Důvěra ve slabosti
Vojtěch od sv. Hedviky OCD
Sté výročí smrti sv. Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře (Terezie Martinové z Lisieux), které jsme si připomněli 30. září letošního roku, se stalo příležitostí k obnovení a prohloubení zájmu církve o tuto nevšední postavu konce minulého století. Světice, jež zemřela ve věku pouhých čtyřiadvaceti let v klauzuře kláštera bosých karmelitek, získala záhy po své smrti tak velkou popularitu, že si papež Pius XI. musel „pospíšit“ s její kanonizací, aby vyjádřil obecné přesvědčení věřících, kteří ji už dávno jako svatou uctívali. V tomto zájmu o její postavu a především o poselství, jež může dnešnímu člověku nabídnout, je přitom možné sledovat dvě období: to první (trvající od její smrti do padesátých let) se dá charakterizovat jako čas nadšeného „lidového“ přijetí sv. Terezie z Lisieux, šířící se postupně po celém světě, zatímco druhé (od konce padesátých let) je mnohem střízlivější, ale také vyváženější, a jeho těžiště se posouvá od prostých věřících také k teologům a intelektuálům. Zlom je mimo jiné dán zveřejněním jejích autobiografických rukopisů (1957) v původní podobě bez pozdějších změn a přídavků rodné sestry světice, matky Anežky od Ježíše, jak je známe z Dějin Duše. Nyní, jak se zdá, jakoby pomalu začínalo období třetí, ve kterém snad dojde k určitému „narovnání“ pokřiveného a zjednodušeného sladkého obrazu „světice s růžemi“. Stane se tak, pokud se zúročí mravenčí, dlouholetá práce mnoha odborníků z onoho druhého období, jejímž plodem je především ojedinělé dílo svého druhu v podobě Nového kritického vydání stého výročí (Nouvelle Edition critique du Centenaire, 1971-1992) všech Tereziiných spisů a rovněž jiných pramenů, které ji přibližují. Půjde o to, aby se výsledky teologického bádání o světici z Lisieux promítly do života celé církve, a tedy i prostých věřících. K tomu mají přispět i ony letošní oslavy stého výročí její smrti a skromným dílem snad i tento článek.
Duchovní dětství či malá cesta?
To, čím bezesporu Terezie upoutala jak prosté věřící, tak později i teology, je její „poslání“ – poselství, které šířila v závěru svého života a šíří ještě mnohem intenzivněji po smrti. A zde jsme hned u první nesnáze: jak máme toto její poselství označit? Jaká slova nejvýstižněji vyjádří jeho obsah?
Záhy po její smrti se začalo mluvit o „duchovním dětství“, které se jí připisuje, ačkoli ona sama nikdy tohoto termínu nepoužila. Mluvila pouze o „malé cestě“ či „malé nauce“. Už tento zdánlivě nevinný posun v označeních v sobě ve skutečnosti skrývá zkreslení toho, oč jde: mluví se o tom, že máme být duchovními dětmi, což v praxi znamená, že se nemáme snažit o „velké věci“ a máme naopak žít věrným plněním svých drobných každodenních povinností; uvažuje se o tom, co charakterizuje dítě, a pak je snaha to aplikovat na náš vztah k Bohu, apod.
Ve skutečnosti samotný pojem „duchovní dětství“ je správný, avšak nesmí být chápán mylně. Především, mluví-li Terezie o „dítěti“, používá slova enfant a tento termín odvozený od slovesa „rodit“ (enfanter) nenavozuje pouze představu malého dítěte, nýbrž i dospělé osoby, která je „dítětem“ vzhledem ke svým rodičům. Je třeba proto v první řadě okamžitě zapomenout na jakékoli dětinské prožívání naší víry a naopak usilovat o duchovní zrání.
V tomto ohledu má označení „malá cesta“ (ačkoli jistě i zde by se dalo uvažovat o vhodnosti termínů) jednoznačnou výhodu: naznačuje putování, dynamiku, vývoj… Právě životní zkušenost Terezie od Dítěte Ježíše může být v tomto smyslu pro nás velmi inspirující: mladá Normanďanka je pevně rozhodnuta „stát se svatou“ a chce tohoto ideálu dosáhnout skutečně „ať to stojí, co to stojí“. To, co však potřebuje pochopit a přijmout, je skutečnost, že ona sama se svatou nestane nikdy, čili že svatost je Boží dar. A tak musí dlouho, bolestně zápasit se svou slabostí, aby nakonec pochopila, že jen Bůh ji může učinit svatou. A to je podstata jejího hledání a následného objevu „malé cesty“.
