spíše se dá uvažovat o tom, že existují poněkud paralelně vedle sebe. Je ovšem již velkým pokrokem, že kromě nebe se v duchovním směřování mladé dívky objevuje už i země.
Ve třetím období (od vstupu na Karmel po dospělost) se Terezce podaří tuto paralelnost eschatologie a inkarnacionismu překonat, neboť v průběhu počáteční řeholní formace se tyto dvě oblasti začínají významně propojovat. Vrcholným vyjádřením dokončení tohoto procesu, kdy se z nebe a země stanou spojenci, je báseň, nazvaná Píseň na dnešní den z 1. června 1894. Její krátké analýze se ještě budu věnovat dále, na tomto místě snad stačí upozornit na hlavní myšlenku: k tomu, aby Terezka mohla milovat Ježíše a mohla se s ním definitivně setkat v nebi, nemá leč dnešní den (srov. refrén rien qu’aujourd’hui – „nic než dnešek“). Dnešek je jistou cestou, které vede na věčnost. Nebe a země se tak harmonicky propojují a touha po nebi vede k inkarnační touze angažovat se na zemi, která je stále více objevována jako jediný prostředek, jak dojít do nebe.
Poslední období Terezčina života (od dospělosti po smrt) je bezesporu nejvýznamnější: (23) světici již nestačí, aby nebe a země existovaly v harmonické jednotě, začíná je vnímat jako navzájem se pronikající až ztotožňující se. Je to dobře vidět na výroku z posledních měsíců života: „Je mi jedno, budu-li žít anebo umřu. Nevidím nějaké dobro, které bych po smrti měla navíc a které bych neměla už v tomto životě. Uvidím Boha, to je pravda! Ale pokud jde o to být s ním jedno, jsem s ním úplně jedno už tady na zemi“ (ŽZ 15.5.7). (24) A poněvadž se pro Terezii v tomto závěrečném období života nebe takřka ztotožní se zemí, nejenže začíná žít nebem už na zemi, byť ve víře, ale i věčný život začíná vnímat jako propojený se zemí. Odtud ono aktivní pojetí eschatologie s „deštěm růží“ a „působením v duších“, které již bylo zmíněno. Terezka je důsledná: žije-li už nyní vírou v nebi, nebude moci v nebi žít jinak než jako žila na zemi, kde se celá, zejména v posledních třech letech života, vydávala v lásce! (25)
Výsledným postojem Terezčina vývoje, jak jsme se jej pokusili právě trochu vystopovat, je to, co se dá nazvat eschatologickým inkarnacionismem, tedy takový způsob prožívání duchovního života, který se naplno angažuje na zemi právě proto, aby člověk mohl dojít věčného života v nebi, kde ovšem nebude odpočívat, nýbrž ve společenství lásky s Bohem, anděly a svatými dále konat na zemi.