Mystika jako setkání Božského a lidského

Když se zamýšlíme nad vymezením pojmu „mystika“ měli bychom za normálních okolností nejprve prozkoumat historický vývoj křesťanského pojetí tohoto termínu (a tedy jeho přechod od liturgického a biblického užití ke specifickému používání od přelomu 16. a 17. století a pozdější querelle mystique na konci minulého a na začátku tohoto století) a následně se pokusit vymezit vztah křesťanské a nekřesťanské mystiky.
Něco takové by si však i při radikální stručnosti žádalo obsáhlejší studii, proto úplně rezignuji ze srovnání křesťanské nekřesťanské mystiky a v historickém vývoji si povšimnu pouze jednoho okamžiku: 16. století s jeho svatou Terezii od Ježíše (z Avily) a svatým Janem od Kříže. (2)
Základním rysem jejich spisů totiž je (a právě to je odlišuje od většiny předchůdců) tzv. „psychologický ráz“: proto jsou v některých klasifikacích označování jako „subjektivní“ mystikové na rozdíl od „objektivních“ mystiků, k nimž řadíme např. představitele rýnsko-vlámské školy (Eckhart, Tauler, Suso, Ruusbroec) či některé moderní autory (A. von Speyr). (3) A právě tento jejich svéráz, totiž propojení teologického a psychologického prvku, nebo ještě lépe, vyjádření teologických skutečností „psychologickým jazykem“, je pravděpodobně důvodem, proč mohou být považování za klasiky křesťanské mystiky. (4) V pojetí chápání mystiky, které v katolické teologii převládlo začátkem 17. století a v této podobě se udrželo až do padesátých let století dvacátého, (5) je totiž při snaze definovat mystiku nutné vycházet vždy právě z těchto dvou hledisek: teologického a psychologického. Je to vcelku pochopitelné: jde-li o setkání Boha a člověka (a o tom snad, alespoň v případě křesťanské mystiky, není třeba pochybovat), pak definice mystiky musí oba protagonisty nějakým způsobem postihovat.
Co se týče teologického prvku, můžeme zdůraznit, že křesťanská mystika byla vždy vnímána jako zvláštní (particularis) společenství s Bohem, jež je možné charakterizovat kontemplací (6) a habituálním působením Ducha svatého. (7) Psychologický prvek je pak dán bezprostřední zkušeností, poznáním, které můžeme označit jako afektivně-apofatické, a neschopností jev vyjádřit. (8)
Na základě těchto znaků nabízím čtenáři tuto poněkud deskriptivní definici: Mystika je zvláštní společenství křesťana s Trojjediným Bohem, charakterizované vlitým láskyplným poznáním (kontemplací), jež je vyvoláno působením Ducha svatého, a vede k očištění dané osoby a k jejímu sjednocení s Bohem; zúčastněný člověk je vnímá jako bezprostřední, pasivní (receptivní) zkušenost afektivně-apofatického (a tedy je stěží vyjádřitelného) poznání, které přetváří jeho život.
K vyloučení všech možných nedorozumění by jistě bylo vhodné alespoň stručně tuto definici komentovat; věřím však, že i takto volně předložená dává určitou představu o tom, v jakém smyslu chceme hovořit o Terezii z Lisieux jako o mystičce.

Pokračovat
Zpět na úvod