Modlitba církve

Edith Stein

Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

Těmito slavnostními slovy uzavírá kněz při svaté mešní oběti modlitby, jejichž středem je tajemné dění svatého proměňování. Zároveň je v nich v nejkratší formě shrnuto, co je modlitba církve: čest a sláva Trojjediného Boha skrze Krista, s ním a v něm. Modlitba církve je modlitba živého Krista. Má svůj vzor v modlitbě Kristově během jeho lidského života.

Skrze něho, s ním a v něm

Neexistuje Otcova sláva, která by zároveň nebyla slávou Syna a Ducha svatého. Je chválena vznešenost, sláva, kterou od věčnosti do věčnosti sdílí Otec Synovi a oba Duchu svatému. Veškerá Boží chvála se děje skrze Krista, s ním a v něm.
Skrze něho, protože jen skrze Krista má lidstvo přístup k Otci. S ním, protože každá pravá modlitba je plodem spojení s Kristem a upevněním tohoto spojení. V něm, protože modlící se církev je sám Kristus a každý jednotlivec je údem jeho mystického Těla.
Skrze něho, protože Kristova boholidská existence a jeho vykupitelské dílo je nejdokonalejší oslavou Otce. S ním, protože každá chvála Syna je zároveň chválou Otce a obráceně. V něm, protože v Synu je Otec a Syn je odleskem Otce, zjevujícím jeho slávu.
Dvojí smysl „skrze“, „s“ a „v“ jasně vyjadřuje prostřednictví Bohočlověka.

Kristova modlitba

Z evangelních zpráv víme, že se Kristus modlil; modlil se jako věřící a Zákonu věrný Žid. Již od dětství se svými rodiči, a později s učedníky putovával v předepsaný čas do Jeruzaléma, aby v chrámu slavil svátky. Jistě spolu s nimi zpíval ve svatém nadšení chvalozpěvy, z nichž vyzařovala radost poutníků: „Zaradoval jsem se, když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 121, 1). Při poslední večeři s učedníky, slavnostní velikonoční hostině na památku vysvobození z egyptského otroctví, se podle vyprávění evangelistů modlil starobylá požehnání, jak se dodnes modlí nad chlebem, vínem a polními plodinami.
Právě tyto chvíle nám dávají nejhlouběji nahlédnout do Kristovy modlitby a současně nám dávají i klíč k pochopení modlitby církve.

Modlitba církve – modlitba žehnání a oběti

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto je mé tělo! Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, která zpečeťuje novou smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26, 26-28)
Požehnání a rozdílení chleba patřilo k ritu velikonoční večeře. Ale obojí tentokrát dostává úplně nový smysl. Tímto začíná život církve. Církev sice vystoupí veřejně jako Duchem naplněné a viditelné společenství teprve o letnicích, ale zde při velikonoční večeři se štípí roub na vinný kmen, což pak umožní vylití Ducha.
Starobylá žehnání se v Kristových ústech stala živým, životodárným slovem. Plody země se staly jeho tělem a krví, naplněnými jeho životem. Viditelné stvoření, do něhož vstoupil již svým vtělením, se s ním nyní spojilo novým, tajemným způsobem. Látky, sloužící k výstavbě lidského těla, se ze základu proměnily, a požívá-li je člověk ve víře, promění také jeho, vtáhnou ho do životního společenství s Kristem a naplní ho božským životem.
Životodárná síla slova je vázána na oběť. Slovo se stalo tělem, aby vydalo život, který přijalo; aby jako oběť chvály přineslo Tvůrci sebe sama a skrze svou oběť i smířené tvorstvo.

Modlitba díkůčinění

Když Pán vzal kalich, vzdal díky. Můžeme přitom myslet na ona slova žehnání, která obsahují dík Stvořiteli. Víme také, že Kristus děkovával, když před některým zázrakem pozvedl oči k Otci v nebesích. Děkuje, protože předem ví, že bude vyslyšen. Děkuje za božskou sílu, kterou v sobě nese a skrze niž ukáže všemohoucnost Stvořitele před očima lidí. Děkuje za dílo vykoupení, které smí konat, a děkuje tímto dílem, které samo je oslavou Trojjediného božství, protože obnovuje jeho znetvořenou podobu v ryzí kráse. Tak můžeme celou ustavičnou Kristovu oběť – na kříži, ve mši svaté a v nebeské věčné slávě – chápat jako jediné velké díkůčinění, jako eucharistii. Jako dík za stvoření, vykoupení a dovršení. Ježíš přináší sám sebe jménem celého stvořeného světa, jehož pravzorem je a do něhož sestoupil, aby ho obnovil a přivedl k dovršení. Avšak volá také celý tento stvořený svět, aby sjednocen s ním přinášel Stvořiteli hold díků, jenž mu náleží.

