Operace s narkózou
Takovéto situace vyžadovaly značné sebeovládání a oproštěnost od sebe sama. Očekávali bychom tedy, že se Terezie „vrhne“ na praktikování všech možných umrtvení a kajících skutků, aby „zvítězila nad sebou“. Snažila se je opravdu nezanedbávat a věrně plnila to, co v oblasti askeze řád předepisoval. Navíc začala nosit železný kříž s ostny, ale měla z toho takovou ránu, že se musela nechat ošetřovat. Díky tomu a pro svůj pozorovací talent tak velmi brzy poznává, že k nejkrutějším kajícnostem se může přimísit mnoho přirozeného uspokojení a sestry, které je konají, nepatří k nejdokonalejším a nejsou pak často ani schopny plnit své denní povinnosti.
Znovu se nechává vést Ježíšem. A ten volí daleko nenápadnější „metodu“, zato však jdoucí ke kořeni. „Myslím na to, že při operacích lékaři uspí své pacienty.“ (Rk A 75v/AS 157). A tak „mým údělem byla nejabsolutnější vyprahlost a téměř opuštěnost.“ „Už sedm let spím při vnitřní modlitbě a při díkůčinění.“ (tamtéž). Tam, kde Terezie po právu očekává, že bude nejvíce dostávat a zakoušet uspokojení, totiž ve vztahu ke svému Snoubenci, a to zvláště při modlitbě (vždyť proto šla na Karmel!), se cítí opuštěna až zapomenuta, „vyvlastněna“. Zde bojuje proti svému egocentrismu, své nepravé sebelásce a opět říká „ano“, vybírám si to. Souhlasí se sebezapomenutím. (25)
Co se týče vlastní aktivity, uchýlí se nakonec jen k tomu, co znala již z dospívání: „Věnovala jsem se hlavně pěstování malých ctností… Tak jsem ráda skládala pláště, které sestry zapomněly, a prokazovala jsem jim všechny službičky, které jsem mohla. (…) (Skutky), které mi dovolili, … záležely v umrtvování mé sebelásky. To mi prospělo mnohem víc než tělesná pokání.“ (Rk A 74v/AS 153). „Když necítím nic, když jsem neschopná se modlit, praktikovat ctnost, tehdy je vhodný okamžik hledat malé příležitosti, nicoty, (…) například úsměv, laskavé slovo, když bych raději neřekla nic nebo se tvářila unuděně atd. atd…(…) A když nemám příležitosti, chci mu alespoň často říct, že ho miluji…(DT 143, str.175-6). (26)
Tento vývoj jí dovoluje, aby na konci svého života s vnitřní autoritou prohlásila: „V životě blahoslaveného Jindřicha Suso (27) mě zaráželo jedno místo, týkající se tělesných kajícností. Konal příšerné kající skutky, které by mu byly zničily zdraví, kdyby se mu byl nezjevil anděl a neřekl mu, aby s tím přestal a pak připojil: „Dosud jsi bojoval jako prostý voják, teď tě pasuji na rytíře.“ A vysvětlil světci nadřazenost duchovního boje nad tělesným umrtvováním. A tak, Matinko, nechtěl ze mne mít Bůh jen prostého vojáka, byla jsem rovnou pasována na rytíře a šla jsem do války proti sobě samé v oblasti duchovní, odříkáním, malými skrytými obětmi; našla jsem pokoj a pokoru v tomto skrytém boji, kde přirozenost nemá žádnou kořist“ (ŽZ 3.8.5/VŽ 92-93). „Na konci svého řeholního života jsem vedla nejšťastnější život, jaký si jen možno představit, protože jsem nikdy nehledala sebe. Když se osvobodíme od sebe, přijímáme svou odměnu už na zemi. Ptáte se mě, jak získat čistou lásku. Tak, že zapomenete na sebe a v ničem nehledáte sebe.“ (28)