Aktuálnost malé cesty
Malá cesta je aktuální, protože
1) obsahuje nepomíjející pravdy;
2) je určena všem.
Ad 1) Nepomíjející pravdou je, že:
- ve vztahu k Bohu jsme všichni malí, chudí a závislí jako děti na rodičích;
- podstata křesťanské cesty nespočívá v zakoušení mimořádných milostí nebo v konání mimořádných činů. Zcela postačí ty, které máme příležitost konat v rámci vlastního povolání;
- na životní cestě křesťana nelze činit pokroky, jedná-li člověk na vlastní pěst, ale jedině když se podřídí vedení Ducha svatého. Skutečnými Božími dětmi jsou ti, kteří se dají vést Ježíšovým Duchem;
- cesta k Bohu neosvobozuje od úsilí, které musí vynaložit bez výjimky všichni, mají-li zachovat věrnost Bohu. Výtah chrání před neúspěchem, nikoli před námahou. Dodává boji na účinnosti, ale neosvobozuje od něj. Boží dítě nesené Bohem nepřestává zápasit, ale vždycky to dělá v duchu dítěte, které vkládá veškerou důvěru v Otce a které pracuje na tom, aby se svléklo ze sebe a přijalo jeho bohatství;
- duchovní cesta každého věřícího vyžaduje čistou víru. Duše nevidí Ježíšovu náruč. Zato vidí překážky. Občas mívá dojem, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, a potom může podlehnout pokušení vzdát to. Dítě Boží nikdy nepropadá znechucení a udělá všechno pro to, aby umožnilo Ježíšovi jednat, díky tomu dokáže postupně překonat všechny překážky;
- duchovní cesta k Bohu je cestou čisté a nezištné lásky. 17. července 1897 Terezie dosvědčuje, že jejím posláním je dělat všechno pro to, aby Bůh byl milován tak, jak ho miluje ona, a poučovat duše o malé cestě. Zároveň tím vysvětluje, že vydat se malou cestou je totéž co milovat Boha tak, jak ho milovala ona.
Ad 2) Přesto může vzniknout pochybnost,
zdali je malá cesta – vždyť je to cesta mystická – i pro lidi nedokonalé a hříšníky. Nebo snad bude pro ně vhodná teprve ve chvíli, kdy na sobě trochu zapracují a budou dokonalejší?
Terezie prohlašuje, že tato cesta je pro všechny, ale víme, že sama prošla namáhavou cestou tvrdé askeze, což se projevovalo v poslušnosti řeholním pravidlům do nejmenších podrobností. Nepřehání to tedy trochu s tvrzením o všeobecnosti malé cesty?
Nesmíme zapomínat na rozdíl mezi průměrnými, nebo dokonce i velice hříšnými křesťany, a Terezií. Také ale nesmíme zapomínat na pravdu o podstatě spásy, kterou má Terezie na mysli. Člověk je ve vztahu k Bohu vždycky nicotný, a je to Bůh, kdo neustále z čisté lásky nabízí spásu. Touto proporcí nelze otřást, ani kdybychom člověka pozvedli nad toto jeho nic. Před pošetilým povyšováním ho ale chrání pokora. Ať už je člověk spravedlivý, nedokonalý nebo dokonce velice hříšný, ve vztahu k Bohu, který je vždycky vším, je pouhé nic. Proto je všem bez výjimky nabízen výtah v podobě Ježíšovy náruče, a ten je může vynést nejen do stavu milosti, ale dokonce až na vrchol svatosti.
Nedokonalí – to jsou ti, kteří by se měli odevzdat Boží lásce a dovolit Bohu jednat.
Podobně je tomu s hříšníky; tím spíše to tedy platí i pro ně. Hříšník nemá nic, o co by mohl opřít svou naději, kromě Božího milosrdenství.
„Někdo by se mohl domnívat, – říká Terezie Matce Anežce – že mám tak velikou důvěru v Boha, protože jsem nikdy těžce nezhřešila. Řekněte, Matko, že i kdybych se dopustila všech možných hříchů, měla bych stejnou důvěru. Vím, že by ta hora urážek Boha byla jako kapka vody dopadající na rozpálenou plotnu.“
Malá cesta má své opodstatnění v nekonečném Božím milosrdenství, a proto se otevírá všem.
Ve vztahu ke všem lidem, kteří jsou většími či menšími hříšníky, Ježíšův Bůh není soudcem, ale plamenem nekonečné lásky, která v jediném okamžiku odpouští, očišťuje a posvěcuje. Postačí, že hříšník dovolí Bohu, aby ho miloval.
Terezie, tak hluboce sjednocená s Bohem, má co říci i nevěřícím či nedůvěřivým, teoretikům civilizace smrti, lidem aktivním i kontemplativním, kněžím, řeholníkům i laikům.
Všem říká totéž: sděluje slovo svého života prostřednictvím svých spisů. Jen je zapotřebí umět je správně číst, protože Terezie je Božím slovem pro naši dobu, jak to o ní prohlásil papež Pius XI.
Nevěřícím vydává svědectví vlastním životem, smrtí a posláním, které trvá dál, svědectví o tom, že skutečným světem není svět viditelný a pomíjející, nýbrž svět víry; a pravou silou rozumu je moudrost, která přichází od Boha jako plod jeho lásky. Díky této moudrosti můžeme pohlížet na svět i na vlastní život Božíma očima.
Těm, kteří hlásají teorii beznaděje a smrti, podává přátelskou dlaň, protože dobrovolně souhlasila s tím, že zakusí i stav nevěřícího člověka; prožila temný soumrak víry a tak dokonale chápe, co prožívá člověk, který nevěří. Těm, kteří žijí v beznaději, vzkazuje, že život má smysl a že láska a odevzdání se Bohu umožňují přestát všechny těžké chvíle; jen je zapotřebí odevzdat Bohu celé své bytí.
Kněžím Terezie klade na srdce, že požadavkem na všechny věřící, ale především na ty, kteří byli povoláni ke zvláštním úkolům v církvi, je sjednotit se co nejdokonaleji s Kristem a dovolit mu dát se vnitřně proměnit, tak aby On mohl jejich prostřednictvím působit a aby toto působení bylo skutečně účinné.
Laiky povzbuzuje, že nemají zanedbávat rodinné, pracovní a společenské závazky, při jejichž plnění mají hledět na svůj život jako na etapu na cestě k Bohu, a že mají pomáhat i ostatním, aby se k němu přiblížili.
Svým aktem zasvěcení se Milosrdné Lásce pak říká bez výjimky všem, že Bůh touží být milován a že my, kteří máme Boží lásku, tím docházíme uspokojení všech svých tužeb.