Od minuty k minutě
K této „zkoušce víry“ se přidává utrpení tělesné, smrtelná nemoc. (29) Odmalička má Terezie jasný pocit, že se nedožije dlouhého věku. „Nikdy jsem Boha neprosila, abych zemřela mladá. To by mi připadalo jako zbabělost. Ale On mi dával od dětství vnitřní přesvědčení, že má pozemská pouť bude krátká.“ (DT 258, str. 329) Přesto k tomu nejsou důvody. Od záhadné nemoci v dětství nebyla vážněji nemocná a i strohosti Karmelu snášela dobře. „Mám železné zdraví. Ale Pán Bůh může rozbít železo jako hlínu.“ (DT 167, str. 210)
A tak Terezie na konci postní doby r. 1896 začíná plivat krev. (30) Je až s podivem, že přes tento značně varovný příznak mladá karmelitka vydrží být téměř stále na nohou v činnosti až do začátku léta r. 1897. Tehdy nemoc propuká naplno – Terezie hubne, cítí bolest na hrudi, kašle, občas se objevuje krev.
Tehdy nastupuje svou křížovou cestu. Od 6. července až do 5. srpna začíná každodenní období hemoptýzy, chrlení krve. Nemocná cítí krajní tíseň, úzkost, dusí se, nemůže dýchat. 8. července je přenesena do nemocničky. Zpovídá se a prosí o poslední pomazání. Žertuje, a tak lékař a kanovník usoudí, že její stav ho ještě nevyžaduje, a tak obřad odkládá. (!) Až o tři týdny později, kdy se dusí, dostává dýchat éter a myslí se, že nepřežije noc, jí kanovník konečně uděluje svátost nemocných a podává svaté přijímání před smrtí. Terezie vidí pootevřenými dveřmi přípravu na vlastní pohřeb.
Proti všemu očekávání se však její stav od 6. – 15. srpna stabilizuje, a tak klášterní doktor 9. srpna odjíždí na dovolenou. Terezie tak zůstává tři týdny bez pravidelného lékařského ošetření. Tehdy přichází největší utrpení (v období od 15. – 27. srpna), protože tuberkulóza postihne střeva. Jsou obavy z gangrény. Výplachy nepomáhají, nemůže se vyprázdnit, jsou to bolesti, že by člověk „křičel“. Začíná mít proleženiny, myslí, že sedí na železných bodcích. Až 17. srpna, kdy je mimořádně dovoleno, aby dr. Néele – manžel sestřenice – vstoupil do klauzury, je konečně vyslovena diagnóza: „Pravá polovina plic je úplně ztracena, plná tuberkulózních hlíz, které se rozpadávají. Levá je zasažena ve střední třetině. Je velmi vyhublá, ale její obličej jí ještě dělá čest.“ (31) Tuberkulóza dosáhla posledního stupně. (32) Od 19. srpna je zbavena možnosti přijímat Eucharistii, protože nevydrží komplikovaný obřad. Je na pokraji nervového zhroucení.
Ale to není konec. Nečekaná úleva přichází od 28. srpna do 13. září. Tehdy dostává chutě na jídlo. Je to poslední vzepětí organismu vyčerpaného, ale ještě mladého. V polovině září přichází poslední zhoršení. Začínají ji otékat nohy. Zemře po těžké agónii 30. září 1897.
Jak toto tělesné utrpení Terezie prožila? Opět paradoxně. Potvrzuje, že si ho nepřála: „Naštěstí jsem si nepřála utrpení. Kdybych si je byla přála, bála bych se, že nebudu mít trpělivost, abych je snesla; když mi však přichází z čisté vůle Boží, pak mi On nemůže odmítnout dát potřebnou trpělivost a milost, abych je snesla.“ (33) „Trpět duševně, to ano, to snesu hodně…ale při utrpení tělesném jsem jako malé dítě, úplně malé. Jsem bez jediné myšlenky, trpím od minuty k minutě.“ (ŽZ 26.8.3/VŽ 123). Přesto v ní probleskuje nesmírná radost a štěstí z blízkosti smrti, z blízkosti setkání se svým Pánem.
Překvapuje nás svým humorem (někdy černým), (34) ale i konstatováním, že kdyby neměla víru, okamžitě by spáchala sebevraždu. (35) Terezie ovšem oba tyto paradoxy dokáže sloučit. „Vidím vždycky dobrou stránku věcí. Jsou lidé, kteří berou všechno tak, že se co nejvíce trápí. Se mnou je to naopak. Mám-li jen ryzí utrpení, je-li nebe tak černé, že nevidím ani jasný pruh oblohy, nu dobrá! Udělám z toho svou radost…“ (ŽS 27.5.6/VŽ 31). (36)
Jestliže bychom se tedy chtěli v závěru pokusit popsat Tereziino utrpení, mohli bychom mu dát tuto trojí charakteristiku: bylo to utrpení diktované životem, nikoli aktivně vyhledávané, jednalo o utrpení „obvyklé“, „řádné“, ne mimořádným způsobem určované, vnitřní, nikoli vnější (střed prožívání byl v srdci, nikoli v těle).
Trpěla Terezie hodně? Ano, trpěla. Bylo to však utrpení evangelijní, sebeočišťující a spoluvykupující.
Sr. Marie Milada od Spasitele světa OCD, Jiřina Burgerová (* 1968),
od r. 1993 bosá karmelitka
z Communio 1/2008
s laskavým svolením