Láska k bližnímu
Tento bod je třeba považovat za podstatný a reprezentativní pro ostatní prvky duchovního života. Otec Gabriel nazve její lásku k bližnímu souborem, kompendiem všech ctností. Kvalitu lásky k Bohu totiž poznám po lásce k bližnímu: „Tato božská láska,“ čteme v kanonizační bule Pia XI., „ji naplnila horlivostí vůči bližním a vůči sestrám jejího kláštera, zejména vůči nemocným sestrám, umožnila jí věnovat se jim s pokornou laskavostí, dokonalou obětavostí a sebezapřením podle vzoru anděla lásky.“ Otec Anastazio Ballestrero v homílii k 50. výročí kanonizace půjde ještě dál a nazve její lásku k bližnímu „svátostí Boží lásky,“ čili nástrojem přítomnosti Boží lásky v komunitě. Ona tuto Boží lásku zjevovala, rozdávala a dovolovala sestrám těšit se z ní.
Ve svých předsevzetích při slavných slibech, které skládala v roce 1766, si poznamenala:
„Vezmu-li v úvahu, že moji bližní jsou, ó můj Bože, Vašimi obrazy učiněnými k Vaší podobě, stvořenými Vaší láskou a za cenu Vaší krve, nestane se nikdy, abych na ně v budoucnu nepohlížela okem pravé lásky, kterou jste mi dal jako přikázání; nyní jsem se rozhodla snášet je za všech okolností, skrývat a omlouvat jejich nedostatky, hovořit o nich vždy s úctou a konečně nezanedbat nikdy lásku k nim ani myšlenkou, ani slovem, ani skutkem.“
Láska nepřichází zničehonic, ale má svůj časový a historický vývoj. To, co vidíme na konci jejího života, nese stopy veškerého prostředí, v němž rostla, a vklad lidí, s nimiž se stýkala.
Její dětinný soucit nejprve k četným sourozencům, potom k chudým, i drobné almužny se časem stávají schopností k odříkání a obětování sebe z lásky k druhým. Uměla využít každou příležitost, když jí Bůh postavil do cesty nějakého člověka, aby mu posloužila pomocí, které v danou chvíli byla schopná.
Její zpovědník dosvědčuje, že na Karmelu nalezla pro svou všeobecnou lásku nejširší pole působnosti. Její oddanost komunitě během 5 let pobytu na Karmelu byla tak výjimečná, že sestry měly dojem, že byla stvořena k tomu, aby každou z nich posilovala a podpírala. Od začátku měla v této věci dvě předsevzetí: první, že neopomine nikdy žádnou příležitost konat dobro pro bližního; druhé, že bude zachovávat přísné mlčení během dne, nakolik je to dovoleno, aby získala víc času a možnosti milovat bližního. Sloužila komunitě bez jakékoli domýšlivosti, naprosto nezištně, čehož si díky velké pokoře nebyla ani vědoma. Jak uvádí O. Anastazio Ballestrero, byla tak zcela oddaná kontemplaci Boha a službě druhým, že pro ni neexistovaly „vlastní záležitosti“, na něž si my řeholníci děláme ustavičně nároky. Náš kardinál hezky vysvětluje, proč pro ni bylo všechno zahaleno mlčením. Naše slova jsou totiž pouze symbolické skutečnosti. Ona nežila symboly, ale realitou, čili láskou. Neříká Bohu ani lidem mnoho slov, ale dává jim všechnu svou lásku.
V karmelitánské tradici je sv. Terezie Markéta Redi považována za „svatou ošetřovatelku“, protože právě v této povinnosti naplnila své naprosté odevzdání bližním. Když se jí při této práci dostává pomoci, nechává si pro sebe nejnevděčnější část.
Jedním z podstatných duchovních rysů zralosti je schopnost dělat těžké věci pro Boha. To, co vidíme v posledních dvou letech jejího života, P. Gabriel nazývá „čistým hrdinstvím“. Snadno to můžeme vidět na příkladu její péče o duševně nemocnou sestru Terezii Luisu. Toto hrdinství, o němž si s dojetím můžeme přečíst mnoho stran vyznání svědků, se ukrývá za mlčením. Průměrného čtenáře těchto svědectví se zmocňuje pobouření vůči viníkům utrpení světice. Ale na druhou stranu – a to je pro nás nejcennější – je vidět, že svatost se utváří v naprosto nezajímavých lidských příbězích, nechceme-li říci banálních nebo dokonce chorých. Tam, kde by naší reakcí bylo roztrpčení, protest a kritika, vidíme u světice neúnavné omlouvání druhého člověka a mlčení. Otec Gabriel shrnuje kapitolu o lásce k bližnímu Terezie Markéty tvrzením: „Světice vykazuje hrdinství odevzdanosti sebe druhým lidem, poněvadž je mysticky spalována ohněm lásky.“