Milost Vánoc 1886

Sv. Terezie z Lisieux a eucharistie

Kateřina Lachmanová

Je velmi zajímavou a možná nepříliš známou skutečností, že v základě Tereziina druhého obrácení stojí silná eucharistická zkušenost. Tato zkušenost se stala počátkem hloubkového procesu její vnitřní proměny, dozrávání v lásce k Bohu, které se vzápětí začalo projevovat novou láskou k lidem, touhou spolupracovat na spáse druhých. Je nutno podtrhnout, že tento proces rychlého zrání začíná nikoli jejím rozhodnutím nebo zvýšenou snahou, ale Božím darem, mocnou zkušeností víry při půlnoční mši svaté o Vánocích 1886.
Terezii je necelých čtrnáct let a prožívá velmi těžké období. Již několik let se u ní projevuje velká emocionální nevyváženost, zřejmě následek hlubokého traumatu prožitého ve čtyřech letech, kdy ztratila maminku, a nedávného loučení se staršími sestrami, které postupně odcházejí na Karmel. Pavlína jí byla od smrti maminky náhradní matkou, proto její ztrátu prožívá velmi těžce. S jejím odchodem před třemi lety Terezka prožila vážnou nemoc psychosomatického rázu, z níž byla zázračně uzdravena prostřednictvím Panny Marie. Fyzické potíže přestaly, ale psychická křehkost přetrvává. Z vnějšku k ní ještě negativně přispěly školní exercicie prožité ve třinácti letech: tehdy se u Terezky odstartovala „strašná nemoc skrupulí“, jak ji nazývá, jejíž dozvuky se s ní potáhnou ještě na Karmelu.
Podtrženo sečteno, ve svých čtrnácti letech Terezie projevuje takovou přecitlivělost, že je „skutečně nesnesitelná“, jak se později o tom vyjadřuje. Téměř výhradně se točí kolem sebe samé (i ve svém duchovním životě), pláče pro každou hloupost, a když jí to dojde, pláče proto, že předtím tak zbytečně plakala a zarmucovala druhé. Dobrá vůle jí sice nechybí, ale ta k podstatné změně nestačí. Z jejího okolí by asi nikdo nevěřil, že za necelé dva roky bude schopna vstoupit na Karmel a začít žít asketickým životem naprostého zapomenutí na sebe, cele zaměřeným pro spásu druhých. Sama o tom později píše: „Nevím, jak jsem se mohla kojit sladkou myšlenkou na vstup na Karmel, když jsem byla ještě v dětských plenkách!… Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelném dni Vánoc. V té světlé noci, (…) Ježíš, novorozené Děťátko, změnil noc mé duše v proudy světla.“ (AS str. 95)
Svatou Terezii z Lisieux si běžně spojujeme s cestou duchovního dětství. Duchovní dětství však není návrat k dětské sebestřednosti, byť v jakési duchovní podobě, čili prožívané ve vztahu k Bohu; je to spíše vyšší škola lásky. Máme-li se stát dítětem ve smyslu evangelia, musíme z dětských plének vyrůst, jak říká Terezie. Přestat být dítětem ve smyslu infantilní sebestřednosti, zaměřenosti na sebe, a učit se žít jako dítě Boží, v zaměřenosti na Otce, v naprosté vydanosti a závislosti na Něm, který je pramenem života svých dětí – a v otevřenosti bratřím a sestrám té nesmírné Boží rodiny. Proto Terezie píše: „Bylo to 25. prosince 1886, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem přestala být dítětem. Jedním slovem, dostalo se mi milosti úplného obrácení.“ (tamtéž)
Jak už bylo řečeno, rozhodující obrat nenastal jejím předsevzetím, ale milostí. Terezii bylo dáno prožít v první osobě samu podstatu evangelia: Ježíš Kristus se ponížil, aby nás povýšil, stal se slabým, aby nás posílil, vzal na sebe náš hřích, abychom my mohli obléct jeho spravedlnost. Terezie píše: „V té noci, kdy se stal slabým a trpícím z lásky ke mně, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí, a od oné požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak, kráčela jsem od vítězství k vítězství a začala jsem takřka ,běžet jako obr‘! Pramen mých slz vyschl a otevřel se od té doby jen zřídka a nesnadno.“ (tamtéž)
