Smysl vyprahlosti
Zvláště obě poslední citace již naznačují, v čem vidí Terezie smysl vyprahlosti: veškeré utrpení v modlitbě nás osvobozuje jak od vnitřního úspěchu, který s sebou nese pokušení ješitného sebezalíbení a sebeuspokojení, tak od sobeckého postoje očekávání Božích darů; věrnost Pánu uprostřed vyprahlosti očišťuje totiž naši modlitbu a činí ji opravdu nezištnou, plnou nepodmíněné lásky vůči Kristu, takže se nám snáze odhalují Boží záměry, Boží vůle. Nejpodstatnější však je, že se mu odevzdáváme a stáváme se tak užitečnými nástroji v jeho rukou. S odstupem několika let o tom světice (stále s ohledem na dny usebrání před profesí) napíše: „Mé usebrání před profesí bylo tedy (jako všechna, která následovala po něm) usebráním velké vyprahlosti, třebaže mi Bůh jasně ukazoval – aniž bych si toho všimla – prostředek, jak se mu líbit a jak uskutečňovat nejvznešenější ctnosti. Víckrát jsem postřehla, že Ježíš mi nedává zásoby, on mě sytí v každém okamžiku zcela novým pokrmem, nacházím jej v sobě, aniž bych věděla, jak… Velmi jednoduše věřím, že je to Ježíš sám, skrytý na dně mého ubohého malého srdce, který mi udílí milost, že koná ve mně, a působí, že myslím na to, co chce, abych dělala v přítomném okamžiku“.
Zdá se, že první „objevy“ tohoto druhu učinila Terezie v průběhu noviciátu. Velmi výmluvný je v tomto smyslu jeden zvdopisů rodné sestře Celině, která si jí právě postěžovala na těžkosti v modlitbě, jež prožívá. Terezie píše: „Jak to tedy Ježíš udělal, aby odtrhl naše duše od všeho stvořeného? Ach! Zasadil velkou ránu…, ale je to rána z lásky. Bůh je obdivuhodný, ale je především hodný lásky, milujme ho tedy… milujme ho natolik, že budeme pro něj snášet všechno, co on bude chtít, ba i soužení duše, vyprahlosti, úzkosti, zdánlivý chlad… Ach! To je velká láska: milovat Ježíše, aniž bychom cítily sladkost této lásky… to je mučednictví… Nuže! Zemřeme jako mučednice“.