Problém názvu
Plný název způsobu, jak dosáhnout výsostné svatosti, zní u Terezie v obecné verzi následovně: „Malá cesta duchovního dětství“. Církev oficiálně přijala toto učení. Podle takřka jednoznačné interpretace terezianistů není tato rozvinutá formulace chybná. Přesto je zapotřebí učinit v této souvislosti několik poznámek:
1. Výraz „malá cesta duchovního dětství“ nevzešel z pera sv. Terezie, což neznamená, že k ní nepatří. Poprvé se objevuje zaznamenaný v Novissima verba s datem 12. července 1897, kde její výroky sebrala M. Anežka od Ježíše, a to až v sedmém vydání Dějin duše z roku 1907. Objevuje se jako Tereziino tajemství, které po dlouhou dobu ukrývala v srdci.
2. Zahajovat studium malé cesty obrazem dítěte je svůdné a instinktivně nás to vede k Matoušovu evangeliu: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Tento verš považují mnozí badatelé Tereziina učení za základní, avšak světice jej nikdy v Autobiografii ani v dopisech necitovala. Cenou, jakou je třeba zaplatit za snadné zprostředkování učení prostřednictvím obrazu je to, že se člověk dá touto snadností svést na úkor hlubšího proniknutí do tohoto učení. Podíváme-li se na literaturu, která se na toto téma objevila v posledních desetiletích, uvědomíme si, jak se to potvrzuje a jak je skutečně těžké vzdorovat tomuto sugestivnímu obrazu dítěte a pochopit Tereziinu myšlenku až do konce. Z Tereziiných úst vycházejí během terminálního stádia její nemoci prohlášení typu: „to není ono“, nebo: „pořád se mýlí“, a tato slova byla vyřčena dokonce na adresu jejích rodných sester, které ji znaly lépe než kdokoli jiný.
Když se Marie jednou zeptala: „…tedy jsi dítětem?“, zatvářila se vážně a odpověděla: „Ano, ale… dítětem, které je starcem“.
Lucien-Marie nazval jeden ze svých článků: „Dětství spojené s dospělostí“ a cituje slova papeže Pia XII., adresované arcibiskupu z Lisieux, že „se duchovní dětství liší od přirozeného, že je charakterizuje dospělost nadpřirozeného úsudku inspirovaného vnitřním Učitelem: přestaňte už přece být co do soudnosti jako malé děti. Co se týká špatnosti, v tom ať jste jako nemluvňata, v soudnosti však buďte jako zralí lidé (1 Kor 14,20)“. Matka Anežka také varuje před chápáním Tereziina dětství v úzkém smyslu slova. Používá-li Terezie pojmu „dětství“, pak jedině s tím záměrem, aby si posloužila analogií k lepšímu pochopení svých myšlenek. Stojí za to zdůraznit na tomto místě skutečnost, že nejprve přišlo objevení malé cesty, a teprve později hledání prostředků k jejímu předání. Obraz dítěte a jeho zvláštních rysů slouží k zachycení určitých typických postojů člověka, který se vydává touto malou cestou, avšak nepostihuje celé učení.
A. Combes poznamenává, že text Mt 18,3 najdeme teprve v básni z 21. října 1895, a to v deváté sloce. Avšak musíme si též všimnout, že tato sloka je částí celku čítajícího 33 slok, z nichž každá obsahuje nějakou evangelijní připomínku, jakýsi zvláštní vztah Terezie a jejího milovaného Ježíše. Některé tyto sloky opěvují krásu stavu snoubenky, vnitřně proměněné eucharistickým sjednocením, např. sloka 20, a proto nás nic neopravňuje, abychom vytrhovali z kontextu jedinou sloku v návaznosti na Mt 18,3, abychom na ní konečně doložili učení o duchovním dětství. Terezie tam říká, že také ona očekává Ježíšovu něhu a že jeho přítomnost způsobí, že bude moci žít ctnosti maličkých. Z básně však vůbec nelze usuzovat, že se Terezie cítila více dítětem nebeského Otce, nežli Kristovou snoubenkou, ba spíš by se dalo říci, že tomu bylo naopak.
