Křížová cesta se svatou Terezií z Lisieux
1. zastavení: Ježíš odsouzen na smrt
Boží slovo
Pilát jim řekl: „Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Na kříž s ním!“ On však namíl: „Ale co udělal špatného?“ Oni však křičeli ještě víc: „Na kříž s ním!“ Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. (Mt 27,22-23.26)
Uslyšel jsem anděla, jak říká nad vodami: „Spravedlivý jsi ty, který jsi a který jsi byl, Svatý, protože jsi vynesl tento rozsudek.“ (Zj 16,5; srov 15,3-4)
Tereziino slovo
Dělá mi tak dobře vidět, jak je Ježíš stále tak sladký, tak něžný vůči mně! Připomínám si ona slova, která kdysi Ježíš adresoval cizoložné ženě: „Nikdo tě neodsoudil?“ a já se slzami v očích odpovídám: „Nikdo, Pane. Ani moje představená, ani moje spolusestra. Ale cítím, že mohu jít v pokoji, neboť ani ty mne neodsoudíš. (dopis 230)
2. zastavení: Na Ježíše je vložen kříž
Boží slovo
Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli mu korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali. (Mt 27,27-31)
Mějte oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali. (Žid 12,2-3a)
Protože tedy Kristus prošel tělesným utrpením, ozbrojte se i vy takovým smýšlením. (1 Pt 4,2)
Tereziino slovo
Celý náš život není nic jiného, než křížová cesta (dopis 59). Ježíš nám chystá kříže (Rk A 62v; AS 130). Jaká je to nevýslovná radost nést naše kříže se slabostí (dopis 82). Ježíš nám sesílá kříže, které pro nás moudře vybírá (dopis 108). Malé kříže mají být celou naší radostí (dopis 148). Od okamžiku, kdy vztyčil praporec kříže, mají všichni bojovat v jeho stínu a zde dobývat vítězství (dopis 226). Já jsem se jej naučila milovat již od kolébky (dopis 253). Je mou oporou, mým dobrem (Poezie 18), a já jej miluji a toužím po něm (Poezie 35).
3. zastavení: Ježíš padá poprvé
Boží slovo
Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl probodnut pro naše nevěrnosti, zmučen pro naše nepravosti. Tresty snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jeho však Bůh postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53,4-6)
Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. (Žid 4,14a.15)
Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. (Žid 5,2)
Tereziino slovo
Chtěli bychom trpět velkodušně, ušlechtile. Jaký přelud! Ježíš trpěl se smutkem! Nechtěli bychom nikdy upadnout. Avšak, můj Ježíši, co na tom záleží, upadám-li v každém okamžiku? Tak vidím svou slabost a je to pro mne velký zisk.
Ty vidíš to, co mohu udělat, a o to budeš pohotovější mě nést v náručí. Neděláš-li to, znamená to, že se ti líbí vidět mě takto na zemi! Proto se nebudu znepokojovat, ale budu k tobě vztahovat své ruce v prosbě a plnosti lásky a nemohu uvěřit, že bys mě opustil. (dopis 89)
4. zastavení: Ježíš potkává svou matku
Boží slovo
Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“
Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. (Lk 2,34-35.19)
Když se Josef probudil ze sna, vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odebral se do Egypta… Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování.“ (Mt 2,14.17-18a)
Tereziino slovo
Maria, ty nás miluješ, jako nás miluje Ježíš. A z lásky k nám přijímáš odloučení od něj. Milovat znamená dát všechno a darovat sebe samé; a tys (nám) to chtěla ukázat tím, že zůstaneš naší oporou. Spasitel věděl o tvé nesmírné něžnosti a znal tajemství tvého mateřského srdce.
