Překonávání utrpení v Kristu
Edita Steinová byla hluboce přesvědčena, že pro věřícího má hluboký význam nejen život a smrt, ale také utrpení, které ho v životě potkává, a že to všechno má hluboký vztah ke Kristu. Toto přesvědčení vyvozovala z rozjímání pravdy o Kristu – Bohu i Člověku, který v lidské přirozenosti přijal možnost utrpení a smrti. Svatá Terezie Benedikta od Kříže upozorňovala na skutečnost, že božská přirozenost, kterou Ježíš „vlastnil od věčnosti, dodala jeho utrpení nekonečnou hodnotu a výkupnou moc“. (23) Ježíšovo utrpení a smrt pokračuje dále v křesťanech, kteří jsou údy jeho tajemného těla: „Každý musí trpět a umřít, ale je-li údem Kristova tajemného těla, pak i jeho smrt má výkupnou moc díky božství toho, jenž je Hlavou. To je i skutečný důvod, proč každý světec toužil po utrpení.“ (24)
Teologie utrpení Edity Steinové nevede k masochistické mystice působení si bolesti, ale povzbuzuje k přijetí nevyhnutelného utrpení s vírou a k jeho překonání silou tryskající z kříže, a ve stejném smyslu pohlíží na dobrovolné kající skutky. Člověk se bojí bolesti, která ho ničí, ale je-li přijata spolu s Kristem, může se stát dílem spásy. Dále zdůrazňuje radost, která dává sílu překonávat životní protivenství, a prohlašuje ji za charakteristický rys skutečného následovníka Ježíšova kříže. Tuto obšťastňující radost a sílu čerpá z jednoty s Kristem, která ho ujišťuje, že je Božím dítětem a že se podílí na Spasitelově výkupném díle. Vztahovala tuto pravdu na židovský národ ve Třetí říši a chápala ji tak, že Ježíšův kříž je nyní vložen na vyvolený národ, jakkoli to většina židů nechápe, a proto musí být někteří ochotni „vzít jej na sebe“. (25) Edita Steinová tak dospěla ke kristologické perspektivě utrpení, které nabylo svůj teologický význam teprve po Osvětimi, a sice že se utrpení židů pojí zcela mimořádným způsobem s Ježíšovým utrpením a že vybízí k jeho solidárnímu, společnému nesení.
Ve svých posledních dílech se Edita věnovala interpretaci mystické teologie Pseudo-Dionisia Areopagity (Cesty poznání Boha) a sv. Jana od Kříže (Věda kříže), v níž objevovala a rozvíjela souvislosti mezi mystickou, vnitřní zkušeností a vnějším prožitkem utrpení. Svatá Terezie Benedikta se pouští do hluboké reflexe vlastní zkušenosti a prožívání, především v líčení temné noci ducha, která natolik vyjadřuje její utrpení, že se stává její nejhlubší zkušeností víry, její vědou kříže.
Nesení kříže je pro Editu Steinovou utrpením, které zasahuje člověka podstatným způsobem a umožňuje mu tak podílet se na Kristově životě a sjednocovat se s ním. Utrpení nabývá v tomto sjednocení spásné moci a může jiným zjednat milost. Svatá Terezie Benedikta vyvozovala tuto pravdu ze zkušenosti karmelitánského života, který je aktivní účastí na spáse světa, realizovanou dobrovolně a radostně přijímaným utrpením, protože cesta utrpení je tou nejosvědčenější cestou ke sjednocení s Pánem.
Když se Edita Steinová ve svém životě setkávala s křížem, nevzpouzela se, ani nepodléhala pesimismu, protože chápala, že smysl skutečnosti je určován Bohem a že život člověka neztrácí svůj smysl dokonce ani tváří v tvář smrti. Chceme-li ale skutečně poznat tuto pravdu o skutečnosti, potřebujeme k tomu pokoru a poslušnost. Skutečnost je racionální, a v souvislosti s tím musí být pravda o ní i smysl lidského života člověkem poznatelný, o čemž byla Edita Steinová jakožto filosofka hluboce přesvědčena. Toto „ukazování skutečnosti“ chápe spolu s Tomášem Akvinským jako „obracení se osobního Boha na člověka, kterému v daru této skutečnosti zjevuje svou vůli“. (26) Poznala tedy prostřednictvím víry, že Ježíšova poslušnost až po smrt na kříži, neboli Synova odpověď na Otcovu vůli, je pro lidi vzorovým příkladem, a proto jsou poslušnost a kříž znameními skutečného lidství.
Tím, že Edita přijímá utrpení spolu s Kristem, objevuje nejen naději, která dává jejímu životu smysl, ale spolu s Kristem proniká do tajemství Boha, který přijímá kříž jako prostředek spásy. Sjednocena s Ježíšem ve své nemohoucnosti vědomě přijímá rozhodnutí zemřít za svůj národ, čímž dosvědčuje pravdu o síle utvářející svět a údělu člověka, který není s to vymanit se vlastní silou ze své nemohoucnosti a utrpení.
Poznámky pod čarou:
(1) Utrpení, v: Encyklopedia Katolicka, sv. 3, Lublin 1985, str. 476-481.
(2) Srov.or. F. RUIZ, Sofferenza, v: Nuovo Dizionario di Spiritualitá (NDS), sv. 3, Roma 1990, str. 2334-2339.
(3) L.M. WEBER, Leid und Leiden, v: Lexikon für Theologie und Kirche, Freiburg 1961, sv. 6, str. 926-928.
(4) Światłość v ciemności, sv. 1 Kraków 1977, str. 201.
(5) Tamtéž, str. 201.
(6) Tamtéž, str. 197.
(7) Tamtéž, str. 203-204.
(8) Tamtéž, str. 230.
(9) Tamtéž, str. 231-232.
(10) Tamtéž, str. 232.
(11) Tamtéž, str. 232.
(12) Tamtéž, str. 234.
(13) Tamtéž, str. 217.
(14) E. Stein, Ontische Struktur der Person, str. 192, v: Światłość v ciemności, sv. 1. str. 14.
(15) Światłość v ciemności, sv. I, str. 271.
(16) Światłość v ciemności, sv. II, str. 17.
(17) Światłość v ciemności, sv. I, str. 277.
(18) Tamtéž, str. 280.
(19) Tamtéž, str. 283.
(20) F. Schandl, Ich sah aus meinem Volk die Kirche wachsen, Sinzig 1990, str. 92 nn.
(21) Tamtéž str. 94.
(22) Światłość v ciemności, sv. I, str. 282.
(23) Tamtéž, str. 244.
(24) Tamtéž, str. 244.
(25) Tamtéž, str. 220; srov. F. Schandl, Leiden und Leidbewältigung bei Edith Stein, v: L. Elders, Edith Stein. Leben. Philosophie. Vollendung, Rolduc 1990, str. 21.
(26) E. Otto, Welt, Person, Gott, Schönstadt 1990, str. 174.