II. Od judaismu přes ateismus ke křesťanské víře
10. V procesu ztrácení, který vede k vlastnění, jenž byl pro život Edity Steinové tak charakteristický, narážíme na ztrátu její židovské víry. Když jí bylo čtrnáct let, vydává se cestou ateismu, aby nakonec po sedmnácti letech dospěla ke křesťanské víře.
Židovské kořeny a cesta k obrácení
Narodila se v rodině přísně dodržující pravidla židovské víry. Byla poslední z jedenácti sourozenců. Ještě jí nebyly ani dva roky, když přišla o otce. Její matka, žena pevného charakteru a plná energie, pečovala jak o výchovu dětí, tak o vedení obchodu se dřevem, který založil její muž. Od prvního okamžiku, kdy se Edita začala vzdělávat, projevovala velké intelektuální nadání. Roku 1911 zahájila studium na fakultě germanistiky, dějin a sociologie na vratislavské univerzitě. Roku 1913 se stěhuje do Göttingenu, aby mohla navštěvovat přednášky proslulého filosofa Edmunda Husserla, otce fenomenologie. Roku 1916 se jako jeho asistentka stěhuje do Freiburgu. Tam v následujícím roce obhájí titul doktorky filosofie s ohodnocením summa cum laude.
Ještě před příjezdem do Göttingenu se považuje za nevěřícího člověka. Její náboženská formace vychází především z plnění náboženských úkonů, ale zatím ještě není otevřena transcendenci. Školní výchova vychází z post-kantovského idealismu a fakticky u Edity vede ke ztrátě židovské víry. Filosofický idealismus totiž zdůrazňuje, že je do jisté míry nemožné učinit z některých věcí a skutečností předmět víry. Edita nepřijímá nic, co nemůže být ověřeno, dokonce i v případě víry jejích otců. A tak soustřeďuje veškeré své úsilí na reflexi, a to až do okamžiku, ve kterém díky ní, a také především díky svědectví dalších lidí, potká Krista. Pád její nevíry nevede hned od prvního okamžiku bezprostředně k obrácení ke křesťanství, tím méně k obnovení její židovské víry z dětských let. Zato začíná proces pomalého zrání, které je zárukou hloubky jejího osobního setkání s Kristem.
Setkání s Maxem Schelerem a s Edmundem Husserlem mělo rozhodující význam pro její hledání smyslu lidského života a důvodu lidského bytí. Díky nim se Edita otvírá skutečnosti „fenoménů“, před nimiž, jak sama říká, nelze zavírat oči. „Ne nadarmo nám bylo doporučováno hledět na všechno bez předsudků a s odmítnutím jakýchkoli klapek na oči.“ (18) Fenomenologická metoda ji uvedla takřka za ruku přechodem přes zkušenost konečnosti lidské existence do světa hodnot a víry. Tato metoda ji otevřela vůči věčnému Bytí.
Ztotožněna se svým národem
11. Obrácení ke křesťanství vede Editu k objevu vlastních židovských kořenů a příslušnosti k izraelskému národu. Kromě rodinných pout, která se stanou silnější, začíná ve svém křesťanském životě nabývat jistotu, že byla povolána k obětování vlastního života a také k utrpení za svůj národ.
Nebyla to snadná cesta. Musí přijmout utrpení, které způsobila zpráva o jejím obrácení matce, jenž byla velice silně spojená se židovskou vírou. Přímo se obává, že bude odmítnuta celou svou rodinou. Matka jí nepřestává ukazovat svou nespokojenost s nastalou změnou. Stejně se chovají i její ostatní sourozenci, kteří však respektují její dospělé rozhodnutí přijaté po dlouhém a vědomém hledání pravdy. Edita se snaží být velice blízko své matce, a proto zůstává na několik měsíců ve Vratislavi. V té době s ní chodí do synagogy, a na Den smíření s ní dodržuje předepsaný půst. Na matku udělá hluboký dojem způsob, jakým se její dcera modlí.
Láska k jejímu národu a vědomí poslání, které jí Bůh svěřil, ještě vzrostla okamžikem propuknutí protižidovského pronásledování. Všímá si, že ji příslušnost k vyvolenému národu sjednocuje s Kristem nejen způsobem duchovním, ale také mocí pokrevních pout. Vnímá, že úděl jejího pronásledovaného národa je také jejím údělem. Dělá všechno, co je v jejích silách, aby mu pomohla. Rozhodne se napsat papeži a poprosit ho, aby vydal dokument věnovaný problému antisemitismu. Už roku 1933 pochopí, že Kristův kříž bude vložen na ramena vyvoleného národa, přestože on sám tomu nerozumí. I v této obtížné situaci přednáší Bohu touhu přijmout kříž jménem všech, kdo jej nepřijímají a nechápou. Ve svém srdci je přesvědčena o svém poslání, které spočívá v přijetí utrpení vlastního národa, a v tom, že je má v duchu zástupné oběti obětovat Bohu: „Doufám, že Pán přijal můj život též za ně za všechny. Neustále myslím na královnu Ester, která byla vybrána ze svého národa, aby se za něj přimlouvala před vladařem. Já jsem velice ubohá, bezmocná a malá Ester, ale Král, který si mě vyvolil, je nekonečně mocný a milosrdný.“ (19)
Most v židovsko-křesťanském dialogu
12. Naše sestra Edita Steinová se svým životem a smrtí stává mostem v židovsko-křesťanském dialogu. II. vatikánský koncil uznává veliké duchovní dědictví společné židům a křesťanům, a proto doporučuje jedněm i druhým „vzájemné poznání, které se bude moci naplňovat především na základě biblického a teologického studia a prostřednictvím bratrského dialogu“. (20)
Kristův kříž, „znamení Boží všeobecné lásky a zdroj veškeré milosti“, (21) je duchovní zkušeností, která pečetí i křesťanský a řeholní život Edity Steinové. Kříž dává veškerému jejímu bytí smysl, proto jej Edita začleňuje do svého nového řeholního jména: Terezie Benedikta od Kříže. Jan Pavel II. ve své beatifikační homilii řekl, že Edita v sobě nese „dramatickou syntézu naší doby, syntézu historie nesoucí stále ještě mnoho ran, o které až do naší doby pečují, s vědomím své zodpovědnosti a povolání, muži a ženy…; tato žena ducha a vědy, která rozpoznala v moudrosti kříže vrchol veškerého poznání je veliká dcera izraelského národa a veliká křesťanka mezi milióny nevině umučených bratří“. (22)
Právě tento způsob života a přijetí kříže přetváří Editu Steinovou v ženu dialogu s bratřími a sestrami, patřícími ke stejné rase, a ukazuje jim, že v lásce a naději, a ve světle tajemství víry ve zmrtvýchvstání Krista, který dal svůj život za všechny, utrpení získává smysl.