Útočiště hříšníků, tobě nás on svěřuje po zkoušce kříže! Aby se tvor mohl cele dát své mamince, je třeba, aby s ním ona plakala. Královno mého srdce, jak jsi zde (dole) plakala, abys mě přitáhla k sobě! Když rozjímám o tvém životě v evangeliu, cítím, že se na tebe mohu dívat a přiblížit se k tobě a není mi zatěžko uvěřit, že jsem tvoje dcera, protože tě vidím smrtelnou a trpící jako jsem já. (Poezie 54)
5. zastavení: Šimon z Kyrény nese Ježíšův kříž
Boží slovo
Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě řicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.
Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. (Lk 23,26-27)
Ježíš řekl: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (Mt 11,29-30)
Tereziino slovo
Jaké tajemství! Ježíš není všemohoucí? Nenáleží snad tvorové tomu, kdo je učinil? Ale on nechce udělat nic bez nás. Ježíš nás miluje tak krajní láskou, že nám chce dát podíl se sebou na spáse duší. (dopis 114)
V křesťanském životě je všechno tak velké: i zvednout jehlu z lásky k Ježíši může obrátit duši. Jaké tajemství! Ó, pouze Ježíš může dát podobnou hodnotu našemu konání. Milujme jej tedy ze všech svých sil. (dopis 143)
6. zastavení: Veronika otírá Ježíšovu tvář
Boží slovo
Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář. (Iz 53,2c-3c)
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. (Mt 17,1-2)
Řekli: „Hoden je smrti.“ Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: „Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil!“ (Mt 26,66b-67)
Tereziino slovo
Každý z nás ať se stane Veronikou, která osuší všechnu krev a slzy Ježíše, svého jediného Milovaného (dopis 98). Zkrvavená Ježíšova tvář se ke mně obrací a já netoužím po ničem jiném než po jednom jeho pohledu, pouze jednom pohledu! Ano, potupená Ježíšova tvář přede mnou září uprostřed jizev a slz, jak krásná teprve bude, když ji uzříme v nebi? Ano, uzříme ji a budeme ji nazírat věčně (dopis 95).
Božský Ježíši, hle, zde je opravdu krajní mez tvé lásky: poté, cos učinil svou uctíváníhodnou tvář, jejíž zář nemohou snést ani serafíni, viditelnou slabým tvorům, chceš ji skrýt ještě hrubším závojem než je lidská přirozenost: pod trny, křížem, bičování a pak hrobem! Kdo tam bude, aby ti osušil slzy? (Zbožné rekreace 2,5v)
Ó, Ježíši, jak jsou podmanivé tvé slzy, které necháváš stékat po svém obličeji! Září v tvých zastřených očích a mají odlesk, který nás zasahuje: prosvítá jimi zář nebe. Kdo je tedy bude chtít osušit? (Zbožné rekreace 2,4r)
7. zastavení: Ježíš padá podruhé
Boží slovo
Já jsem muž, který zakusil ponížení pod holí prchlivosti. Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla… Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil… Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela. (Pláč 3,1-2.9.16)
Ježíš řekl: „Hle, přichází hodina – ano, už je tu – kdy se rozprchnete, každý do svého (domova), a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“ (Jan 16,32)
Tereziino slovo
Mýlíš se, pokud se domníváš, že tvá malá Terezie kráčí po cestě ctností stále zaníceně. Ona je slabá, velmi slabá: každý den to nově zakouší. Ale Ježíšovi se zalíbilo učit ji jako svatého Pavla vědě, která nachází slávu ve vlastní slabosti. Je to velká milost a já prosím Ježíše, aby tě jí naučil, neboť pouze v tom se nalézá pokoj a spočinutí srdce. Když vidíme, jak jsme ubozí, nechceme už na sebe ani myslet a nehledíme na nic, než jen na Milého! (dopis 109)
8. zastavení: Ježíš těší plačící ženy
Boží slovo
Za ním šel veklý zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy budete říkat: Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily. Tehdy lidé začnou říkat horám: Padněte na nás! A pahrbkům: Přikryjte nás! Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!“ (Lk 23,27-31)
Tereziino slovo
Ježíš je tak málo utěšován, že je spokojený, když najde jakoukoliv duši, která to udělá (dopis 104). To, po čem toužím, je těšit pouze jej a dát se jen jemu jako mému vlastnímu snoubenci: a on bude potěšen (dopis 110). Musíme jej utěšovat za všechny urážky (dopis 119). Mnoho duší slouží Ježíšovi, když je utěšuje, ale to nestačí (dopis 165). To, co nás pak utěšuje, je to, že Ježíš stojí po našem boku (dopis 226).
