Skrytost s Kristem v Bohu

Skrytost v životě sv. Terezie Markéty Redi

Marek Chmielewski

Autor listu Židům píše, že Boží slovo je živé, „účinné a ostřejší než každý dvojsečný meč pronikající až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“ (Žid 4,12). Tato úžasná aktuálnost evangelia dále nachází potvrzení v životě sv. Terezie Markéty Redi (1747 – 1770). Evangelista Matouš totiž zaznamenává Ježíšova slova: „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“ (Mt 10,26). Můžeme je v celé šíři vztáhnout na italskou karmelitku osmnáctého století, jejíž život nejlépe charakterizují slova sv. Pavla Kolosanům: „Zemřeli jste a váš život je skryt s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3).
Na rozdíl od významných učitelů karmelitánské spirituality jako jsou třeba španělští učitelé církve sv. Jan od Kříže či sv. Terezie od Ježíše, jejichž četná díla jsou nevyčerpatelným zdrojem poznání tajemství mystického života, mladičká světice z Arezza po sobě nezanechala nauku jako pozdější mladší karmelitky pozdvižené k úctě oltáře sv. Terezie od Dítěte Ježíše nebo bl. Alžběta od Trojice. Její texty čítají jen něco přes desítku dopisů různým lidem a stejný počet lístků psaných spolusestře v noviciátu, sestře Terezii od Ukřižovaného Ježíše (Cecílii Albergotti), se kterou se „předháněla“ o Boží lásku; drobné zápisky z rekolekcí z roku 1768 a krátkou poznámku psanou vlastní krví.
Specifickou naukou se však stalo samo svědectví jejího sotva 23letého života, z něhož pět let strávila v klauzuře karmelitánského kláštera sv. Terezie ve Florencii, neboť po její smrti dne 7. března roku 1770 způsob jejího skrytého života nejenže neupadl v zapomenutí, ale stal se předmětem reflexe a mnohých teologických studií. I dnes, po více než 230 letech od jejího narození pro nebe se v rámci tohoto týdne karmelitánské spirituality skláníme nad teologickým smyslem jejího skrytého života a tážeme se, co nám chce Boží Prozřetelnost v souvislostech dnešní doby jejím hrdinským příkladem říci.
Badatelé, kteří se zabývají životem sv. Terezie Markéty od Ježíšova Srdce, si na základě svědectví shromážděných v beatifikačním procesu všímají, že Anna Marie Redi se už od dětství vyznačovala zdrženlivostí a sklonem k tichosti, což se projevovalo především tím, že se stranila hlučných her svých četných sourozenců. Nejraději zůstávala sama ve svém pokoji. Tato tendence k samotě však nebyla výsledkem nějaké duševní poruchy, tím spíš ne projevem deformované, sobecké osobnosti. Právě naopak, dívenka se vyznačovala živým temperamentem, pronikavým intelektem a velkou vnímavostí. Uměla tedy milovat, angažovat se v dětských hrách a radovat se z kamarádství svých vrstevníků. Ovšem s jakýmsi instinktivním zápalem se obracela k lidem, u nichž vycítila hluboký duchovní život.
Úvahu si zde zaslouží hluboká duchovní důvěrnost Anny Marie s jejím otcem Ignácem a také s tetou Annou Redi ne´Sisti. Pocházeli z rodu, jehož chloubou byl významný lékař a básník František Redi (1626 – 1698). Z osmi sourozenců pouze Ignác a Anna založili rodiny, ostatní se stali kněžími nebo řeholníky. Hluboce zbožná atmosféra rodiny Rediových nebyla tedy bez vlivu na vnímavou osobnost mladičké Anny Marie. Již v raném dětství ji otec naučil základní pravdy víry a zažehl v ní oddanost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, což v době silných jansenistických tendencí bylo dost výjimečné. Anna Marie měla dlouho před vstupem na Karmel ve svém otci autentického duchovního vůdce, který dokonale rozuměl její potřebě skrytosti prožívání sjednocení s Bohem. O hluboké důvěrnosti Anny Marie s jejím otcem svědčí dopisy z období jejího pobytu v klášteře sester benediktinek sv. Apolonie ve Florencii dřív, než tam našla duchovního vůdce v osobě P. Danta Pellegriniho.
Stejná touha prožívat svou lásku ke Kristu v nejhlubší skrytosti před světem a lidmi ji provázela i od chvíle, kdy se rozhodla vstoupit na Karmel. Ocitla se tam skoro náhodně; původně chtěla totiž vstoupit k benediktinkám, které ji vychovaly a formovaly téměř osm let. Ale v září roku 1763 dostala mimořádnou milost povolání na Karmel, mj. v souvislosti se vstupem Cecílie Albergotti, své přítelkyně, do kláštera sv. Terezie ve Florencii. Nenašla pochopení u svého zpovědníka Dona Bertiniho, a tak se rozhodla tajemství svého srdce o volbě kontemplativního života nesdělit nikomu, dokonce ani svému otci, jemuž dosud svěřovala všechna tajemství svého duchovního života. V období mezi odchodem z kláštera sv. Apolonie a vstupem na Karmel, když pobývala v rodném domě, opouštěla často společnost, aby každou volnou chvilku trávila v modlitbě ve svém pokoji nebo dlouhými rozhovory s otcem o věcech víry.
