Duchovní cesta sv. T. Markéty

Z listu otce generála, P. Silveria do sv. Terezie, z r. 1948:
„Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a sv. Tváře, tento dar, který náš Pán dal církvi pro dobu poslední,… není jediná, která od doby svatých rodičů rozmnožila bohaté dědictví Karmelu. Těsně v jejích šlépějích, jak to kdosi vyjádřil, ji sleduje jiná květina, vyznačující se mladistvou a mocnou spiritualitou. Dalo nám ji krásné Toskánsko ve svém hlavním městě Florencii… Není tak známá jako populární francouzská světice. Sv. Terezie Markéta Redi žije skrytěji. Přesto je jedním z nejlepších vzorů tereziánské observance, jaký kdy na Karmelu byl.“

Kdo byla tato mladá sestra? Zaposlouchejme se do svědectví, která o ní vypověděli ti, kdo ji znali, a do slov jejích dopisů.

Narodila se před 250 lety, 15. července 1547. Její otec, Ignazio Redi, vypráví: „Moje žena mi porodila Annu Marii, mou dceru, a následujícího dne, 16. července 1747, v den zasvěcený slávě Naší Paní z hory Karmel, jsem ji dal pokřtít v katedrále sv. Petra v Arrezu. Bylo to zdravé děvčátko, velmi půvabné a krásné… Od malička se u ní projevovala milá a klidná povaha, jasný a bystrý rozum a ohnivý temperament.“

„Sotvaže dokázala vzdáleně chápat, že Bůh je náš nejvyšší Pán a Stvořitel, přiklonila se k němu s vroucí láskou. Zcela se mu zasvětila a učinila nezvratné rozhodnutí, které uchovávala v duchu, v srdci i na rtech: nikdy nestrpět v sobě ani mimo sebe něco, co by se Bohu nelíbilo; ba nikdy nic, co by se mu nemohlo zcela a úplně líbit a neodpovídalo jeho nejsvětější vůli. Toto vše mi ona sama častokrát ve svatém zvolání svého přetékajícího srdce říkala: „Ježíš dobře ví, že jsem od malička nechtěla nic jiného, než abych se mu líbila a stala se svatou.“ Od té doby střežila své city a nenechala jim svobodu, aby se klonily k věcem, v nichž poznávala nebezpečí, protože by ji mohly připravit o lásku k Bohu a snahu o ni, nebo ji jen zpomalit. Právě tak byla horlivá, aby se, téměř netrpělivě a při každé příležitosti, která se nabízela, všech ptala: kdo je to Bůh? Očima a myslí přímo „visela“ na těch, kdo jí mluvili o Boží dokonalosti“ (P.I 1d.).

„Krátce před jejími 7. narozeninami jsem pro ni zařídil, aby mohla přijmout svátost pokání. Od té doby přistupovala k této svátosti často a vždy se předem pečlivě připravila.“ Otec sám ji doprovází do kostela kapucínů a ruku v ruce jdou spolu přes pole. Ona mu otvírá svou duši a on, sám ctitel Nejsvětějších Srdcí, jí mluví o lásce Srdce Ježíšova a Mariina a o duchovním životě. Mezi otcem a dcerou vyrůstá tak hluboké pouto, že se jí otec stává duchovním vůdcem. Na otázku zpovědníka: Anno, miluješ Boha? – může tehdy s bezprostředností dítětě odpovědět: „Pravdaže, to přece dělají všichni!“

„Modlím se takto: obrátím se na mého anděla strážného a na archanděla Michaela a prosím je, aby mě představili blahoslavenné Panně a jí se odevzdávám, aby mě položila do Srdce Ježíšova.“ Na svého milého anděla strážného se obracela tak snadno a tak živě, že se zdálo, jako by ho stále viděla po svém boku. Ještě horlivěji se obracela na P. Marii, Matku božské lásky, aby v ní tuto lásku rozmnožila, aby se skrze ni podobala Srdci Ježíšovu, Srdci, které hoří láskou a je skryté. Od dětství tak lze její duchovní život charakterizovat jediným slovem: skrytost.

Její řeholní jméno vědomě spojuje jméno sv. matky Terezie se jménem její „učitelky“, Marie Markéty de Alacoque, a predikát od Srdce Ježíšova vyjadřuje její úmysl „splácet lásku láskou; žít a dýchat jen proto, aby mohla opětovat lásku ze všech sil a vším, co dělá“.