Pane, abych tě potěšila, chci žít zapomenuta, známa pouze tobě. Tvé tajemné vůně kéž těší mou duši. Ale i já chci žít zde na zemi, abych tě těšila (Poezie 24). Přijímám zkoušky, abych se ti líbila a těšila tvé srdce, Pane (Poezie 41). Chci velmi trpět beze slov, abych tě potěšila, můj Ježíši (Poezie 45).
9. zastavení: Ježíš padá potřetí
Boží slovo
Je dobré pro muže, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho Bůh vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. (Pláč 3,27-32)
Ježíš se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ (Lk 22,41-42)
Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „Já jsem to!“ stál s nimi také zrádce Jidáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl: „Já jsem to!“, couvli a padli na zem. (Jan 18,4-6)
Tereziino slovo
Ježíš chce své vyvolené připodobnit sobě. Proč ba se směla lekat, že nemůžeš unést tento kříž, aniž bys zakoušela slabost? Ježíš na své cestě na Kalvárii padl až třikrát, a ty, má ubohá, malá duše, bys nechtěla být podobná svému Milovanému, nechtěla bys upadnout stokrát, bude-li to třeba, abys mu dokázala svou lásku tím, že se znovu zvedneš s větší silou, větší než byla před tvým pádem? (dopis 81)
Uznávám, že bych bez něho klesla tak nízko jako svatá Magdalena, … ale Ježíš mi odpustil předem, zabránil mi klesnout (Rk A,38v; AS 83). Ovšem, člověk může klesnout, může se dopouštět nevěrností (Rk A,83r; AS 170) a já padám v každém okamžiku, který míjí (Poezie 17), ale to mi vůbec nebere odvahu (Modlitby 6).
10. zastavení: Ježíš svlečen ze šatů
Boží slovo
Když došli na místo zvané Golgota, což znamená Lebka, dali mu pít víno, smíchané se žlučí. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. (Mt 27,33-35)
Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, ktaždému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.“ Tak se měl splnit výrok Písma: Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali. Právě tak to vojáci udělali. (Jan 19,23-24)
Tereziino slovo
Proč je, Pane, tvůj šat jako oděv těch, kdo lisují víno? Ani my nemůžeme odmítnout nosit podobný oděv prosáklý krví (dopis 108). Tys byl obnažen ze všeho, abys ozdobil mou duši šatem spásy (dopis 193).
11. zastavení: Ježíš je ukřižován
Boží slovo
Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“… Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen ke stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,33-34.39-43)
Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. (Mt 27,38-41)
U Ježíšova kříže stála jeho matka… Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi. „To je tvá matka.“ (Jan 19,25a.26-27)
Tereziino slovo
Hle, ukřižovaný Ježíš je náš krvavý snoubenec (dopis 165). Dojala mě krev, která kanula z jedné jeho božské ruky. Projela mě velká bolest při pomyšlení, že tato krev padá na zem a nikdo si nepospíší ji sebrat. Předsevzala jsem si, že budu v duchu prodlévat pod křížem a zachycovat božskou rosu, která z něho stéká. Pochopila jsem, že ji pak budu muset rozlévat na duše… (Rk a 45v; AS 96-97)
Chci žít láskou. A žít láskou neznamená postavit svůj stan na vrcholku hory Tábor, nýbrž vystoupit s Ježíšem na Kalvárii a jeho kříž si podržet jako poklad.