Jeruzalémský chrám jako obraz světa

Porozumění pro tento eucharistický charakter modlitby v sobě uzavíral už Starý zákon: zázračný výtvor stánku Smlouvy a později Šalomounova chrámu, zařízeného podle Božích nařízení, byl pojímán jako obraz celého stvoření, které se shromažďuje v klanění a službě kolem svého Pána. Stánek, kolem něhož tábořil lid Izraele během putování pouští, byl nazýván „příbytek Boží přítomnosti“ (Ex 38, 21). „Hospodine, miluji dům, kde přebýváš, a místo, kde sídlí tvá sláva“, zpívá žalmista (Ž 26, 8), protože stánek Smlouvy je rovnocenný, připodobnitelný ke stvoření světa. Jako byla podle zprávy o stvoření napjata nebesa, tak byly pro stěny stánku předepsány koberce. Jako byly odděleny vody země od vod nebes, tak odděloval závěs velesvatyni od ostatních prostor. Podle moře, zahrazeného břehy, bylo vytvořeno „měděné“ moře. Za světla nebes stojí ve stánku sedmiramenný svícen. Beránci a ptáci zastupují množství živoucích bytostí, které obývají vodu, zemi a vzduch. A jako byla země předána člověku, tak stojí ve svatyni velekněz, pomazaný, aby sloužil před Bohem. Dokončený příbytek požehnal, pomazal a posvětil Mojžíš, jako Pán požehnal a posvětil sedmého dne dílo svých rukou. Stánek měl být svědectvím Boha na zemi, jako i nebe a země jsou jeho svědky (srov. Dt 30, 19).

Chrám z živých kamenů

Místo Šalomounova chrámu vystavěl Kristus chrám z živých kamenů, společenství svatých. V jeho středu stojí on sám jako věčný velekněz, na jeho oltáři je on sám ustavičnou obětí. A znovu je celé stvoření vtahováno do „liturgie“, slavnostní bohoslužby: Plody země jako tajemné obětní dary, květiny a svícny se svícemi, koberce a závěs, posvěcený kněz a pomazání a požehnání Božího domu. Ani cherubíni nechybějí. Stvořeni rukou umělce drží stráž po stranách Nejsvětější svátosti. A jako jejich živý obraz obklopují obětní oltář mniši, podobní andělům, a starají se o to, aby Boží chvála neumlkla – aby tomu bylo na zemi tak, jako v nebi. Slavnostní modlitby, které mniši jako zvučící ústa církve konají, obklopují a rámují svatou oběť; pronikají a posvěcují všechno ostatní denní dílo, takže z modlitby a práce se stává jediné „opus Dei“, jediná „liturgie“. Jejich čtení z Písma svatého a z Otců, z pamětních knih církve a učení nejvyšších pastýřů jsou velkým, stále rostoucím chvalozpěvem na řízení Prozřetelnosti a pokračujícím uskutečňováním věčného plánu spásy. Jejich ranní hymny zase svolávají celé stvoření, aby se spojilo ke chvále Pána: hory a pahorky, řeky a prameny, moře, zemi a všechno, co je obývá, mraky a větry, deště a sněhy, všechny národy země, všechny stavy a pokolení lidí, a konečně také obyvatele nebes, anděly a svaté: ti se tedy nemají účastnit velké liturgie stvoření jen jako obrazy stvořené lidskou rukou nebo v zastoupení lidmi, nýbrž osobně – nebo spíš my se máme svojí liturgií připojit k jejich věčné Boží chvále. My – to znamená nejen řeholníci, jejichž povoláním je slavnostní Boží chvála, nýbrž celý křesťanský lid, když o svátcích proudí do kostelů a s radostí se účastní bohoslužeb, a tak ukazuje, že si je vědom povolání k Boží chvále. Liturgická jednota nebeské a pozemské církve, jež obě děkují Bohu „skrze Krista“, je nejsilněji vyjádřena v prefaci a v Sanctus mše svaté.

Potřeba očištění

Liturgie však nepochybuje o tom, že ještě nejsme plnoprávnými občany nebeského Jeruzaléma, nýbrž poutníky na cestě k věčné vlasti. Stále ještě potřebujeme přípravu, dříve než se smíme opovážit pozvednout oči ke světelným výšinám a připojit se ke „Svatý, Svatý, Svatý“ nebeských chórů. Všechno stvořené, co se používá při svaté službě Bohu, musí být vyňato ze světského užívání, musí být posvěceno a zasvěceno. Kněz, dříve než vystoupí na stupně oltáře, se musí očistit vyznáním vin, a věřící spolu s ním; před každým novým krokem v průběhu svaté oběti musí opakovat prosbu o odpuštění hříchů za sebe, za kolemstojící a za všechny, jimž se mají vlévat plody Oběti. Oběť sama je oběť smíru, která má s dary proměnit také věřící, otevírá jim nebe a uschopňuje je k díkůvzdání Bohu příjemnému. Účast na oběti a obětní hostině z duše činí živý kámen ke stavbě Božího města – ano, z každé jednotlivé duše činí Boží chrám.

Z časopisu Karmel (Kolín nad Rýnem), 1965,
přeložila sr. M. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD
Zkráceno

Zpět