Tereziino drama
Modlitba, a to zvláště modlitba rozjímavá, meditativní, provázela Terezii od nejútlejšího dětství. Sama vzpomíná na první léta svého života: „…ráda jsem sedávala sama na kvetoucí trávě a mé myšlenky byly velmi hluboké, a aniž jsem věděla, co to znamená meditovat, má duše se nořila do skutečného rozjímání…“. Jedna z jejích vychovatelek v benediktinském opatství Notre Dame du Pré později dosvědčí, jak za ní jednou (v té době asi devítiletá) Terezie přišla a velmi vážně ji požádala: „Chtěla bych, abyste mě naučila meditovat.“ A později téže řeholnici na základě předcházejících rozhovorů řekla: „Myslím, že není těžké meditovat.“
Od prvních let svého života se tedy Terezie Martinová velmi horlivě modlí a svůj rozhovor s Bohem prožívá naprosto spontánně a snadno. Přes všechny jiné těžkosti, jimiž v tomto období prochází, pro ni modlitba zůstává místem jistoty, útočištěm ve všech nesnázích, prostředkem, který ji nikdy nezklamal. Zvláště po „vánoční milosti“ roku 1886 dostává její modlitba křídla a prvním velkým plodem jejích přímluv je obrácení zločince Pranziniho. Nedlouho před vstupem do kláštera se Terezii a její starší sestře Celině dostává daru mysticky hlubokých duchovních rozhovorů: „Zdá se mi, že jsme obdržely milosti řádu tak vznešeného, jako jsou ty, které se udělují velkým světcům (…) Pochybnost nebyla možná, víra a naděje už nebyly nezbytné, láska nám dávala nalézt na zemi Toho, kterého jsme hledaly“.
Dalo by se tedy čekat, že až vstoupí k bosým karmelitkám, jejichž prvořadým posláním je rozjímavá modlitba, její kontemplativní zkušenost se v tomto příznivém prostředí jen rozvine a prohloubí do té míry, že se Terezie bude „dotýkat nebe“. Tím spíše, že během pouti do Říma objevila, jak mnoho je třeba se modlit za kněze a pevně se rozhodla zasvětit právě tomuto úmyslu své řeholní povolání. Přichází však pravý opak! Namísto „milosti za milostí“ padá na Terezii celá tíže vyprahlosti v modlitbě, takže později napíše: „Vyprahlost byla můj každodenní chléb“. Náhle pro Terezii ztrácí duchovní přitažlivost všechno, co ji dříve tolik sytilo nebo kde by se dalo čekat, že nalezne lahodný pokrm. Během díkučinění po přijetí eucharistie spí a to „již sedm let“, jak dodává. Když si uvědomíme, jak byl život na Karmelu v Lisieux náročný (zhruba šest hodin spánku denně, přísná postní praxe, převaha namáhavé tělesné práce, mlčení, zima v celoročně nevytápěném prostředí…), její únavě se nemůžeme divit; pro Terezii to však zpočátku není útěcha, nýbrž naopak, pokoření navíc, neboť mnohé ze sester nesouhlasily s přijetím mladičké a poněkud hýčkané dívenky právě z obavy, jak snese tvrdé klášterní podmínky.
Také během rozjímání zůstává v mlčení a vyprahlosti; jak vyjeví později, je neschopná soustředit se rovněž na modlitbu růžence: „Stydím se to vyznat, ale recitace růžence mě stojí víc než použít nějaký kající prostředek… Cítím, že se ho modlím tak špatně, snažím se meditovat tajemství růžence, ale nejsem schopna se soustředit…“.
I většina knih na ni působí podobně: „…Později mě všechny knihy zanechaly ve vyprahlosti a jsem ještě v tomto stavu. Otevřu-li nějakou knihu napsanou duchovním autorem (a to i tu nejkrásnější a nejdojemnější), cítím, jak se mé srdce okamžitě sevře, a já čtu takříkajíc bez pochopení, nebo chápu-li, můj duch se zastaví, aniž by byl schopen meditovat… V této neschopnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a Následování [tj. Následování Krista Tomáše Kempenského]; v nich nacházím hutný a zcela čistý pokrm“; někdy však i Písmo svaté působí dojmem „vyprahlé a bezvodé pouště“.
Učiněná muka jsou však pro Terezii především každoroční duchovní cvičení; již jako postulantka před obláčkou si stěžuje sestře Anežce: „Ježíš mě probodává špendlíkem, ubohý míček už nemůže, ze všech stran má maličké dírky, které mu působí větší utrpení, než kdyby měl jednu velkou!… Nic kromě Ježíše, vyprahlost!… Ale aspoň je ticho!“. Zvlášť bolestná jsou duchovní cvičení před sliby (28. srpna – 6. září 1890), jak o tom svědčí některé její dopisy sestrám Anežce a Marii, napsané v oněch dnech: „Ježíš mě vzal za ruku a uvedl mě do podzemí, kde není ani zima ani horko, kde slunce nesvítí a kam nepřichází déšť ani vítr, podzemí, kde nevidím nic než napůl zahalený jas, jas, jenž okolo sebe šíří sklopené oči tváře mého Snoubence!… Ježíš mi neříká nic a ani já mu nic neříkám (…) Cesta, kterou kráčím, není pro mne útěchou…“; „Ujišťuji vás, že (vaše dceruška) neslyší skoro vůbec nebeské harmonie. Její svatební cesta je velmi vyprahlá…“; „Nechápu dny usebrání, které konám, na nic nemyslím, jedním slovem jsem ve velmi temném podzemí!…“; „Má duše je stále v podzemí…“.