Další vývoj otázky
Sledujme nyní další vývoj otázek diakonské a kněžské služby žen.
Zatímco mnozí autoři také uvažují o diakonátu žen v prvotní církvi jako o svátostné službě, existují i zcela odmítavé postoje, které vysvětlují tuto službu žen v prvotní církvi jiným způsobem. Souhrn nejnovějších poznatků k této otázce představuje studie Mezinárodní teologické komise Diakonát – vývoj a perspektivy. (13)
Zmíněná studie předkládá téma diakonátu (nikoliv pouze ve vztahu k ženám) v chronologickém přehledu od údajů v Novém zákoně až po texty II. vatikánského koncilu. Postupně pojednává téma Kristovy diakonie a diakonie apoštolů, diakonátu v Novém zákoně a v patristické epoše, studuje vymizení trvalého diakonátu (také ve vztahu k diakonátu žen), zabývá se svátostnou povahou diakonátu od 12. do 20. století. Samostatné kapitoly jsou věnovány obnově trvalého diakonátu na II. vatikánském koncilu a současnému stavu trvalého diakonátu. Závěrečná kapitola se zabývá teologickým přístupem k diakonátu v linii II. vatikánského koncilu.
Z hlediska studovaného tématu diakonátu žen je přínosná zejména kapitola zabývající se službou diákonek. (14) Studie připouští v apoštolské době existenci různých forem diakonální asistence, které měly institucionální charakter. Diakonie byla prokazována apoštolům a křesťanským komunitám. Službu diákonek zmiňovanou v Písmu ovšem autoři studie nepovažují za prokazatelně specifickou funkci diákona. (15) V podstatě obdobně se vyjadřuje např. Malý stuttgartský komentář. K použití mužského rodu členu uvádí, že se jednalo o jediný tehdy užívaný tvar. (16) O službě diákonky se v komentáři tvrdí, že do ní nemůžeme promítat pevné kontury pozdějšího diakonátu. Foibé byla pravděpodobně pomocnice apoštola (Řím 16,2), která přijímala ve svém domě filiální církevní obec a v této roli projevila péči o mnohé, také o Pavla, který sám zakusil její pohostinnost (Sk 18,18). Titul „diakonos“ tak získává konkrétní obsah.(17) Zmínka o ženách v 1 Tim 3,11 rovněž neposkytuje jednoznačné informace o diakonátu žen. V listu jde spíše o podmínky připuštění k této službě. (18) Podle poznatků současné exegeze jsou na tomto místě různé možnosti výkladu. Jde buď o manželky jáhnů, ženy mající určité povinnosti v obci v péči o nemocné a opuštěné, anebo jde o obecné pokyny pro křesťanské ženy, které se vyskytují uprostřed ostatních pokynů. (19)
První církevní dokument, který představuje službu diákonek, jsou Didascalia apostolorum ze 3. století. (20) Tento spis klade důraz na charitativní úlohu diákonů a diákonek. Vzorem diakonie je Ježíš Kristus, který umyl nohy učedníkům. Podle autorů studie se v uvedeném spise nejedná o jakési dvě větve diakonátu, diákonky jsou vybírány pro službu ženám. (21)
Doklad o vkládání rukou na diákony i diákonky, spojeném s epiklézí Ducha Svatého, je z Apoštolských konstitucí z r. 380. Zde tvoří diákonky součást kléru. Zároveň ale nesmějí mít žádné liturgické funkce a jejich služba v komunitě je určena ženám. Diákonky reprezentují Ducha Svatého, ale nekonají nic bez diákona. V průběhu 4. století se život diákonek přiblížil podobě života řeholnic.
Dokumenty Chalcedonského koncilu (451) potvrzují skutečnost, že diákonky byly opravdu ordinovány. Jejich služba se nazývala leitúrgiá a nebylo jim dovoleno po přijetí ordinace uzavírat manželství. Nejznámější diákonkou v Konstantinopoli byla Olympie, igúmena, abatyše jednoho ženského kláštera. Ještě z 8. století je doklad o ordinaci diákonek, která byla stejná jako ordinace diákonů.
Odlišná situace je podle studie zaznamenána na Západě, kde se během prvních pěti staletí instituce diákonek nevyskytuje. Některé synody zakazují provádět ordinaci diákonek. Důvody této praxe zmíněná studie nerozvádí. (22)
Autoři studie vyhodnocují z historického přehledu, že služba diákonek v novozákonní době a v patristické epoše skutečně existovala, ale rozvinula se v různých částech církve různým způsobem. Jako jediný doklad o diakonátu žen vyzdvihují Apoštolské konstituce, jejichž interpretace je předmětem diskuse. Studuje se, zda mělo vložení rukou na diákonky stejnou hodnotu jako vložení rukou na diákony. (23)
Z uvedené studie je zřejmé, že se názor autorů zcela neshoduje s výsledkem bádání současnice Steinové, na kterou se v záležitosti diakonátu žen Steinová odvolávala (viz výše). Teologie diakonátu má však svůj vývoj, není definitivně uzavřena, jak studie naznačuje. (24)
Stejný názor na diakonát žen v rané církvi (jaký uvádí Steinová) zastává také současná badatelka Gerl-Falkovitzová, když ve svém příspěvku z r. 1996 vyzdvihuje u žen v kruhu Ježíšových učedníků především službu milosrdné lásky (caritas) a naznačuje proměnu této služby od „úřadu“ diákonky k charismatickému pojetí této služby. Nabízí ve své studii rovněž zajímavé úvahy o možné podobě této služby ženy v církvi pro současnou dobu, když vyzdvihuje její roli utěšitelky, kterou se podobá Duchu Svatému. Předpokládá přitom toto pojetí také v prvotní církvi. Konkrétní podobu této služby vidí při slavení těch svátostí, které ze své podstaty nevyžadují přítomnost kněze. (25)
Také v případě kněžské služby docházelo v průběhu 2. poloviny 20. století k novému promýšlení této otázky. Zatímco Steinová zavedení kněžské služby žen připouštěla, převážily postupně v katolické církvi důvody, které svědčí pro její odmítnutí. (26)
Apoštolský list Sacerdotalis ordinatio z r. 1994 navázal na předchozí dokumenty a tuto službu zamítl, (27) upřesnění z r. 1995 označilo toto zamítnutí za definitivní. (28) Toto vyjádření bylo komentováno odborníky. (29)
Přesto se tato otázka znovu vrací, zejména v prohlášeních některých skupin duchovních i laiků. (30) V posledních patnácti letech působí v tomto směru hnutí „Wir sind Kirche“. (31) Tato iniciativa je rozšířená zejména v Německu a v Rakousku. Usiluje o různé reformní kroky v katolické církvi, k nimž podle statutu hnutí patří také plné zrovnoprávnění žen ve všech církevních úřadech.
V našem prostředí je kněžské svěcení žen spojeno především s působením biskupa Felixe M. Davídka v době totality. (32) Důvody, které vedly Felixe M. Davídka k rozhodnutí pro ordinaci žen a k vysvěcení Ludmily Javorové a dalších nejméně pěti žen, včetně filosoficko-teologických postojů ovlivněných Teilhardem de Chardin, uvádí příspěvek Petra Fialy a Jiřího Hanuše. (33) Davídek porušil církevní nařízení, protože byl přesvědčen, že má „život přednost před kodexem“. Davídkův čin zůstal nakonec jednorázovou akcí, kterou už ve skryté církvi nikdo neopakoval ani nerozpracovával.