Prostředky víry, naděje a lásky
K tomu, abychom však dokázali správně reagovat na vyprahlosti v modlitbě, nám nestačí jen odhalit její smysl, jakkoli už to samo o sobě je velkým krokem vpřed. Potřebujeme konkrétní „návody“, konkrétní rady, co dělat.
V první řadě je třeba zachovat věrnost rozjímavé modlitbě. Velkým pokušením, zvláště mladých lidí dnes, je zanechat modlitby hned, jakmile nám nepřináší smyslové útěchy. Vyjádření typu „Už se nemodlím, protože mi to nic nedává“ je ovšem tragickým nepochopením. Člověk se přece nemodlí a nerozjímá proto, aby něco dostal, nýbrž proto, že miluje Boha a meditace je jedním z privilegovaných míst, kde je možné se s ním setkat a projevit mu svou lásku, a to i navzdory tomu, že člověk „nic necítí“. Terezie se nepřestala modlit, třebaže ji vyprahlost provázela po celý řeholní život a v závěru se dokonce (v souvislosti s nocí víry) ještě prohloubila… Kdyby se měla světice „zařídit“ podle konzumní mentality, jako bosá karmelitka by se nejspíš nemodlila vůbec! A přece mnozí svědčí o tom, že „její rozjímání bylo takřka ustavičné“ a že „byla neustále pozorná vůči Boží přítomnosti“. Ale nejen to! Terezie se nespokojuje s věrností modlitbě, při níž nic necítí. Nestačí jí takto pasivně se odevzdávat Bohu tím, že klidně snáší vyprahlost, jako by se nic nedělo. Pochopí, že láska si žádá víc, a tak Celině vysvětluje: „Po jistou dobu jsem si myslela, že nyní, poněvadž mě Ježíš o nic nežádá, je třeba sladce kráčet dál v pokoji a lásce a dělat jen to, oč mě žádá… Ale dostalo se mi světla. Svatá Terezie [z Avily] říká, že je třeba udržovat lásku. Dříví není v našem dosahu, když jsme v temnotách, ve vyprahlostech, ale nejsme povinny házet malá stébla? Ježíš je dostatečně mocný, aby sám udržoval oheň, přesto je spokojen, když vidí, jak i my trochu přikládáme, je to jemná pozornost, která ho těší, a tehdy on háže do ohně mnoho dříví, my nic nevidíme, ale cítíme sílu tepla lásky. Udělala jsem s tím zkušenost, když nic necítím, když jsem neschopná se modlit, uskutečňovat ctnosti, tedy právě tehdy je chvíle k hledání malých příležitostí, oněch nic, která těší, těší Ježíše víc než vláda nad celým světem nebo i velkodušně protrpěné mučednictví, například úsměv, láskyplné slovo, když se mi nechce říci nic…“. A o něco dále, v obavě, aby nebyla špatně pochopena, dodává: „Celino, mám strach, že jsem neřekla, co je třeba, možná si myslíš, že vždycky dělám, co říkám, ó ne! Nejsem vždy věrná, ale nikdy neklesám na mysli, vrhám se do Ježíšovy náruče…“.