Edita Steinová jako žena
Edita Steinová se narodila do tradiční židovské rodiny, kde se žena těšila významné a úctou zahrnované pozici. Ze vzpomínek světice vyplývá, že v její rodině hrály ženy po celé generace mimořádně důležitou roli. Jak prababička Ernestina, tak Editina babička Adelheid byly pracovité a zbožné. (9) Světice psala s nelíčenou láskou o své matce a dopodrobna znala její životní osudy. (10) Po smrti manžela, kterého nesmírně milovala, byla matka nucena udržovat rodinu vlastní prací. (11) Po celý svůj život se skutečně obětovala svým dětem. (12) Ve společnosti takových zbožných, přičinlivých a zdatných žen tedy vyrůstala osobnost Edity Steinové. (13)
Ze vzpomínek sestry Erny vyplývá, že Edita jako jedenáctý a nejmladší potomek byla zahrnována láskou všech sourozenců. Od útlého mládí projevovala velké schopnosti a skvělou paměť. (14) Ve třídě byla premiantkou. (15) Edita nikdy nelnula k domácím pracím, proto čím více sil vkládala do učení, tím méně se od ní tyto práce žádaly. Podlehla tak jisté jednostrannosti, které později, už jako dospělá, často litovala. (16)
Během studia se důležitým tématem, kterým se zabýval okruh jejích přátel, stalo postavení ženy ve společnosti. Při té příležitosti Edita ujišťovala, že by nikdy nezanechala své profese kvůli rodině. Ale osud ji vedl tak podivnými cestami, že se ona jediná ze všech těchto přátel neprovdala a také jako jediná vstoupila do svazku, kterému byla ochotna s radostí obětovat veškerou svou profesní činnost. (17) Na jaře 1914 Edita přerušila studium, aby se jako dobrovolnice přihlásila u Červeného kříže a šla naplno sloužit jako ošetřovatelka do polního lazaretu. (18) Tam se nejkrásněji projevila její ženská přirozenost, určovaná blíženkou láskou. (19)
Okruh studentů z Göttingen byl mezinárodní a – což bylo novum – patřily sem též ženy. (20) Korespondence studentky Edity s Romanem Ingardenem prokazuje její schopnost kriticky myslet, vykládat a inspirovat, ale také typicky ženský talent vcítit se do autorova myšlení. (21) Editinou velikou vášní v té době bylo politické zastávání ženské otázky. (22) Po válce vstoupila ve Wroclavi do obnovené Německé demokratické strany, a to především s úmyslem dostat ženy k volebním urnám. Tato její práce sice záhy skončila, avšak myšlenka na práva žen ji dále zaměstnávala. (23) Roky samostatné práce po ukončení studia vyplnila snahami o možnost habilitovat se a pokračovat ve vědecké dráze. V té době však ještě byla tato cesta ženám obecně uzavřena. (24) Teprve další generace mohly využívat práv vybojovaných mimo jiné též naší světicí.
Zmíněné období Editina života vyplňují též srdeční záležitosti. Její dopisy Romanu Ingardenovi v období mezi lety 1917-1918 svědčí o hlubokém přátelství, které se na Editině straně přerodilo v lásku, avšak její cit nebyl opětován a ona jej také po nějaké době překonala. Do tohoto období spadá také další hluboký a znovu oslyšený cit k Hansi Lippsovi. (25)
V té době nabyl Editin život mimořádné intenzity. Její cesta ke katolické víře byla dlouhá. K jejímu obrácení přispělo jistě mnoho lidí a událostí. V tomto procesu sehrála důležitou úlohu prostá žena, která se modlila v prázdném kostele. Edita intenzívně zakusila pravdivost jejího náboženského prožitku. (26) Rozhodující zkušeností však bylo setkání s četbou Života svaté Terezie od Ježíše. Její hluboká zkušenost mystického života milosti zapůsobila na Editu tak hlubokým dojmem, že po přečtení zavřela knihu se slovy: „Tohle je pravda.“ (27) To a mnoho dalšího ji roku 1921 přivedlo k rozhodnutí přijmout katolické vyznání. (28)
Přivádí nás to k Editině další zvláštní aktivitě v tomto období, a sice k práci učitelky. Ve své pedagogické činnosti nabízela pomoc každé své žačce bez rozdílu, snažila se o spásu duší a o Boží slávu. (29) Roku 1932 napsala, že se musí prodrat nekonečnou záplavou psychologické, pedagogické a ženské literatury. (30) Aby dokázala naprosto jasně hovořit o problematice, o kterou se zajímala, ponořila se do přirozenosti, povolání a zvláštnosti ženy, v čemž patřila k průkopnicím uplynulého století. (31)
Na jaře 1932 zahájila Edita přednáškový cyklus na Pedagogickém institutu v Münsteru. (32) Ale už o rok později musela tuto pozici opustit kvůli svému židovskému původu a v dopisech se stále častěji svěřovala se svým přáním vstoupit do kláštera karmelitek v Kolíně. (33) Postupem času se Editě jevil život v klášteře stále přitažlivější. (34) Politické události chápala jako znamení z nebe, že se může pustit cestou, kterou už dávno přijala za vlastní. Proto po rozloučení s matkou a příbuznými vstoupila na Karmel. (35) Věděla, že duchem Karmelu je láska, a tento duch byl v kolínském řeholním domě na Lindenthalu živý. span title=“Srov. tamtéž, č. I, cit., str. 311. „>(36)
Od okamžiku svého vstupu na Karmel prožila Edita určitou vnitřní změnu. Dokud žila ve světě, mnozí lidé ji pokládali za chladnou a odtažitou. Říkalo se o ní, že byla uzavřená. Je to rys panny, která zatím ještě nepoznala, že své povolání naplní beze zbytku teprve tehdy, až se naprosto odevzdá službě druhým. Tento proces nastartoval v životě světice právě na kolínském Karmelu. (37) Když začala být politická situace v Německu stále napjatější a útoky na Židy stále násilnější, matka převorka poprosila roku 1938 sestry v Echtu, aby přijaly Terezii Benediktu od Kříže do své komunity. (38) Jenomže i tam ji nacisté vyslídili a 2. srpna 1942 ji deportovali do koncentračního tábora. (39) Svědkové vzpomínají na její hluboký klid a pevnou vůli, ale také na její křesťanskou lásku prokazovanou spoluvězňům. (40) V celém jejím životě se projevoval opravdový génius ženy.