Poznámky pod čarou:

(1) Tak to udává P. František od Pany Marie OCD, který byl hlavním redaktorem kritického vydání děl svaté Terezie po smrti matky Anežky, Tereziiny rodné sestry. In Sv. Terézia od Dieťaťa Ježiša a Svätej Tváre, Súborné dielo, 1.zväzok, Príbeh mojej duše, Lúč, Bratislava 1997, úvod str. 69.
(2) I když Terezie byla ve svém projevu v mnohém poplatná době, ve které žila, přesto někdy mohou až šokovat její svobodná vyjádření. Její rodné sestry například vyškrábaly z jejích dopisů popis papeže Lva XIII.: „Dobrý papež je tak starý, že vypadá jako mrtvý, nikdy bych si ho byla tak nepředstavovala, nemůže říct skoro nic, mluví jen pan Révérony“ (DT 36, str. 44); popis sebe samé: „Den ode dne jsem zlomyslnější…“ (DT 202, str.270); z Autobiografických spisů tvrzení, že se nechtěla připoutat k matce Gonzáze „jako pes přilne k svému pánu“ (Rk C 21v/AS 228); větu jejího zpovědníka P. Pichona, SJ, který jí po generální absoluci řekl: „Poděkujte Pánu Bohu za to, co pro vás dělá, neboť kdyby vás opustil, nebyla byste andílkem, ale stala byste se malým démonem“ (Rk A 70r/AS 145). (Nepřítomnost této věty vedla k špatné interpretaci H. U. von Balthasara co se týče Tereziina pocitu vlastní bezhříšnosti) atd.
U Tereziiných děl používám následující zkratky: Autobiografické spisy: 1/ podle kritického vydání, běžně rozdělovaného na rukopis A,B,C (Rk A,B,C) s číslem stránky Tereziina rukopisu a zkratkou r-v (rub-líc); 2/ v naší zemi AS s číslem stránky (Sv. Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakl., Vimperk, 1991; Dopisy Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakl., Praha, 2002 – zkratka DT a číslo strany; Poslední rozhovory: 1/podle kritického vydání Žlutý zápisník (ŽZ) s datumem a číslem zápisu; 2/ v naší zemi Vstupuji do života (VŽ) s číslem strany (Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakl., Havlíčkův Brod, 1992).
(3) Tereziina mluva a způsob, jakým se ve svém rukopisu vyjadřovala, je poznamenán pozdním romantismem, typickým pro venkov konce 19. století. Tím se neodlišovala od ostatních náboženských autorů. Přesto ale Terezie v mnohém překonala svou dobu – ukazuje se velmi spontánní ve svých výrazech, které jsou plné nečekaných výtrysků, slova často podtrhávala nebo psala velkými písmeny, aby zdůraznila svou myšlenku. I proti odporu prostředí napřímila v době dospělosti (21 letech) své nakloněné písmo, které se tehdy ukládalo ženám, a tak reagovala proti citovým sklonům své doby.
(4) Sama realisticky poznamenává: „Jak budeme překvapeni na konci světa, až budeme číst historii duší!… Kolik lidí se bude divit, až uvidí, jakou cestou byla má duše vedena“ (Rk A 70r/AS 145). Neoplývala útěchami, naopak, téměř celý svůj řeholní život prožila ve vyprahlosti a temnotě. Proto sloveso „pocítit“, které tak často používala, bylo pro ni spíše vyjádřením osobní, vnitřně poznané (kontemplativní) zkušenosti, než nějakého citového uchvácení a zážitku. Znamenalo pro ni protiklad ke slovesu „myslela jsem si“, tzn. představovala jsem si, že to tak je.
(5) „Myslela jsem si mnoho věcí, které slova nedovedou vyjádřit…“ (Rk A 26r/AS 59).
(6) Jsou to symboly často dětské, jako květinka, hračka, míček apod.
