Modlitba a kontemplace
Modlitba je velkým prostředkem setkání člověka s Bohem, jež se podle sv. Terezie uskutečňuje především díky lásce. Modlitba je cestou k získání lásky a přeměny lidského života. Proto je absolutně nejdůležitějším bodem, díky němuž se buduje a vyjevuje spiritualita každého věřícího. Každá karmelitka má být především člověkem modlitby shodně s charismatem Karmelu v církvi. Na intenzitě kontaktu s Bohem závisí praxe ctností, odříkání, láska k bližnímu a všechny ostatní prvky duchovního života.
Svatá Terezie Markéta vychovávaná v atmosféře veliké zbožnosti projevuje od dětství sklon k usebranosti a modlitbě. Podle svědectví svědků sotva začala užívat rozum, už se ptá: kdo je Bůh? Zaujímá kontemplativní postoj, stále víc času tráví modlitbou, když může, odchází od společnosti do svého pokoje. Její zbožnost se prohlubuje ještě víc v době pobytu v klášteře benediktinek sv. Apolonie ve Florencii, kam byla dána na výchovu. Právě tam se jí dostává náležitého liturgického vzdělání, tam se její duchovní život prohlubuje díky eucharistické a mariánské zbožnosti, úcty k Nejsv. Ježíšovu Srdci, do které ji dříve uvedl její otec, velmi zbožný člověk. Když je jí 17 let, vstupuje na Karmel, kde prožívá sotva 5 let. V této době však dosáhla nejvyšších stupňů kontemplace.
Když ji karmelitky přijímají do komunity, prohlašují, že už je zformovanou dcerou Velké Terezie. Její láska k Bohu a usebranost jsou patrné už při prvním kontaktu. Usebranost se netýkala pouze doby modlitby, ale přesahovala na všechny činnosti, i na ty, jež nejsou pro usebranost příznivé.
Nárok obětovat Bohu veškerou svou lásku a pozornost přináší z povahy věci nutnost radikální askeze. Ona velmi dobře znala tereziánské požadavky modlitby, a tedy i to, že askeze a praxe solidních ctností jsou jejím základem. Otec Ildefons, její zpovědník v posledních čtyřech letech života, hovoří o mimořádné čistotě její víry, která ji vedla ke spojení s Bohem, a o vznešené kontemplaci již v období noviciátu v roce 1765. K modlitbě využívá nejen zprostředkování stvořením, ale i bezprostřední intuici Boží přítomnosti.
Do metody modlitby ji uvedl už zpovědník v klášteře benediktinek sv. Apolonie otec Pellegrini; dal jí knihu k meditaci Il cibo dell´anima [Duchovní pokrm]. I na Karmelu ráda využívala při modlitbě četbu. Četla evangelia, denní liturgické texty a díla sv. Terezie. Prostá karmelitánská metoda spočívá v setrvávání v pokojném kontaktu s Bohem odmítajíc všechny starosti. Prostředky, jež k tomu vedou, nejsou nejdůležitější. K takové formě modlitby se od mládí cítila být přitahována. Svatý Jan od Kříže učí, že počáteční kontemplace je charakteristická milostnou pozorností upřenou na Boha. Nastane-li, není čas nutit rozum k rozjímání. Podle míry pokroku v této počáteční kontemplaci se začíná Bůh udělovat člověku se stále větší silou.
Svatá Terezie Markéta vstoupila na cestu čisté víry, která nejjistěji umožňuje vedení Duchem svatým. Oblíbeným tajemstvím naší karmelitky bylo Kristovo utrpení.
Musíme zdůraznit její věrnost dvěma hodinám rozjímání denně. Protože se nemůže modlit s ostatními v předepsané době kvůli službě u nemocných a starších sester, modlí se po breviářové modlitbě matutina. Dokázala si uchovat usebranost dokonce i když pečovala o duševně nemocnou sestru, která pro ni byla příčinou pravého mučednictví, nemluvě o nutnosti poslouchat od ní zbytečná vyprávění bez jakékoli hodnoty. Její postoj byl do té míry povzbudivý, že se jedna ze sester – jak svědčí – šla zvlášť na chvíli podívat, jak se Terezie Markéta prochází s nemocnou sestrou, protože jí to pomáhalo při rozjímavé modlitbě. Kromě uchování usebranosti a setrvávání v modlitebním postoji v době určené k modlitbě komunity se necítila být od ní uvolněna ani jednou, a to ani večer.
