Je Terezie z Lisieux mystičkou?
Pro každé mystologické studium existuje celá řada kritérií, z nichž mnohá jsou obecně přijímaná. (9) V tomto článku se spokojím s tím, že Tereziin život a dílo zkonfrontuji s výše uvedenou definicí mystiky, abych přinejmenším negativně určil, zda Terezie Martinová byla mystičkou či nikoli.
O tom, že tato světice prožívala velmi intenzivní společenství s Bohem, není nejmenších pochyb. Lze však u ní nalézt skutečnost kontemplace? Terezie sama tohoto pojmu takřka neužívá, a když ano, pak to činí často v docela jiném, než sanjuanistickém smyslu. Nikdy nestudovala teologii, proto se vyjadřuje velmi prostě; slovním spojením, za nímž je možné tušit kontemplaci, je její velmi časté „pochopila jsem“ (je comprie). Stačí si v originále přečíst rukopis B, věnovaný sestře Marii od Nejsv. Srdce, jenž pojednává o mimořádném poznání, jehož se jí dostalo ohledně jejího poslání v církvi, a zjistíme, že jde o stále se vracející refrén: „pochopila jsem“, „pochopila jsem“: (10) „Láska mi dala klíč k mému povolání. Pochopila jsem, že má-li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev… Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa…“ (AS 188). Ale kontemplace není u sv. Terezie vyjádřena pouze oním „pochopila jsem“ (podobně jako každé „pochopila jsem“ neukazuje automaticky na kontemplativní zkušenost!). Velmi výrazný „kontemplativní“ text nacházíme v rukopise A: „Všechny velké náboženské pravdy, tajemství věčnosti, zaplavovaly mou duši štěstím, které nebylo z této země… Tušila jsem už, co Bůh chystá těm, kdo ho milují (ne okem lidským, ale okem srdce). A když jsem viděla, že věčné odměny nejsou nijak úměrné lehkým obětem v životě, chtěla jsem milovat, vášnivě milovat Ježíše, podávat mu tisícero důkazů lásky, dokud ještě mohu…“ (AS 100).
Přímá Tereziina svědectví o působení Ducha svatého v jejím životě nemáme, tím méně bychom mohli doložit působení habituální. Avšak může-li Duch svatý působit vždy, pak tím spíše tehdy a tam, kde se člověk cele odevzdává Bohu a neklade mu překážky svými hříchy. V Tereziině případě existuje jedno velmi důležité svědectví vyrovnaného, zralého a moudrého kněze, jezuity P. Pichona, který, když se mu Terezie dva měsíce po vstupu na Karmel (22. května 1888) zpovídá, prohlašuje, že se nikdy nedopustila jediného smrtelného hříchu (srov. AS 145). Kde není smrtelný hřích, tam je prostor pro Krista a pro působení jeho Ducha. (11)
Jestliže stopou kontemplace bývá v dílech sv. Terezie z Lisieux její „pochopila jsem“, pak na bezprostřední, přímou zkušenost poukazuje užívání slovesa „cítit“ (sentir), přičemž nejde pouze o záležitost subjektivních dojmů, kterých světice nabývá, ale i o postižení skutečného působení reálného Partnera. Alespoň tři svědectví: „Ano, cítím to, i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, šla bych, se srdcem zkroušeným, a vrhla se Ježíši do náruče. Vím přece, jak miluje marnotratné dítě, které se k němu vrátí.“ (AS 249). „Ach, cítím to víc, než kdy jindy. Ježíš je žíznivý, setkává se jen s nevděčnými a lhostejnými. Mezi učedníky světa a mezi svými učedníky nalézá, žel, málo srdcí, která se mu bezvýhradně odevzdávají, která chápou celou něhu jeho nekonečné lásky (…) Ježíši, kéž bych mohla říci všem malým duším, jak nevýslovná je tvá blahosklonnost…! Cítím, že kdybys nalezl duši slabší, nepatrnější, než je moje, – což je nemožné – zahrnul bys ji ještě většími projevy přízně“ (AS 183.193-194). „Ježíš sám! Nebyly to knihy ani teologové, kteří mě naučili této cestě, a přitom cítím v hloubi svého srdce, že mám pravdu“ (NV 25. září). (12)
Jako doklad o afektivně-apofatickém poznání, jež činí Terezii nemalé obtíže při vyjádření, nám může posloužit již dříve citovaná pasáž z rukopisu A (AS 100).
Na způsob doplnění o konkrétní údaje Tereziina mystického života uvádím následující výčet mimořádných mystických jevů, jež samy o sobě nejsou podstatné (a tedy nutně nezbytné k tomu, aby něčí život mohl být považován za mystický), nicméně jsou dokladem o Božím sebesdílení se normandské dívce: v létě 1879 (nebo 1880?) má Terezie tajemné vidění svého vlastního otce, jehož smysl se ozřejmí až v souvislosti s jeho nemocí (srov. AS 48-49); 13. května je zázračným způsobem uzdravena z podivné choroby díky „úsměvu“ Panny Marie (srov. AS 66-67); o Vánocích 1886 je Terezie v jediném okamžiku osvobozena od své přecitlivělosti a vývojové opožděnosti (srov. AS 95-96); během noviciátu, někdy v červenci 1889 zakouší „přikrytí Mariiným závojem“, milostí, kterou sama přirovnává k „letu ducha“ u sv. Terezie z Avily (srov. Vs 61); den řeholní profese (8.9. 1890) prožívá jako duchovní manželství (srov. AS 158-159); 14. června 1895, v týdnu po úkonu obětování se Milosrdné Lásce prožívá projev Boží přízně srovnatelný s transverberací („probodením srdce“) sv. Terezie od Ježíše. K těmto událostem je možné připočíst také její poznání malé cesty a vlastního posmrtného poslání, k čemuž dorůstá především během své nemoci.