Solidarita se židovským národem v utrpení
Problém židovského původu se objevil na stránkách Autobiografie v souvislosti s líčením rodinného prostředí. Editina matka, která ji kvůli otcově brzké smrti v dětství nejvíce ovlivnila, pocházela z ortodoxní židovské rodiny. Doma se dodržovaly židovské zvyky a tradice, přesto na Editině maturitním vysvědčení chybí klasifikace z náboženství. Během studia se přestala modlit, ale nikdy se nestala ateistkou. Nepopírala Boží existenci, neodmítala náboženskou tradici ani proti ní nebojovala, avšak domnívala se, že pro její život nemá hlubší význam. Po celou dobu se přiznávala ke svému židovskému původu, aniž dbala na antisemitismus, který v německé společnosti postupně sílil. Po křtu, už jako křesťanka, pro sebe objevila židovské dědictví zcela novým způsobem.
Motivem Editina obrácení byla osoba Ježíše Krista, která nejvíce rozděluje židy a křesťany, a koncepce života po smrti. Byla přesvědčena, že židovská naděje na zmrtvýchvstání a očekávání příchodu Mesiáše nejsou dostatečně silné, aby dokázaly člověku pomoci uchovat si statečný postoj v utrpení a ve smrti, přičemž zdůraznila, že „nesmrtelnost duše není v judaismu pravdou víry“. (20) V praxi každodenního života se tento nedostatek projevoval tak, že se celý lidský život orientoval pouze na stránku pozemské časnosti. Podobně se vyjadřovala i o židovské víře v příchod Mesiáše, která „mezi dnešními židy, dokonce i těmi věřícími, už takřka zanikla“. (21) Podle Editina názoru nemá vztah s Bohem v judaismu charakter intimního pouta, které by pomohlo zmenšit odstup mezi tímto a oním životem a umožnilo už zde zakořenit ve věčnosti a s nadějí zvládat situace zkoušek. Okolností těchto jejích pohledů byla zkušenost dvou sebevražd v nejbližším příbuzenstvu.
Edita Steinová hleděla na judaismus a hodnotila jej z hlediska konvertitky, přičemž měla neustále na paměti význam víry ve zmrtvýchvstání, který je pro křesťanství klíčový. Zatímco její matka považovala za nemožné vzájemně usmířit židovství s křesťanstvím, katolička Edita dospěla k novému objevu náboženských obsahů judaismu, přičemž mimořádnou úctou zahrnula proroka Eliáše, který trpěl z důvodu nevěrnosti Izraele a činil pokání za jeho hříchy. Dalším vzorem jí byla královna Ester, která dala v sázku vlastní život, když se obrátila na krále s prosbou, aby ušetřil její lid.
S kritickým pohledem ve vztahu k židovství odmítala sestra Terezie Benedikta od Kříže předkoncilní teologii, která svalovala zodpovědnost za Ježíšovo zabití kolektivně na všechny židy. Bouřila se především proti tezím, které tvrdily, že být židem znamená mravní zlo, a že vyhnání Izraele z vlasti bylo důsledkem nepřijetí Mesiáše. Zakoušela mimořádnou jednotu s Ježíšem-Židem, a takto dosažené sebevědomí posílilo její lásku k celopalné oběti na záchranu bratří. Spolu s rozhodnutím zemřít ve sjednocení s Kristem dozrává v Editě též vědomí solidarity se židovským národem, se kterým si přeje solidárně trpět: „Pojď, jdeme pro náš med! Kdybych nesdílela úděl svých bratří, můj život by vyzněl do prázdna.“ (22)