(7) Často se zdůrazňovalo, že u Terezie je všechno malé, zdrobnělé, něžné. Opravdu, přídavné jméno „malý“ se vyskytuje v Autobiografických spisech více než 300krát (Nepočítajíc do toho výrazy jako malé dítě – děťátko, malý květ – kvítek, malý Ježíš – Ježíšek atd.). Ale přídavné jméno „velký“ (a na to se dříve nepoukazovalo) je v jejím rukopisu také dost časté. Sama Terezie přiznává: „Vždycky jsem milovala to, co bylo velké, krásné“ (Rk A 46v/AS 98-99). Tento kontrast sladíme, když opět pochopíme prostředí, ve kterém Terezie žila. Slovo „malý“ bylo v její době ve cti. Terezie ho přijala a zachovala si ho pro charakteristiku každodenní skutečnosti života a vlastních schopností člověka. Přídavné jméno „velký“ ovšem charakterizovalo její vlastní aspirace, touhy, které v ní Bůh vzbuzoval a nekonečnou lásku, kterou jí zahrnoval.
(8) Staré hagiografie si libovaly v líčení hrozných umrtvování světců a křesťané často ztotožňovali hrdinskou svatost s krvavými strohostmi. Světec byl líčen jako bytost, která nejí, nepije, nespí, která se vyčerpává bděním a bičováním, a tak „zabíjí“ své tělo nebo je podrobuje v otroctví a to vše jedině ku prospěchu života duše. Tento neblahý blud způsobil, že křesťané, kteří nemohli nosit cilicia a bičovat se, se cítili být osvobozeni od povinnosti usilovat o svatost.
(9) Terezie neprožívala, jako mnoho význačných světců před ní, téměř žádné mimořádné mystické milosti jako vytržení, vidění a zjevení, stigmata, levitaci, bilokaci, ďábelské nebo andělské zásahy, kardiognozii, prorokování, schopnost konat zázraky. Kromě uzdravujícího „úsměvu“ Panny Marie a „prorockého“ vidění nemoci jejího otce v době dětství, týdenního prožívání běžných událostí jakoby pod „závojem“ v době noviciátu, kratičkého zranění „plamenem lásky“ po obětování se Milosrdné Lásce, a několika předpovědí posmrtného poslání za celý svůj život nezakusí nic, co by přesahovalo přirozený řád. Chtěla, aby její život byl prostý, aby ji mohly následovat všechny „malé duše“, ubírající se cestou k Bohu v noci víry.
(10) Podle zakladatelů řádů existují různé metody, školy modlitby: ignaciánská, dominikánsko-františkánská, salesiánská… Také reformátorka Karmelu a Tereziina patronka, svatá Terezie z Avily, předkládá svůj „způsob modlitby“. I zde nás Terezie překvapuje svou jednoduchostí: „Docela prostě říkám Pánu Bohu to, co mu chci říci, bez krásných frází, a on mi vždycky rozumí!… Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.“ (Rk C 25r-v/AS 223).
(11) Mnozí svatí ovlivnili svými díly a činy dějiny: svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský nás uchvacují svým ohromným věděním, svatý František Xaverský svou misionářskou horlivostí… Další prolili svou krev pro Ježíše, založili nové řády a řeholní společenství, konali velká misionářská a charitativní díla, atd. Terezii jsou „skvělé skutky zapovězeny. Dítě nemůže kázat evangelium, prolít svou krev… Ale co na tom záleží? Jeho bratři pracují místo něho a ono, malé děcko, zůstává docela blízko trůnu Krále a Královny, miluje za své bratry, kteří bojují…“ (Rk B 4r/AS190). Terezie si jako nejvyšší „skutek“ volí lásku.