„Bůh tě povolal: buť tisíckrát veleben! Ty jsi ho poslechla: buď mu za to vždy vděčná! Jedině láska tě vede ke složení slibů; jedině láska vede v tvém životě všechny myšlenky, skutky a slova; a když Jeho láska zvítězí v tvé duši, bude ti všechno snadné, a staneš se svatou… Kolik hořkosti tě může během života Božím řízením potkat: vztáhni ji na Ježíše, Ukřižovaného, a srovnej ji s jeho utrpením. Tak se ti to tvoje ztratí z rukou a rozhoří se v tobě horoucí žízeň vytrpět všechno pro něho… Dítě, zahanbuješ mě, když mi děkuješ za všechno dobré, co jsem ti prokázal; Já jsem pro tebe nedokázal udělat nic dobrého, a všechno dobro ti daroval Bůh… Zahanbuješ mě, když mě prosíš o odpuštění. Děkuji Bohu za to, že ti dal dobré srdce, takže jsi mě nikdy nedokázala rozhněvat… Dítě, opustila jsi mě v čase, a já to přijímám z lásky k Ježíši, kterému jsem tě znovu a úplně odevzdal. A s jeho pomocí opustím i já tebe v čase, posílen tvým příkladem…“

„Došla jsem k názoru, že se nikdo nemůže nazývat tvou nevěstou, pokud neovládá své hlavní náklonnosti. Slibuji ti z celého srdce – ať to stojí, co stojí – že se budu cvičit v neustálém zříkání své vůle naprostou poslušností ve všem, bez výjímky, nejen vůči představeným, ale i vůči spolusestrám a mladším sestrám, neboť se musím učit od tebe, můj Bože; tys poslouchal v mnohem tvrdších poměrech, než jsou moje. Také poznávám, že moji bližní, mé spolusestry, jsou tvým obrazem, stvořené tvou božskou láskou, vykoupené za cenu tvé Krve. Pro příště se na ně chci dívat očima opravdové lásky, kterou ode mě očekáváš. Slibuji ti, že k nim budu vždy shovívavá, že budu skrývat a omlouvat jejich chyby, a vždy o nich mluvit s úctou. Myšlenkou, slovem, skutkem se nikdy nechci provinit proti lásce… Víc než dřív chci dbát na tvou božskou přítomnost a víc milovat vnitřní modlitbu, nikdy ji nepřerušit, jedině když to vyžaduje poslušnost nebo krajní nouze, a s pokorou a odevzdaností snášet všechny vyprahlosti, úzkosti, odpor a neútěchu.“

„Deus caritas est… tato caritas je sama láska, kterou Bůh od věčnosti miluje, jeho nejvlastnější duch, jeho život a jeho dech, totiž sám Duch svatý, třetí osoba Nejsvětější Trojice. Když se říká, že kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm, tak to znamená, že žije Božím životem a Bůh do jisté míry životem jejím. Protože tedy mají jen jeden život, je v nich jen jedna jediná láska, jen jeden Bůh. V Bohu toto vše tvoří jeho podstatu, tvor se však na tom podílí skrze milost. Tak zůstává pravda, že milující mají všechno společné.“ – „A tak mluví dítě bez teologických studií!“ poznamenává k tomu zpovědník.

„V tomto Bohu Otci je všechno, protože Bůh je láska… Všechno učinil z lásky a láska je prvním počátkem všech věcí, a tato láska je Bůh sám. Abychom získali tohoto Boha, v němž je všechno a tedy každé dobro, nesmí se nám žádná námaha zdát tvrdá, ani se nesmíme ohlížet zpátky za těžkostmi, které nás potkaly, ale hořkosti a jakoukoli formu kříže musíme ochotně obejmout… Plavme jako rybičky v moři Božího milosrdenství. Od Boha stále dostáváme nesčetná dobra, proto se mu nemůžeme odplatit ničím, co bychom od něj nedostali; a tak jsme trvale ve víru dluhů, které nás ustavičně přivádějí zpátky k dobrotě nejvyššího Dárce.“

Ze svatého dětství vtěleného Slova vyčetla nejvznešenější ctnosti a nejkrásnější květy evangelijní dokonalosti. Její vnitřní modlitba podivuhodně spojovala tajemství dětství s tajemstvími utrpení. Tento pokořený a trpící Bůh ji vedl k tomu, aby na sebe vzala tolik námahy a skutků lásky a aby toužila po utrpení a hořkosti za hořkostí. Při největší vnitřní a vnější únavě si představovala po svém boku Ježíše, jak právě padá pod tíhou kříže a, všemi opuštěný, ji volá, aby mu pomohla. Tato myšlenka se jí tak dotýkala, že jí vzala všechnu únavu a dala jí odvahu, aby se přemohla.
Víc než by si kdo myslel, uctívala Ducha svatého; neboť v něm viděla střed a podstatu života oné svaté lásky, která v ní plála a kterou ona sama toužila stále hořet.

