Žena hluboké přímluvné modlitby
Svatá Terezie Benedikta byla totiž především ženou hluboké přímluvné modlitby. Toto tvrzení by se mohlo zdát poněkud zvláštní tomu, kdo ví, že Edith se ve svých patnácti letech zcela vědomě a úmyslně rozhodla s modlitbou skoncovat.
Jenže toto její rozhodnutí bylo vedeno vášnivým hledáním pravdy, a jestliže ji toto hledání zpočátku od zděděné, avšak nepříliš osobně přijaté víry v Boha odvedlo, později jí k ní zase přivede, byť přitom Edith bude muset udělat nesmírně závažný krok přechodu od židovství ke křesťanství, a to právě oklikou ateismu. Když později uvažuje o tomto období svého hledání, napíše: „Touha po pravdě byla mou jedinou modlitbou.“ A v souvislosti se svým učitelem, zakladatelem fenomenologie, Edmundem Husserlem, to dále vysvětlí: „Bůh je pravda, a kdo hledá pravdu, hledá i Boha, ač si to nemusí bezprostředně uvědomovat.“ Na jiném místě pak tuto myšlenku ještě dále ozřejmí: „Kdo hledá pravdu, žije výsostně v samém středu rozumových zkoumání; jestliže mu jde skutečně o pravdu (a ne jen o hromadění vědomostí), pak je určitě blíže – aniž si to sám uvědomuje – Bohu, který je pravda, a tím blíže i svému vlastnímu nitru.“
U Edith tedy nacházíme od samého počátku něco, co není samozřejmostí u ostatních a co ji proto odlišuje od tolika pochybujících věřících či těch, kdo svou víru již ztratili. Je v ní jakási vnitřní jiskra, zápal pro pravdu, která v okamžiku obrácení dostane své konkrétní jméno a konkrétní tvář: Ježíš z Nazareta, Pán a Bůh. Není náhodou, že poté, co se jí Bůh dotkne svou milostí během četby autobiografie svaté Terezie od Ježíše, kterou přečte jedním dechem oné srpnové noci roku 1921, zvolá: „Toto je pravda!“
V tomto kontextu je tedy snáze pochopitelná její následná proměna, která je tak hluboká, že zasáhne i její vlastní matku, jež přitom jako židovka nesmírně trpí Editiným rozhodnutím stát se katoličkou. Když pozoruje svou dceru, jak se s ní modlí v synagóze, musí Augusta Stein přiznat: „Nikoho jsem ještě neviděla modlit se tak jako Edith.“
Také benediktin, otec Damas Zähringer, svědčí v této věci velmi výmluvně: „Když jsem se s ní poprvé setkal ve vstupní bráně beuronského opatství, zapůsobil na mě její zjev tak, že to mohu srovnat jen s dojmem, jaký vyvolává starokřesťanské umění v katakombách, když znázorňuje církev prosící (ecclesia orans).“
Edith Stein se od počátku svého křesťanského života nachází ve dvou vynikajících školách spirituality, které ji, každá po svém, učí modlitbě: v prostředí benediktinské liturgie beuronského opatství a v důvěrném přátelství přemítavé meditace duchovních dcer sv. Terezie, bosých karmelitek.
Ona sama nám do tajemství své modlitby, a to zvláště od vstupu na Karmel v Kolíně nad Rýnem roku 1933, nedává příliš nahlédnout, avšak věřím, že její následující text, napsaný v obecnější rovině, ve skutečnosti odráží její vlastní duchovní zkušenost: „Každá opravdová modlitba je modlitbou celé církve. Každou modlitbou se v církvi něco děje. Každou modlitbou se modlí sama církev, neboť je to sám Duch svatý, který v každé jednotlivé duši za nás prosí vzdechy, které nelze vyjádřit (Řím 8,26). Právě taková je pravá modlitba, vždyť nikdo nemůže říci: ‚Ježíš je Pán!‘, leč pod vlivem Ducha svatého (1 Kor 12,3). Čím jiným může být modlitba církve než oddaností těch, kdo nade všechno milují Boha, který je láska? Naprostá oddanost Bohu a na oplátku božský dar, plné a trvalé sjednocení – to je nejvyšší pozdvižení srdce. To je nejvyšší stupeň modlitby, který je nám dostupný. Duše, které dospěly až tam, jsou srdcem církve.“
Je tedy jisté, že Edith Stein, pozdější sestra Terezie Benedikta od Kříže, žila životem velmi hluboké modlitby. Právě proto je zde bezesporu důvod, proč ji žádat o přímluvu za mír, za pokoj ve Svaté zemi.