Pokud tedy chceme hovořit o „duchovním dětství“, musíme je chápat jako ideál, který v nás chce postupně uskutečnit Pán, nikoli jako výsledek našeho vlastního asketického úsilí, který pochopitelně neznamená schopnost být věrným v malém.
Co se líbí Bohu?
V čem však tedy spočívá podstata „malé cesty“ či, chceme-li, „duchovního dětství“? V této věci můžeme najít naprosto jasná slova v jednom z dopisů světice. K lepšímu pochopení bude však dobré poněkud ozřejmit kontext jejich napsání.
V září roku 1896 (tedy rok před svou smrtí) je Terezie požádána svou rodnou sestrou Marií (rovněž mniškou v lisieuxském Karmelu), aby jí napsala něco o svých duchovních cvičeních, která právě absolvovala, a o malé cestě. Činí tak ve svém krátkém spisku, který známe pod názvem rukopis B. Avšak Marie, jejíž vztah k Terezii nebyl nikterak ideální a který byl poznamenán určitou duchovní závistí a žárlivostí, na něj reaguje nezralým způsobem. Píše dopis, ve kterém se ptá, zda může také ona milovat Ježíše jako Terezie, nemá-li v sobě „velké touhy“, o kterých je řeč v rukopise B a které jsou „důkazem“ o Tereziině lásce k Bohu, a dodává: „… jste milovaná a privilegovaná (…) jste posedlá dobrým Bohem, ale v pravém slova smyslu, absolutně posedlá, jako jsou zločinci posedlí svou neřestí. I já bych takto chtěla být posedlá dobrým Ježíšem. Ale tolik vás miluji, že se především raduji z toho, když vidím, že jste privilegovaná více než já.“
Na tento lístek ze 17. září odpovídá Terezie ještě téhož večera a píše: „… Jak se mě můžete ptát, zda je pro vás možné, abyste milovala Dobrého Boha, jako jej miluji já? (…) Mé touhy po mučednictví nejsou ničím, nejsou to ony, které mě vedou k neomezené důvěře, kterou cítím ve svém srdci (…) Tyto touhy jsou útěchou, kterou dává Ježíš slabým duším, jako je ta moje (a takových duší je mnoho), ale nedává-li tuto útěchu, pak je to milost privilegia (…) Vím dobře, že to není to, co se líbí Dobrému Bohu v mé malé duši; to, co se mu líbí, je, když vidí, jak miluji svou nepatrnost a svou ubohost, je to slepá naděje v jeho milosrdenství, kterou mám… To je můj jediný poklad.“ (LT 197).
To, co se líbí Bohu a co je zároveň podstatou malé cesty duchovního dětství, je tedy láskyplné přijetí vlastní ubohosti a hříšnosti, které je umožněno nekonečnou důvěrou v Boha, o němž Terezie ví, že je jejím milujícím Otcem.
Odvaha k následování
Nikoli tedy hrdinská věrnost v malém, jak někdy máme tendenci „malou cestu“ prezentovat, ani velké touhy, jak se domnívala Marie od Nejsvětějšího Srdce, ale přijetí vlastní ubohosti v důvěře v Boha je oním poselstvím, které Terezie z Lisieux zvěstuje celému světu. Věrnost v malém je pouze tím, co Terezie koná, aby Bohu „udělala radost“, nikoli však prostředkem k tomu, aby si získala zásluhy, pro které by ji Bůh nakonec „musel“ spasit. Velké touhy, jak to vyjadřuje v citovaném dopise, jsou jenom útěchou, kterou Bůh dává v její slabosti.
Mohlo by nám to všechno připadat jako „alibistické zjednodušování si“ cesty k Bohu poukazem na vlastní ubohost. Terezie (a spolu s ní každý, kdo se snaží jít důsledně její cestou) však ví, že tomu tak není, že „souhlasit s tím, že zůstane ubohá a bez síly, je právě to, co je těžké“; mnohem těžší, než se spolehnout na to, že si nebe „dobudeme“ vlastními silami.
Kéž nám dá Bůh na přímluvu svaté Terezie z Lisieux odvahu a sílu jít touto cestou absolutní pravdivosti a odevzdanosti, v níž nebudeme podléhat pokušení si nebe nějak „zajistit“, ale učit se je přijímat vždy znovu a znovu z Božích rukou jako zdarmadaný dar. Pak i všechno to, co budeme „dělat pro Boha“ (a k čemu snad právě pro svou důvěru v Pána náhle nejdeme sílu), dostane svůj smysl a pravou hodnotu jako projev naší lásky a vděčnosti za Boží záchranu.
z magazínu Effatha 3/97