Ideálním prostředím pro rozvoj skrytého života se stal karmelitánský klášter, do něhož vstoupila ve věku sedmnácti let. Četné modlitební a asketické praktiky a celý řád života v klauzuře nezměnily zásadním způsobem její životní styl. Její láska k samotě, modlitbě a tichu, praxe umrtvování a touha být sama s Bohem pro ni nebyly něčím, co vyplývalo z pravidel klášterního života, ale tím, co jí dodávalo vědomí plnosti a svobody, bez obavy, že bude sestrami chápána jako výjimka. Rychle si všimla, že kromě toho, co patří ke společné mnišské observanci vyžadující ticho, samotu a diskrétnost, existuje obrovský prostor, umožňující, aby prožívala nejhlubší sjednocení s Bohem naprosto skrytě nejen před světem, ale i před spolusestrami. V klášterní klauzuře si sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce vytvořila klauzuru srdce, která jí umožňovala žít dokonale a bez hranic v samotě s Bohem. To jí však nepřekáželo žít duchem tereziánské poslušnosti a svědomitého plnění svých povinností vůči komunitě; právě naopak, pomáhalo jí to, aby diskrétně sloužila ostatním.
Takový postoj dostatečně dosvědčuje, že touha po skrytosti a samotě nebyla důsledkem poruchy osobnosti, ale dokazuje duchovní zralost, jejíž mírou je láska k Bohu a bližnímu (srov. Lk 10,27). Právě tato nadpřirozená láska, sv. Terezií Markétou Redi tajemně prožívaná, je základním pramenem a odůvodněním jejího postoje samoty a skrytosti.
Matka Anna Marie od sv. Antonína z Padovy, která byla v té době novicmistrovou, velmi rychle rozpoznala dispozice mladičké postulantky, a tak ji prozíravě doprovázela ve všedním řeholním životě, duchovně ji podporovala v překonávání prvních těžkostí klauzurového života a posilovala ji v postoji duchovní skrytosti. Díky této podpoře sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce v každé situaci řeholní všednosti, jak při rekreaci, tak v době práce, užívala stejnou zásadu: být nepovšimnuta a zůstat skrytá mezi ostatními. Jak vyznávají svědkové v beatifikačním procesu, snažila se o dokonalost při plnění svých povinností a byla nedostižná v lásce, což působilo, že byla vždy první při nejobtížnějších a nejtěžších pracích. Byla přitom tak svobodná ve svém způsobu dělat všechno prostě a radostně, že můžeme říci, že šlo o „stálé umění skrytosti“.
Její duch skrytosti se týkal nejen vztahů s ostatními lidmi, kteří si v bezprostředním kontaktu s ní nebyli vědomi nejužšího, mystického vztahu s Kristem. Pozoruhodné je to, že sv. Terezie Markéta od Ježíšova Srdce chtěla svou mystickou zkušenost skrýt i sama před sebou, před vlastním vědomím, jako by se nechtěla přiznat, že jejím nejhlubším přáním je „odpovídat láskou na Lásku.“ Svědčí o tom její duchovní vůdce karmelitán P. Ildefons od sv. Ludvíka Gonzagy, který píše:
„Rok před smrtí uslyšela od svého duchovního vůdce /radu/, aby v sobě žila skrytým životem Ježíše Krista. Pochopila ta slova, pokud je možné to tak říci, že má být nejen neviditelná a nepovšimnutá mezi sestrami, ale má být jistým způsobem utajená a neznámá i sama sobě, že má umřít sobě, a tak nevědět a neprožívat žádné potěšení z této mystické a duchovní smrti a v Kristu pohřbívat všechnu duchovní i věčnou myšlenku na sebe i jakoukoli reflexi o sobě. A Bůh sám přispěl k naplnění těchto jejích tužeb tím, že ji vystavil zkoušce v nejbolestnějších utrpeních ducha… Je možné si domýšlet, že sama láska uspíšila její smrt nebo byla její bezprostřední příčinou.“
Z toho plyne, že jediným a nejhlubším ospravedlněním takového ducha skrytosti svaté karmelitky z Florencie, který praktikovala od dětství nejdříve v rodném domě a v pensionátu sv. Apolonie a pak v klášteře sv. Terezie, je hrdinská nadpřirozená láska k Bohu, „který je Láska“ (1 J 4,8).

Teologický význam skrytosti s Kristem v Bohu
Spiritualita skrytosti naší doby?

Zpět