(12) Nám, kteří jsme byli „odchováni“ II. vatikánským koncilem, se to může jevit jako samozřejmost. Učíme se, že každý křesťan je povolán ke svatosti a ta je určována heroickým stupněm teologálních ctností. I když tuto pravdu hlásal již v 16. století svatý František Saleský, přesto v povědomí křesťanů po celá staletí nebyla. I na Karmelu se traduje, že např. sv. Terezie Markéta Redi OCD (1747-1770), která žila zcela prostě své karmelitánské povolání, zasažena větou Janova listu: „Bůh je láska“ již století před Terezií, mohla být blahoslavena (1929) a svatořečena (1934) jen díky této „malé světici“, která jí „proklestila“ cestu (Terezie byla blahoslavena r. 1923 a svatořečena r. 1925).
(13) To dosvědčuje i to, že v r. 1994 byly potvrzeny heroické ctnosti manželů Martinových s oprávněním používat titul ctihodný. V nejbližší době by měli být prohlášeni za blahoslavené.
(14) Zelie Martinová (1831-1877) umírá ve svých necelých 46 letech na rakovinu prsu.
(15) Podle nynějších poznatků byl otec sv. Terezie postižen arteriosklerózou spojenou s urémií (metabolickou poruchou v důsledku špatného fungování ledvin, která je doprovázená hromaděním dusíkatých a škodlivých látek v organismu). K jeho počátečním motorickým poruchám se postupně přidružily poruchy psychické. Projevovaly se náhlými změnami nálad, ztrátou paměti, rozhazováním peněz, vidinami a útěky z domova. Nemoc však nepoznamenala morální profil pana Martina.
(16) 12. února 1889 byl pan Martin (1823- 1894) hospitalizován v ústavu Dobrého Spasitele v Caen. Stráví v něm tři roky, dokud ho úplná paralýza dolních končetin neupoutá na vozík a tak mu znemožní útěky – tehdy je mu dovoleno vrátit se zpět k rodině.
(17) Nervové postižení člověka znamenalo pro buržoazní kruhy ve Francii na konci 19. století ztrátu cti, něco zahanbujícího, o čem se raději nemluví a co bylo poskvrnou pro celou rodinu. Být pacientem v ústavu Dobrého Spasitele bylo pokládáno za cosi hluboce pokořujícího, i když tento dům měl výbornou pověst. I z tohoto důvodu nemoc pana Martina na dcery silně dolehla, tíž než obyčejná choroba. Pro Terezii to bylo o to náročnější, že se ve městě povídalo, že pan Martin psychicky neunesl odchod své nejmladší dcery do kláštera.
(18) Thérese de Lisieux, Conseils et Souvenirs (Rady a vzpomínky), sesbírala sr. Jenovéfa od Svaté Tváře, sestra a novicka světice, Éditions du Cerf-Desclée de Brouwer, Paříž, 1973, str. 149 in: Rudolf Stertenbrink, Iba láska, Alfa, Bratislava, 1991, str.167.
(19) Proces apostolique (1915-1916), Terezianum, Řím 1976, str. 337 in: Rudolf Stertenbrink, Iba láska, Alfa, Bratislava, 1991, str.168.
(20) Terezie s velkou nedočkavostí očekávala tuto „svatou archu“ (Rk A 68r/AS 140), toužila po nové rodině a duchovním společenství. Našla zde však skupinu z velké části průměrných, zčásti nemocných a zatížených sester (tři sestry později komunitu opustí, jedna z nich odejde do léčebného ústavu). Důvodů, proč tomu tak bylo, je několik. Prvním bylo jednostranné přeceňování řeholního stavu, v té době časté. Kláštery dříve bývaly zaopatřovacími institucemi pro dcery měšťanských a selských rodin; o vstupu pak často rozhodovaly i méně duchovní pohnutky. Mnohé dívky tu spíše než duchovní rozvoj hledaly zajištění své existence. V katolických krajích kromě toho znamenal řeholní šat pro nebohaté dívky i společenský vzestup. V neposlední řadě tu působilo i špatné kněžské vedení a falešně chápaná poslušnost.