Žít tady láskou znamená bezmezně se darovat, aniž bychom žádali náhradu. Dávám se bez výhrad, jistá, že když člověk miluje, nepočítá. (Poezie 24)
12. zastavení: Ježíš umírá na kříži
Boží slovo
Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“ (Mt 27,45-47)
Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít… Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. (Mk 15,36a.37)
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. (2 Kor 5,14-15)
Tereziino slovo
Vzpomeň si, Ježíši, slovo života, že sis mě zamiloval natolik, že jsi za mě zemřel! Tak já tě chci milovat k zbláznění a chci žít i umírat pro tebe.
Vzpomeň si, Pane, na pláč po lásce, který se ti vydral ze srdce na kříži. Ach, ten se vtiskl do mého srdce a já sdílím tvou palčivou žízeň po duších (Poezie 24).
Ó, Maria, vidím tě na vrcholku Kalvárie u paty kříže jako kněze u oltáře: obětuješ svého milovaného Ježíše, sladkého Emmanuele, abys ukojila Otcovu spravedlnost.
Ó, bolestná matko, jíž kdysi řekl jeden prorok: není bolesti, která by se podobala té tvé. Královno mučedníků, proléváš za nás všechnu krev svého srdce (Poezie 54).
13. zastavení: Ježíš sňat z kříže a odevzdán své matce
Boží slovo
Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen (Mt 27,55a). Byla tam jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. (Jan 19,25)
Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: „To byl opravdu syn Boží!“ (Mt 27,54)
Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před Židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmou Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. (Jan 19,38)
Tereziino slovo
Ježíši, má jediná Lásko, u paty tvého kříže ti nabízím své nejmenší vzdechy i největší bolesti, má utrpení i mé radosti! Jsou jako plátky květů, které tě pohladí na tváři a říkají ti, že mé srdce je ti oddáno, bez jakékoli lítosti. (Poezie 34)
Mé planoucí srdce se ti chce darovat navždycky. Mým jediným pokojem, mým jediným dobrem, mou jedinou Láskou jsi ty, Pane.
Jen k tobě, Ježíši, se vinu. Jako dítě, plné jemnocitu, tě chci, Pane, zahrnout laskáním.
V tebe, Pane, vkládám svou naději! (Poezie 36,1-3)
14. zastavení: Ježíš uložen do hrobu
Boží slovo
Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. (Mt 27,57-60)
Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat. (Jan 19,39-40)
Tereziino slovo
Ježíš mě učí vytěžit užitek ze všeho, z dobra i ze zla, které v sobě nacházím. Učí mě podnikat v bance lásky; ale ne, je to on, kdo podniká pro mne, aniž by mi říkal, jak to dělá, protože to je jeho věc, ne má: to, co se týká mě, je odevzdat se, dát se, aniž bych si něco ponechala pro sebe. (dopis 142)
Vidím, že jenom utrpení může plodit duše, a víc než kdy jindy mi odhalují svou hloubku tato Ježíšova slova: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Rk A 81r; AS 166)
Ježíši, dovol mi, abych ti řekla v přemíře své vděčnosti, že tvá láska jde až k šílenství… Jak můžeš chtít, aby se před tímto šílenstvím mé srdce nevrhlo k tobě? Jak by má důvěra mohla mít hranice? (Rk B 5v; AS 193)
15. zastavení: Ježíš slavně vstává z mrtvých
Boží slovo
Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strachem z něho se strážci zděsili a klesli jako mrtví. Anděl promluvil k ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl.“ (Mt 28,1-6b)
Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo. Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“. Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.“ (Jan 20,11-17)
Tereziino slovo
Marie Magdalena hledala u svatého hrobu v slzách svého Ježíše. Její bolest nemohli zmírnit zářiví andělé z nebe. Jako Magdalena, můj Bože, jsem tě jednou chtěla vidět a přiblížit se k tobě. Svůj pohled jsem upřela v otevřenou pláň a když jsem spatřila hvězdnatou modř, květiny a ptáky a čistý proud, zvolala jsem: „Nevidím-li Boha, ó, krásná přírodo, ty pro mne nejsi nic než nesmírný hrob!“ (Poezie 23)