Paradox Vánoc má mnoho společného s paradoxem Velikonoc: V maximálním ponížení a zdánlivé bezmocnosti Bůh projevuje svou maximální moc a slávu. Kristův kříž vypadá jako vrchol Ježíšovy bezmocnosti, ale pro nás, kdo věříme, je výrazem Boží moci, jak píše apoštol Pavel (srov. 1 Kor 1,18). Podobně se Kristus už jako děťátko v jeslích stává slabým a trpícím, zcela odkázaným na druhé, a přitom nepřestává být Bohem, Svatým, Silným a Nesmrtelným, tím, kdo zachraňuje slabé.
Proto Terezie zpočátku mluví o Božském Děťátku, o Ježíši, který se té noci stal z lásky k ní „slabým a trpícím“, ale o kousek dál, když líčí vánoční příhodu podrobněji, vyjadřuje se jakoby opačně: „Vraceli jsme se z půlnoční mše svaté, při které jsem měla to štěstí, že jsem přijala Boha, silného a mocného.“ (Poslední slova Terezie v rukopisu podtrhuje.) Takže Bůh silný se stává slabým (čímž se stává paradoxně ještě silnějším!) – aby sestoupil až na dno její slabosti a tak ji učinil „silnou a odvážnou“.
Stalo se tak tedy nikoli při osobní extatické modlitbě, ani nějakým soukromým zjevením, jako u některých jiných světců Karmelu, ale při svatém přijímání o půlnoční mši svaté. (I v tomto momentě je nám Terezie učitelkou obyčejné cesty, cesty schůdné pro každého.) Hned po návratu domů se přihodila drobná epizoda, na níž se prokázalo, že u Terezky skutečně nastala vnitřní proměna: tatínek uviděl v krbu Tereziin střevíček, připravený na dárky, a protože byl zřejmě unavený, mrzutě si pro sebe zabručel: „Ještě že je to letos naposledy!“ Terezie to ze schodiště zaslechla – a normálně by určitě následoval potok slz. Proto jí Celina prosí, aby raději ani nešla dolů a nezkazila tak všem závěr svátku. „Avšak Terezie už nebyla táž,“ píše sama o sobě později, „Ježíš změnil její srdce!. (AS str. 96)
Plačtivá scéna se nekonala a pro Terezii začíná období plné milostí (i když zároveň plné zkoušek) a rovněž období nebývalé duchovní plodnosti. Brzy nato se otevírá povolání k intenzivní přímluvné modlitbě a zakouší první velké povzbuzení v zázračném obrácení zločince Pranziniho. Podstatné však je, že po tak silném prožitku Božího milosrdenství, které se nad ní sklonilo v její bídě a neschopnosti, Terezie nebude náchylná přičítat následné duchovní úspěchy sobě – ani vlastní duchovní pokroky, ani chvíle, kdy se jí podaří pomoci někomu druhému, ať už radou nebo modlitbou. Tak jako musel kdysi Petr prožít svou rybářskou bezmocnost skrze marnou celonoční námahu, aby pak zrána ocenil zázračný rybolov a především jeho původce, Krista, tak i Terezie si musela požít až do dna kontrast své slabosti a Boží síly, aby později věděla, komu patří chvála a sláva: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás,“ učí svatý Pavel (2 Kor 4,7). Později se o tom Terezie vyjadřuje takto: „V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za 10 let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla. Mohla jsem mu říci jako apoštolové: ,Pane, celou noc jsme se namáhali, a nic jsme nechytili.‘ Ke mně byl Ježíš ještě milosrdnější než ke svým učedníkům, sám uchopil síť, vrhl ji a vytáhl plnou ryb. Ze mne udělal rybáře duší, pocítila jsem velkou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu, kterou jsem dříve necítila tak živě. Jedním slovem, cítila jsem, že do mého srdce vstoupila blíženská láska, potřeba zapomínat na sebe, abych dělala radost jiným, a od té doby jsem byla šťastná!“ (AS, str. 96.)