Téměř všechny sestry pocházely z maloměstských občanských nebo řemeslnických rodin. Převorka matka Gonzága a Tereziina magistra pocházely ze staré normanské šlechty. Sestry Martinovy snad jediné představovaly novou třídu vzestupujícího měšťanstva, počínající buržoazie. Proto tyto v lidsky chudé komunitě vynikaly svým vzděláním a rozhledem. U všech sester můžeme vidět vliv jansenismu, který poznamenával atmosféru francouzského křesťanství.
(21) Terezie pokračuje: „Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila s. Magdalena a řekla mi: „Ale copak je to s vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!“ Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy.“
(22) Terezie pokračuje: „Odešla jsem velmi pokořená tou poklonou. Tu mě před kuchyní zastavila s. Magdalena a řekla mi: „Ale copak je to s vámi, má ubohá sestřičko Terezie od Ježíška! Vůčihledně hubnete! Budete-li tak pokračovat s tou tváří, která budí obavy, nebudete dlouho žít v řeholi!“ Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, že slyším hned za sebou hodnocení tak protichůdná! Od této chvíle jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění tvorů a tento dojem se ve mně tak rozvinul, že v současné době důtky i poklony, všechno po mně klouže bez nejmenší stopy.“
(23) Později se Terezie přiznala, že při každém setkání s matkou na chodbě byla pokárána a musela políbit zemi. Převorka jí často vyčítala to, co dostala příkazem od novicmistrové. Ani rozhovory, určené k duchovnímu poučení, nepřinesly úlevu. Matka ji kárala skoro celou hodinu a nejvíc ji rmoutilo, že vlastně nevěděla, jak má své nedostatky napravit.
(24)  Proč tak matka Gonzága s Terezií jednala, zůstane pro nás tajemstvím. Pravděpodobně se tato vnitřně rozporuplná žena bála „rozmazlování“ Terezie jejími rodnými sestrami a tak chtěla pomocí tehdejších asketických metod vychovat z mladé sestry příkladnou řeholnici. Na konci Tereziina života ji matka Gonzága zahrne uznáním. Tvrdí: „Terezie je ve všem dokonalá. Její jedinou chybou je, že má při sobě tři sestry.“ (Proces apostolique (1915-1916), Terezianum, Řím 1976, str. 2897 in: Rudolf Stertenbrink, Iba láska, Alfa, Bratislava, 1991, str.226).
(25) Období dvou za sebou jdoucích priorátů matky Marie Gonzágy (1888 – 1893).
(26) Stačí se ponořit do četby Tereziiných dopisů před obláčkou a sliby, abychom vytušili něco z Tereziiny trýzně: „Proste Ježíše, abych byla v době svých duchovních cvičení velkodušná, propíchává mě špendlíky, ubohý míček to už nemůže vydržet, všude je samá malá dírka, je to horší, než jedna velká!… Nic od Ježíše, poušť!… Spánek!… Aspoň to ticho!… Ticho je dobré pro duši… (…) Když chce Ježíš spát, jak bych mu v tom mohla bránit? Jsem velmi ráda, že se mnou nezabývá, takovýmto postojem mi ukazuje, že mu nejsem cizí, protože se nenamáhá, aby se se mnou pustil do řeči!…“ (DT 74, str. 83). „Jak dobrý je ten, který brzy bude mým Snoubencem, jak je božsky laskavý, když mi nechce dovolit, abych se připoutala k nějaké stvořené věci! Ví dobře, že kdyby mi dal jen stín štěstí, celou svou energií, celým srdcem bych se toho držela. Odmítá mi ale i ten stín, raději mě ponechává v temnotách, než aby mně dal falešné světlo, které by nebylo jím!… Protože nemohu najít žádnou bytost, která by mě uspokojila, chci dát všechno Ježíšovi, žádné bytosti nedám ani atom své lásky. Ať Ježíš vždy zařídí, abych pochopila, že jen On sám je dokonalým štěstím, i když se zdá, že je nepřítomný!… Dnes ještě více než včera, jestli je to vůbec možné, mi chyběla jakákoliv útěcha. Děkuji Ježíšovi, který to považuje za dobré pro mou duši, a konec konců, možná, kdyby mě potěšil, zastavila bych se u těchto laskavostí, a On chce pro sebe všechno!… Nu co, všechno bude pro něho, všechno, i když mu nebudu mít co nabídnout, jako dnes večer – dám mu toto nic!…“ (DT 76, str. 85).