„Víckrát jsem na ní pozoroval něco podivuhodného, totiž: když se v modlitbě cítila obzvlášť rozpálená ve zbožnosti a důvěře k Duchu svatému, tak většinou dosáhla milost, po které toužila… A sama mi při podobných příležitostech řekla se svatou a prostou otevřeností: „Očekávám, že to Duch svatý zajistí“ nebo: „Mám velkou důvěru k božskému Duchu, jako bych už tu milost měla dostat.“ Na to jsem jen mlčky sledoval s větší pozorností a shledal jsem, že se to téměř vždy potvrdilo, zvlášť v duchovních věcech.“

„Žasla jsem nad tím, co všechno zvládla. Její horlivost stále rostla, ačkoli povinností, kterými byla pověřena, bylo víc než v minulých letech: služba a péče o mnoho nemocných a plnění dalších povinností, o něž sama z lásky požádala… Zdálo se mi, jako by v této rozmanitosti zaměstnání získávala stále víc síly a života, a jsem si jistá, že všechno podnikala a konala v duchu velké lásky k Bohu a proto, aby se mu líbila.“

„Ve všech svých vnějších i vnitřních úkonech nechci znát jiný cíl a jinou pohnutku, než jedině lásku. Pokaždé se chci ptát: co dělám teď, tím, čím se zaměstnávám? (I kdyby to byla ta nejvnitřnější činnost.) Miluji Boha? Kdybych snad odhalila něco, co by překáželo čisté lásce, chci se sama pokárat a připomenout si, že lásku musím splácet láskou! Dobře vím, že abych toho dosáhla, musím se úplně odevzdat Bohu. Znám svou bídu a vím, že nic nedokážu, proto se tedy, má jediná lásko, úplně přenechávám tobě, abys ve mně působil ty sám, a chci už jen to, co chceš ty. Můj Bože, nechci hledat nic jiného, než abych byla tvým dokonalým obrazem. Tvůj život byl skrytý život pokořování, lásky a oběti, můj musí být od nynějška právě takový. Toužím, abych byla vždy ukrytá v tvém Srdci, jako v samotě pouště, abych zde v tobě, s tebou a pro tebe žila onen skrytý život lásky a oběti.“

„V těchto dvou posledních letech se na mě opakovaně obracela s otázkou, aby mohla napodobovat Ježíšův skrytý život, a když jsem jí poprvé dal souhlas, úmyslně jsem ji odkázal spíše na vnější život, který je tak vzdálený tomu, co ctí a oslavují lidé. Po roce mi řekla, že všechny stvořené a lidské věci, ať už její vlastní nebo druhých, jí, díky Božímu milosrdenství, ani v nejmenším neruší a nebrání, tak jako by vůbec neexistovaly; jakoby v tomto světě byl jen Bůh a duše. Nyní jsem přistoupil k tomu, abych jí na apoštolových slovech „Vy jste přece zemřeli a váš život je spolu s Kristem skrytý v Bohu“, vysvětlil mysticky skrytý život Ježíše Krista… Viděl jsem, že je povolána, aby ve víře, nakolik jen je to možné tvoru, napodobovala vnitřní a skrytý život a činnost rozumu a vůle, totiž nejvznešenější poznání a cítění nejsvětějšího lidství Ježíše Krista hypostaticky spojeného se Slovem.“

„V těchto dvou posledních letech se její život proměnil v pronikavé utrpení ducha. Je to, jakoby člověk stál na volném poli za jasného poledne uprostřed léta – zorničky prozářené slunečním světlem a přece vidí temnotu, když se trochu chtějí zahledět na slunce… Čím víc byla osvícena poznáním Boha, v tím větší temnotě a nejkrutější duchovní vyprahlosti se nacházela; neboť zvláštní úvahou poznávala, že v nejčistší víře během pozemského života ani neobsáhne onu nejprostší Bytost, která v sobě nepochopitelně spojuje jednoduchost bytí a všechny možné dokonalosti. To jí působilo dvojnásobnou smrtelnou bolest: že Boha téměř nezná, ačkoli ho tak výtečně znala, a že ho nemiluje, ačkoli ho milovala celou svou bytostí. Tato smrtelně trýznivá myšlenka, že Boha nemiluje, přestože ho nejvíce milovala, pro ni žačala být nesnesitelná…“

„Říkám Vám se vší důvěrou, jistá si Vaším mlčením, že se nacházím poněkud v bídě, protože nedělám nic, abych odpověděla lásce. Cítím v sobě stálou výtku ze strany nejvyššího Dobra… Právě to, co by mě mělo vést k Lásce, se mi jen s nemalou námahou nestane příčinou toho, abych ji urážela. A nenacházím žádný jiný spasitelný prostředek než pracovat ve víře, i když, pro velkou citovou vyprahlost, je i to pro mě většinou neméně trýznivé… Jinak by člověk ani nedokázal věřit, jak krutý je život bez lásky pro toho, kdo hoří touhou po této lásce.“