3. „Malost“ vztažená k cestě je něco jiného, nežli „malost“ vztahovaná k Terezii. Jako nejmladší ze sourozenců o sobě přirozeně hovořila jako o „malé Terezii“. Množila přízviska jako „malý kvítek“, „malá perlička“, „malá královnička“, „malý mraveneček“, „malý paprsek slunce“ nebo „zrnko písku“. Samo záhlaví rukopisu A zní: „Jarní příběh bílé květinky“. Toto vyjadřování pak přenáší i na ostatní. O čtyřiadvacetileté Celině se vyjádří jako o „malé kapce rosy“. Kvůli četnosti vyjadřování tohoto druhu by se všechno dalo šmahem odsoudit jako poněkud infantilní. Ale kromě toho tu současně se zmíněným výrazivem narazíme na pojmy vyjadřující velikost a vznešenost. Když bylo Terezii deset let, Marie jí jednoho dne řekla, že místo aby jí Bůh dal zakusit utrpení, „vždycky by ji měl nést v náručí jako malé dítě“ (Rk A 36r). Ale Terezie se už následujícího dne zpěčuje této dětské perspektivě, protože cítí, jak její srdce plane láskou, a je si jista, že jsou pro ni připraveny četné kříže. Po Vánoční milosti roku 1886 se Terezie cítí posílena Ježíšem, odvážná a vyzbrojená, aby se od tohoto okamžiku vydala krokem titána od vítězství k vítězství.
Rok na to napíše: „Mé srdce se vždycky obracelo k tomu, co je veliké a krásné; avšak v tomto období se u mě objevila mimořádná touha po vědění“ (Rk A 46v).
Terezie dále píše o své veliké proměně, kterou vykonal Bůh, a nejsou to ani v nejmenším infantilní řeči či povrchní a dětinské myšlenky:
„‘Když Ježíš procházel kolem mě, všiml si, že nadešel čas, aby si mě zamiloval; uzavřel se mnou smlouvu a stala jsem se jeho… rozprostřel nade mnou svůj plášť, oblékl mi vyšívané šaty, dal mi náhrdelníky a drahocenné skvosty… živil mě hojně nejčistší moukou, medem a olejem. Zkrásněla jsem v jeho očích a dal mi moc královny!‘…” (Rk A 47r).
Už roku 1887 je přesvědčená, že dostává milosti srovnatelné s těmi, kterých se dostalo velkým světcům. (srov. Rk A 48r)
Malé, vždyť teprve čtrnáctileté, Terezii se dostává hlubokého porozumění Boží lásce.
„Ach! Kdyby se mě tak přišli zeptat učenci, kteří zasvětili celý svůj život dobývání moudrosti, jistě by užasli, kdyby viděli, jak čtrnáctileté dítě chápe tajemství dokonalosti, tajemství, které veškerá jejich věda není s to objevit, vždyť k tomu, aby je člověk měl, je třeba být chudý v duchu!…“ (Rk A 49r).
Po vstupu na Karmel napíše Terezie mezi lety 1888-1894 Celině dvacet dopisů; v nich vyjadřuje své nadšení nad tím, co je v křesťanství největší a nejvznešenější; uvede v nich například úryvek Modlitby duše zamilované do Boha od sv. Jana od Kříže: „Všechno je mé“. Ale to ještě není všechno, roku 1895 se Terezie zasvěcuje milosrdné Boží lásce, tak aby se Bůh sám stal její svatostí.
Jakoukoli interpretaci malé cesty, která by Terezii duchovně, mravně či fyzicky umenšovala, světice pokládala za vydání se snazší cestou, která je dobrá pro lidi průměrné a vlažného duchovního života – a tedy nepřijatelná, protože chybná.
A přece je v malé cestě něco, co ji vede k užití analogie dětství.