(27) Zde by bylo na místě rozvinout celý duchovní vývoj, co se týče Tereziina poznání ohledně konání skutků. Stručně by se to dalo vyjádřit takto: Poté, co Terezie pochopila, že „velké“ skutky jsou jí zapovězeny, koná spoustu malých skutků, až dojde k poznání, že i malé skutky mohou být velké, pokud jsou konány s velkou láskou. Jestliže ponejprv Terezie počítá své skutky (praktiky) a skládá spíše počtářskou naději na odměnu (zasloužení si nebe), umírá s tím, že všechny naše skutky jsou poskvrněné a že se objeví před Bohem s prázdnýma rukama. Dojde k vyváženému postoji, když se pohybuje na hraně mezi: skutky nejsou nevyhnutelné x láska se projevuje skutky. Malé skutky praktikuje nejdříve jako výraz aktivního, cvičného sebezáporu, později čím dál víc jako výraz lásky vůči Ježíšovi a bližním.
(27) Blahoslavený Jindřich Suso (1295-1366), dominikánský mystik, konal po svém obrácení velké kající skutky. Vypálil si na prsa Ježíšovo jméno, odpíral si jídlo, pití i spánek. Bičoval se, ve dne v noci nosil cilicia, rukavice s ostny uvnitř a jiné kající nástroje, které mu na těle způsobily mnoho nehojících se ran. Toto snášel více než 20 let, do té doby, než se mu dostalo zjevení Božího anděla, který mu řekl, že si Bůh nepřeje, aby v těchto kajícnostech pokračoval: „Přes všechno toto týrání, jež sis vybral ze své vůle, jsi ještě neučinil nic; neodřekl ses sebe sama. Až do této chvíle jsi bojoval jako obyčejný voják, od nynějška budeš bojovat jako rytíř. Hle, první kříž. Dříve ses tepal svýma vlastníma rukama. Od nynějška budeš v rukou druhých. Budou s tebou špatně nakládat a ty se nebudeš moci bránit. Ztratíš dobré jméno a čest v očích druhých a tato zkouška ti bude těžší nežli ostnatý kříž, který rozdrásal tvá ramena. Býval jsi chválen pro svá dobrovolná umrtvování, nyní budeš pokořován, pohrdán, zesměšňován všemi. Hle, druhý kříž. Přes všechno tvé kruté mučení zachoval sis lidské srdce. Požíváš lásky mnohých. Od nynějška budeš potkávat jen odpor, nevděk, neupřímnost a malý počet tvých přátel upadne do zoufalství. Hle, třetí kříž. Odejmu ti své útěchy a své citelné milosti. Uvrhnu tě do duchovní chudoby a do vyprahlosti. Budeš opuštěn lidmi a mnou. Jakékoli hledání opory a úlevy se obrátí proti tobě.“
Tak se i stalo. Jindřich byl obžalován, že ukradl zásvětné dary v kapli, obvinili ho z podvodu s krvácejícím obrazem Ukřižovaného. Jeho rodná sestra opustila klášter a upadla do hříchů. Když vypukl mor, byl obžalován z otrávení studní. Šlechticové ho chtěli zabít, protože vedl jejich dcery a snoubenky k duchovnímu životu. Nejvíce si však vytrpěl od jisté ženy, která ho obviňovala z hříchu nečistoty a tak ho připravila o dobrou pověst.
(28) Thérese de Lisieux, Conseils et Souvenirs (Rady a vzpomínky), sesbírala sr. Jenovéfa od Svaté Tváře, sestra a novicka světice, Éditions du Cerf-Desclée de Brouwer, Paříž, 1973, str. 105f in: Rudolf Stertenbrink, Iba láska, Alfa, Bratislava, 1991, str.186.