Specifickým rysem karmelitánské spirituality uvedeným v Řeholi je rozjímání Božího slova dnem i nocí. Všechny ostatní činnosti řeholníka jsou podřízeny tomuto předpisu. Modlitba se pro ni stala čímsi tak obvyklým, že ji provázela ve všech dalších činnostech.
Její usebranost dokonce vzbudila obavy sester o její duševní stav. Otec provinciál po rozhovoru s ní prohlásil, že všechny projevy její duševní nepřítomnosti mají původ v ustavičném praktikování Boží přítomnosti.
Naše světice se ptá P. Ildefonse, zda je nezbytné vzhledem k věrnosti, aby každou činnost nově svěřovala Bohu, protože byla celou dobu tak zaujatá Bohem, že si nevšimla, kdy přechází od jedné činnosti ke druhé. Odpověď byla zřejmá: proč si dělat starosti s něčím, co vede k Boží přítomnosti, jestliže už člověk došel k prožívání Boží přítomnosti trvale?
V jejím duchovním životě však byla četná období, v nichž musela aktivně Boží přítomnost vyhledávat. V těchto případech nevzbuzovala úkony rozumu, ale srdce, které teprve za sebou přitahovalo rozum.
Provázela ji vždy motivace dělat všechno z lásky k Bohu, proto často ostatním opakovala: „Dělejme to z lásky k Bohu.“ Praxi Boží přítomnosti považuje za jeden z nejúčinnějších prostředků pokroku v lásce podle zásady: „Kdo miluje Boha, má ho stále na paměti.“
V povolání karmelitky se vždycky může objevit problém spojení kontemplace s činností symbolizovaný postavami z evangelia Marií a Martou. Všední život Terezie Markéty coby ošetřovatelky byl obzvlášť naplněn prací. Na Karmelu je nejdůležitější vnitřní aktivita. Nemělo by smysl rezignovat na vnější činnosti, jako je vzdělávání, apoštolát a běžné práce, proto, že je v klášteře. Práce přijatá v poslušnosti nepřekáží kontaktu s Bohem, ale ještě mu napomáhá. Když viděla obtížnou situaci komunity, chtěla se od začátku stát malou služebnicí spolusester. Prohlašovala, že když pracuje z poslušnosti, která obsahuje Boží přítomnost, netrpí tím kontakt s Bohem, protože Bůh nemůže ničit vlastní dílo. Jinými slovy Boží vůle je setrvávat v Jeho přítomnosti, Boží vůle je konat všední povinnosti a tyto dvě věci se nemají vylučovat. Anebo další výrok: „Pokud žijeme v Bohu a hýbáme se, zdá se mi nemožné, že by Jeho provázení a Jeho láska mohly znemožňovat naši vnější činnost.“
Její zpovědník dokonce říká s trochou humoru, že pro ni bylo snazší být stále usebraná než rozptýlená. O takovém duchovním stavu praví Terezie Veliká, že je to stav trvalého spojení s Bohem, v němž se Marie i Marta stávají jedinou osobou. Svatá Terezie Markéta zná učení o sestrách z evangelia a opakuje je i svému zpovědníkovi, že jsou sestrami, mají se rády a stále mají být pospolu.
Jakkoli naše karmelitka zažívá neobyčejné chvíle Boží lásky, zdokonalila se v modlitbě až v době zkoušky. Zejména zkoušky temnoty a pouště ji zastihují během posledních 2 let života. Když sv. Jan od Kříže vysvětluje utrpení pasivní noci, hovoří o velkých propastech v duševních schopnostech, které nemůže zaplnit nic. Právě to Terezie Markéta zakouší. Nic ze stvořených věcí nemůže uspokojit obrovské duchovní potřeby člověka a Bůh, jenž jediný by je mohl zaplnit, se zdá být zcela nepřítomen. K tomu se přidává druhé bolestné trápení: přesvědčení, že člověk Boha nemiluje dostatečně. V takové situaci se modlitba, která znamenala veškerý duchovní život, stává utrpením. Ale ani v tomto stavu naše karmelitka nezanedbává modlitbu. Prožívá zkoušku a píše P. Ildefonsovi: „Nevidím jinou záchranu, než řídit se vírou.“
Ve shodě s naukou velkých učitelů Karmelu takové utrpení provází člověka, jenž dosahuje nejvyšších vrcholů kontemplace.