Odříkání jako spojení s Ukřižovaným
Zříkáním se sebe zde budeme chápat umrtvování, pokání a kříž všeho druhu. Utrpení svatých dostává význam spojením s Kristem. V Jeho tajemství se projevuje pozitivní smysl – účast na spásonosném Kristově utrpení, a negativní smysl – umrtvování špatných sklonů. Nejčastěji se u pokání a umrtvování zdůrazňuje negativní aspekt – smrt sebelásky. U Terezie Markéty vidíme dokonalou hierarchii hodnot podle dvou prvků. Na prvním místě je láska k Ukřižovanému a spojení s Ním, a veškeré utrpení přijaté z lásky k Němu a jako projev Jeho lásky. Terezie Markéta velmi záhy pochopila smysl křesťanského pokání a umrtvování. Poté, co vstoupila na Karmel, nepotřebovala ani žádné uvedení do jeho přísného stylu života. Naopak byl problém omezit její horlivost v umrtvování. Smysl jejího umrtvování můžeme formulovat s P. Gabrielem: „Ukřižovaná s Kristem.“ Její horlivost v pokání nevysvětluje pouze mentalita 18. století, protože právě ti, kteří se za ni cítili zodpovědní, ji k němu nikdy nevedli, ale vždy ji museli od pokání odrazovat. Tento sklon je spíše třeba vysvětlit působením milosti. Od raného dětství živí zbožnost ke Kristovu utrpení. I v tomto ohledu byla věrnou učednicí sv. Jana od Kříže, jenž učil: „Ať ti stačí ukřižovaný Kristus, s Ním trp i odpočívej…“ Souhrnem její spirituality může být motto jejího života: „Trpět a mlčet s Kristem.“ Nikoli náhodou na ni vztahujeme slova sv. Pavla z listu Kolosanům o skrytosti s Kristem v Bohu (srov. Kol 3, 3). Na jednom z jejích lístků je napsáno: „Měj na paměti, že když jsi vstoupila do řádu, chtěla jsi svou osobou vyjádřit život Ukřižovaného.“ Pochopila, že sebeobětování v řeholním životě nemůže být pouze jedním z jeho prvků, ale že tvoří podstatný rozměr, jenž je projevem přeměny v Ukřižovaného. V naší době říkáme přesně totéž, jestliže přirovnáváme řeholní sliby k eucharistické konsekraci. Náš život má být celopalnou obětí sebe samých, přinesenou z lásky spolu s Kristem pro spásu světa. Naše světice si přivlastňuje slova sv. Marie Markéty Alacoque: „Nesluší se, aby vedle trpícího Snoubence stála neumrtvená snoubenka.“
Ježíš učil: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16, 24). Zdůrazněna je tu nutnost vnitřního umrtvení k tomu, abychom mohli nést svůj kříž. Vnější pokání a umrtvování bez vnitřního umrtvování by nemělo cenu. Svědkové vyznávají, že Terezie Markéta nevynechala jedinou příležitost k umrtvování. Z povahy věci to předpokládá ovládání vlastní přirozenosti, jež se tak snadno umrtvovat nedá. Ale ona byla umrtvená ve všech oblastech života i bez jakýchkoli vnějších příležitostí. Ve výchově své povahy se řídila radami sv. Jana od Kříže: „Snaž se vždycky směřovat nikoli k tomu, co je snazší, ale k tomu, co je obtížnější;“ atd. Naše světice to chápe svým způsobem: „Vše je ničím, jde-li o získání čisté a pravé lásky k Bohu.“
Její přísný program umrtvování měl dvě hlediska: jedno – nazýváme je v příručkách spirituality obvyklým pokáním, které spočívá v přijetí přítomného kříže, v našich všedních povinnostech a životních situací; druhé nazýváme mimořádným pokáním a spočívá v osobním vyhledávání umrtvování. Již ono první hledisko je velmi těžké, kromě toho tomuto kříži se nelze vyhnout. Člověk rád naříká, bouří se, kritizuje obtížnou situaci, ačkoli si tíhu kříže neulehčí. Přichází pokušení, abychom přehlédli tento monotónní všední kříž a hledali si umrtvování, které nám více odpovídá. Svatá Terezie Markéta rychle pochopila, že obyčejné pokání musí být na prvním místě: „Musíš si pamatovat, že tvoje Kalvárie je klášter, tvým křížem věrnost všedním povinnostem a hřeby jsou tři sliby…“ napsala. Při tomto druhu pokání nejde pouze o věrnost povinnostem, ale i o radostné přijetí životních okolností, které nezávisí na nás, jako je počasí nebo nálada bližních. Styl života praktikovaný na Karmelu je velmi přísný už bez umrtvování vyhledávaného navíc. Malá Terezie říkávala: „K čemu je zvolit si přísný styl života, jestliže se potom snažíme odstranit všechno, co působí utrpení?“ Terezie Markéta se modlí na smrtelném lůžku o větší trpělivost, aby mohla lépe trpět. Takový postoj vysvětluje jedině Boží láska, která ji oživovala.
Svatá Terezie Markéta se nespokojila s obvyklým pokáním a neúnavně vyhledávala umrtvování v každé situaci. Zde je její předsevzetí: „V každé době a situaci se snažit o nějaký úkon utrpení.“ Tento postoj je zcela nepochopitelný průměrnému věřícímu a zvlášť nám, kteří žijeme v době lékáren, kde najdeme lék na každý druh utrpení či aspoň na jeho chvilkové utlumení. Umrtvování tohoto typu vyžadují dovolení představených nebo zpovědníka. Když o ně žádala, říkávala: „Což nemám dělat nic pro nebe?“ Do hry vstupovala umrtvování typická pro tehdejší dobu, po nichž dnes v klášterech není ani stopy. Na místo přísných praktik nastoupilo vybavení současné techniky, jež se stále víc stává něčím absolutně nutným k normálnímu řeholnímu životu.
Pokud jde o motiv těchto umrtvování, je zapotřebí zopakovat onen zásadní: účast na Kristově kříži. Ale přistupuje ještě druhý, apoštolský: spolupracovat s Kristem na Jeho spásonosném díle.