(29) Obojí začíná – jak symbolicky! – ve dnech velikonočního Tridua roku 1896.
(31) Příčiny, proč tak mladý zdravý organismus postihla aktivní tuberkulóza, jsou nejasné. Někteří kladou začátek Tereziina onemocnění do konce roku 1891, kdy komunitu postihla chřipková epidemie. Až na tři mladé sestry všechny ulehly, společný život byl úplně rozvrácený, tři sestry zemřely. Terezie byla jednou z těch, které neonemocněly, a tak musí čelit všemu: připravovat pohřby, ošetřovat nemocné… Dostala dovolení každý den přijímat Eucharistii, přesto byla ze všech služeb pro komunitu krajně vyčerpaná. Jiní poukazují na to, že přes chladné vlhké podnebí, které v tom kraji vládlo, se v chudém klášteře přes zimu, kromě jedné společné místnosti, netopilo. Na konci života se Terezie přiznává, že trpěla zimou až k smrti. To spolu s nedostatkem spánku, pro mladý organismus tolik potřebným, mohlo být příčinou rozvíjejícího se onemocnění. Také sestra Marie Antonína, která měla na Karmelu v Lisieux službu vrátné, byla nakažena tuberkulózou; její stav se zhoršil v roce 1895, v době, kdy Terezie zastávala úřad druhé vrátné uvnitř kláštera. Zemřela 10 měsíců před Terezií, v listopadu 1896.
(31)  Dopis dr. Fr. La Néele panu Guérinovi (Tereziinu strýci) ze dne 26.8.1897 in Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakl., Havlíčkův Brod, 1992, str. 216.
(32)  Přestože tuberkulóza byla asi až do r. 1945 obávanou nemocí (ve Francii jí onemocnělo asi 150 000 lidí ročně) a kraj, kde Terezie žila, byl jedním z nejvíce zasažených, přesto byla tato potupná nemoc tabu. Na Karmelu v Lisieux na ni v letech 1896 – 1914 zemřelo 5 sester.
(33) Citace Tereziiných slov v dopise sestry Marie od Eucharistie (Tereziiny sestřenice) panu Guérinovi ze dne 27.8. 1897 in Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakl., Havlíčkův Brod, 1992, str. 218.
(34) „A kašlu a kašlu! Hvízdá to, jako když lokomotiva vjíždí do nádraží: i já vjíždím do nádraží; je to nebeské nádraží a já je ohlašuji!“ (ŽS 7.5.3/VŽ 24). Když pozorovala své vyhublé ruce: „Už se z toho stává kostra, to se mi hodí!“ (ŽS 8.7.6/VŽ 54). „Až budu v nebi a jestli nebudu moci přicházet a dělat vám na zemi drobná čtveráctví, půjdu plakat do koutečku“ (ŽS 8.7.4/VŽ 54).
(35) „Nikdy bych nebyla myslela, že je možné tolik trpět.“ (ŽZ 23.8.1/VŽ 119). „Oh, jak nutné je modlit se za umírající! Kdyby se vědělo! Myslím, že démon si vyžádal od Boha svolení, aby mě zkoušel krajními mukami tak, aby mě zbavil trpělivosti a víry.“ (ŽZ 25.8.6/VŽ 122). „Je velmi snadné napsat krásné věci o utrpení, ale napsat, to nic není, nic! Člověk v tom musí být, aby věděl!…“ (ŽZ 25.9.1/VŽ 145). „Jaká milost mít víru! Kdybych neměla víru, byla bych si vzala život bez okamžiku zaváhání.“ (ŽZ 22.9.6/VŽ 143).
(36)  Tím se Terezie otevírala naději. „Jenom když se naučíme smát se zoufalství, které nás obklopuje, můžeme si vypěstovat záblesk naděje.“ in H.Cox, La festa dei folli, Milano, Bompiani, 1971, str. 176.

Zpět