V harmonii s mariánským dědictvím Karmelu
Mariánskou spiritualitu Karmelu, která se v duchu pokoncilního aggiornamenta dočkala v naší době důkladné revize, aby jasně vycházela z pramenů, vždycky charakterizoval určitý vývoj, směřující k ustavičně prohlubované lásce k Panně Marii a v důsledku toho ke stále intimnějšímu spojení s ní. To se projevovalo i v titulech, kterými Karmel Pannu Marii uctíval. Na počátku byla pro karmelitánské poustevníky Patronkou a Královnou, Paní místa (Domina loci), které si vybrali na hoře Karmel; později, když s ní prohloubili své intimní pouto a zakusili její mateřskou péči, jejímž vnějším znamením se stal škapulíř, ji začali nazývat Matkou, a nakonec ji jako Fratres (bratři) Beatissimae Virginis Mariae de Monte Carmelo začali považovat za svou Sestru, tj. za člověka, k němuž důvěrný vztah dosahuje takové intimity, že si člověk může dovolit jí tykat. (5) Nejlépe to shrnuje ve svém monumentálním díle známý mariolog našeho řádu, P. Nilo Geagea, který mimo jiné píše: „Povzbuzeni dynamikou našeho charismatu, které směřuje do hloubky, k rodinnému duchu, k úplnosti, si (karmelitáni) společně přáli, aby se Maria stala plně jejich: aby byla plnohodnotným členem jejich rodiny, aby byla jejich Paní, Matkou a Sestrou. Chtěli ji vidět jako tu, která tvoří jejich identitu, zkrátka jako karmelitku, a to karmelitku par excellence: ozdobu, květ i plodnou vinici Karmelu, zdroj jejich krásy, příčinu jejich plodnosti a konečný důvod jejich bytí.“ (6)
Bez pochyby pouze proto, že se Terezie z Lisieux živila přesně touto mariánskou spiritualitou Karmelu, mohla navzdory duchu své doby, který Kristovu Matku velice glorifikoval a vyvyšoval, prohlásit, že Marii z Nazareta máme spíše nazývat Matkou nežli Královnou, a že je třeba ji při kázání představovat nikoli jako nepřístupnou a vyvýšenou nad anděly, nýbrž jako „tu, kterou je snadné následovat tím, že praktikujeme skryté ctnosti“. (7)
Karmelitka Edita Steinová ve svých výrocích týkajících se Panny Marie a její úcty v ničem nezaostává za tímto karmelitánským přístupem kontemplace Kristovy Matky, ale naopak jej obohacuje o své hluboké úvahy. Jak prohlašuje sestra Immakulata Adamska, Edita dělá všechno pro to, aby její mariánská úcta byla správně orientovaná, existenciální a personalistická. „Všechny možné akty odevzdání se pod její ochranu, veškerá mariánská zbožnost a všechny pobožnosti mohou být k ničemu,“ cituje naše světici. „Užívané metody, i psychologické či estetické pomůcky mariánských pobožností, včetně symboliky barev, jen málokdy prohlubují víru a formují mariánské postoje.“ (8) Podle názoru naší světice je lepší svěřit se Mariinu vedení v hluboké víře, neboť ona ji po celý život osobně žila. Edita Steinová varuje před sentimentalitou, exaltovaností a afektem, protože tyto projevy nás neuvádějí do hlubiny duše a nejsou schopné vytvořit postoj víry, nýbrž nás jen chvilkově vzruší a krátkodobě na nás zapůsobí. Mariánská úcta v „karmelitánském pojetí“ by spíše měla prostupovat celou osobu a projevovat se v jejím jednání. Proto Edita v souladu se spiritualitou Karmelu vidí v Marii svou sestru (což jí jistě usnadnil i její židovský původ a ztotožnění se s Ježíšovou Matkou jakožto Abrahámovou dcerou), a při každé možné příležitosti nabádá k revizi mariánské úcty na základě Písma. (9) V důsledku toho je přesvědčena, že tou nejlepší podobou pravé mariánské zbožnosti je následovat v životě Mariiny postoje, napodobovat její ctnosti, kontemplativně rozjímat v srdci Boží slovo a ruku v ruce s tím se Bohu naprosto odevzdat a ve všem Mu důvěřovat. Z pera naší filosofky vzejdou významná slova:
„Milost nevykoná své dílo v duších, které se jí z vlastní vůle neotevřou; ani Maria nenaplní své mateřství tam, kde se jí člověk neodevzdá. (…) Tradované formy (kultu) a účast ve veřejných a organizovaných pobožnostech (…) je zapotřebí neustále oživovat a prohlubovat, v opačném případě zkostnatí a stanou se jen mrtvou ústní modlitbou. Ochranou proti tomuto nebezpečí jsou střediska vnitřního života, kde budou duše v samotě a mlčení stát před Boží tváří, aby se v srdci církve staly všeoživující láskou.“ (10)
Když Edita Steinová kontempluje svou Matku a sestru Marii, objevuje v ní mimořádné vyvolení Kristovy nevěsty. Jak napsal biskup Marek Jędraszewski, (11) ve svých spisech často navazovala právě na tento Mariin titul a viděla v něm též základ své řeholní (a karmelitánské) identity a důstojnosti. Vždyť mocí slibů, složených Beránkovi na Karmelu, měla též právo nazývat se titulem sponsa Christi – Kristovou nevěstou. Jistě i proto prosila na Karmelu Marii, svou Matku a sestru, aby ji vedla a aby jí pomáhala prohlubovat obětavou lásku k Ženichovi, aby se Mu každého dne víc a více připodobňovala, dokud se v Něj zcela nepromění, tj. dokud se s odvahou nepostaví pod kříž a nezvolá: Ave Crux, spes unica!; ba co víc, dokud tam nebude stát s Marií jako její sestra – (juxta Crucem Tecum stare – jak sama napsala), a nepřipojí se odevzdáním svého života ke Kristově spásné oběti.