„Nacházím se v takové opuštěnosti, že se mi zdá, že odnikud nevidím ani záblesk světla; je pro mě utrpením jen pomyslet na to, že se mám zabývat Božími věcmi… Bojím se, že se Bohu nelíbí má sv. přijímání. Zdá se mi, jako bych neměla odvahu prosit ho o pomoc, tak veliký je chlad, který cítím… Přestože v hloubi svého srdce cítím, že mě Bůh chce zcela pro sebe, zůstávám k jeho volání hluchá, zvlášť ke cvičení ctností, ke kterému v sobě vnímám veliký odpor.“

„Snažím se, jak jen mohu, abych neusnula uprostřed svých pochybení, a prosím Boha o odpuštění a představuji si, že je to hodina mého konečného odchodu k němu. Prosím ho o odpuštění, protože jsem se od něj vzdálila a znovu se mu úplně obětuji. To dělám krátce a víckrát za den, ale často se nechám přemoci svým krajním chladem a dám prostor jisté vlažnosti ducha, protože nevěřím, že bych mohla dosáhnout něčeho z toho, o co v této válce usiluji, bez odvahy k boji. Ráda bych udělala něco dobrého, ale nevím, jak. Tak velká je má necitelnost, kterou zakouším… Vnitřně vnímám trvalou výčitku kvůli mým chybám. Pomáhám si tím, že si dávám předsevzetí, hlavně tam, kde cítím odpor, ale při první příležitosti ležím na zemi. Cítím takový odpor k nejnepatrnějšímu úkonu ctnosti, že musím vynaložit nemalé úsilí, abych podle něj nejednala. Protože nechci nic jiného, než podobat se Ježíšovu Srdci, snažím se být obrazem mého nejvyššího dobra. Proto se snažím provádět a obnovovat předsevzetí trpět a mlčet, jak uvnitř, tak navenek, a jednat s takovou jistotou, jako bych nic necítila. Ale podaří se mi to zřídka, ačkoli mám v srdci stále osten, který mě vyzývá, abych byla Bohu věrná. Pokud se překonám, děje se to s chladem a násilím, pokud úplně nepovolím uzdu vnitřní i vnější netrpělivosti.“

„Připadám si úplně přitlačená k zemi, ne méně než předtím, mé srdce se stále víc zatvrzuje vůči Boží milosti, která by mě ráda zahrnula deštěm nebeského požehnání. A připadám si neméně opuštěná a neméně malomyslná… Bouře stále nabývá na síle. Připadám si tak na dně, že často nevím, jak dál. Všude temnota a skály, a mysl tak zatemněná, že i ty věci, které mi dřív působily jisté duševní ulehčení, se mi staly větším utrpením… Sv. přijímání a další duchovní cvičení v obvyklém chladu, téměř ke všemu se musím donutit násilím, k duchovním i časným zaměstnáním, k vnitřním i vnějším… Takto malomyslná dávám prostor mnoha pokušením, ba téměř až zoufalství.“

„Když se stále cítíte v temnotě a zbavená veškeré citelné útěchy, tak Vám říkám, že bolest, kterou cítíte, se zrodila z vroucí touhy Vašeho srdce a není nic jiného než láska, je právě plodem této lásky. Působí ve Vás stále čistší a silnější lásku, díky holé, suché víře, která Vás musí nést při plnění Vašich povinností, co se týče modlitby a sv. přijímaní – a čím víc přemáhání a násilí sama na sobě Vás to stojí, tím drahocennější je to pro jmenovaný cíl.“

„Tvůj odpor a nevděčnost tě má hluboce zakořenit v pokoře a absolutní důvěře. Podpoř působení tohoto božského ohně, dej, ať stále víc plane ve tvých skutcích. Jak si můžeš myslet, že nemiluješ Boha? Tvá touha milovat je už sama láskou.“

„Slibuji ti, můj nebeský Snoubenče, že tvé lásce nechci klást žádný odpor. Už vidím, že se ubíráš na Kalvárii, tvá nevěsta půjde ochotně za tebou. Víš přece, že si nepřeji nic jiného, než abych byla obětí tvého svatého Srdce, celopalem, který se stráví v ohni tvé svaté lásky. Tvé Srdce je oltářem a na něm se má tato oběť dokonat.“

Duchem a srdcem byla stále obrácena k Bohu a to ji naplňovalo stále rostoucím žárem a nakonec i svatou netrpělivostí, aby byla osvobozena od pout těla a mohla se navěky spojit s Ním. Tělesná smrt byla posledním, nanejvýš dokonalým vítěstvím tajemného žáru, na který se dají dobře vztáhnout slova: „Hospodin, tvůj Bůh, je oheň stravující.“

Zpět