„Cítila jsem, jak do mého srdce vstoupila blíženská láska (la charité),“ píše Terezie. Zřejmě ani netuší, že pronáší velmi přesnou teologickou výpověď, protože apoštol Pavel dávno před ní napsal: „Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) „Láska z Boha jest,“ hlásal podobně apoštol Jan (1 Jn 4,7), a dodával: „My milujeme, protože On napřed miloval nás.“ (1 Jn 4,19) Nemůžeme tedy milovat pouze na základě toho, že Bůh nám milovat přikazuje. Nemůžeme milovat pro Něho, ale bez Něho; abychom mohli láskou žít, máme všichni zapotřebí Jeho lásku přijímat.
Něco podobného se děje zvláštním způsobem při každém slavení eucharistie. Ne však automaticky, ale skrze živou víru. Mohli bychom možná přirovnat svaté přijímání ke kousku uranu: uran vypadá jako obyčejný kámen, a přitom je v něm skryta nesmírná energie. Aby se však uvolnila a mohla nastat řetězová reakce, musí se vědět, jak na to. Nukleární fyzici k tomu vyvinuli úžasné přístroje, jimiž jsou dnes schopni jadernou reakci vyprovokovat a uvolnit tu ohromnou energii (k čemu ji pak lidstvo použije, to už je jiná otázka).
I my křesťané máme k dispozici jakési „štěpné“ zařízení – jsou to tzv. božské (teologální) ctnosti: víra, naděje a láska. Božské proto, že jsou nám dány Bohem při křtu do výbavy, stačí je vybalit a používat. Víra dokáže spatřit v bílé hostii Krista, Syna Božího, který je stejný včera, dnes i navěky; láska je schopna jej obejmout, spojit se s ním; a naděje nám umožňuje vytrvat ve víře a lásce i v situacích, kdy Boha nijak nepociťujeme, kdy se zdá, že jeho pomoc je daleko a topíme se ve své slabosti. Naděje je totiž ukotvena nikoli v pocitech a ve viditelné realitě, ale v Božích zaslíbeních. Mohli bychom říci v Boží lásce k nám a v Boží moci. Naděje je jakýmsi magnetem, který nás přitahuje na cestě vpřed a pomáhá nám překonávat překážky, pokušení malomyslnosti a suchopáry.
Tyto tři božské ctnosti, vlité nám při křtu, je však třeba „aktivovat“, uvést do chodu – zvláště při přijímání svátostí. Je totiž rozdíl, přistupujeme-li ke svatému přijímání s vírou nebo bez víry: jde o podobný rozdíl, jako přistupuje-li ke kousku uranu nukleární fyzik nebo malé dítě. Malé dítě si jej možná chvíli podrží v dlani a pak jej zahodí, protože na pohled není nijak zvlášť přitažlivý. Fyzik bude schopen uvolnit z něj nesmírnou energii, která dá světlo, teplo, bude pohánět stroje v továrnách a přístroje v nemocnicích atd.
Víme, že při mši svaté před proměňováním kněz svolává Ducha svatého nejen na přinesené dary, ale na celé shromáždění. Co by se asi dělo, kdybychom se mu skutečně vírou otvírali? Slabost a nepatrnost Terezky, spojená s velkou touhou a důvěrou, jakoby přitáhly Ducha svatého, který je zároveň Boží láskou i Boží mocí, takže sestoupil do Tereziina srdce a uschopnil ji k lásce, k nezištné lásce k druhým. Bez přijetí Ducha svatého, který je láska, by nebyla schopná vyjít ze svého omezeného malého světa, kde byla středem ona sama se svými problémy, a otevřít srdce bolestem světa – v jehož středu je však už nikoli ona, ale Beránek Boží, Spasitel světa. On je vlastně jediným skutečným Rybářem duší, všichni ostatní mohou a mají mít na jeho „rybolovu“ podíl, ale pouze ve spojení s Ním.
Ne náhodou pociťuje Terezie později hluboké sympatie k postavě svaté Johanky z Arku. V jedné krátké divadelní hře o této světici, kterou složila pro spolusestry, o ní píše:

„Ona je jen chudou pasačkou,
ale Bůh je Všemohoucí:
bázlivé panně chce darovat
ohnivé srdce a bojovného ducha.“

Z časopisu Karmel 3/2000
s laskavým svolením

Zpět