3. Duchovní zkušenost církve
Stalo se už skoro pravidlem, že mimořádná, takřka nadpřirozená teologická vnímavost, kterou objevujeme ve spisech celé řady svatých, čerpá ze zdroje osobní duchovní zkušenosti, která často dosahuje mystické úrovně. Není tomu jinak ani v případě karmelitky, sestry Terezie Benedikty od Kříže. Její postupné odhalování tajemství církve prostřednictvím různých podob duchovních zkušeností ji přivedlo na takovou úroveň vědomí víry, že nejenom hlásala odvážné názory na téma Kristova tajemného těla, což jsme se právě snažili ukázat, ale že po vzoru své duchovní učitelky, sv. Terezie od Ježíše, učinila celé své karmelitánské povolání darem pro Krista a jeho tajemné tělo – církev.
O tom, jak velkou měrou odráží její učení na téma církve její osobní duchovní prožitky, svědčí zážitek, který ona sama líčí a který by zřejmě bylo možné pokládat za první v duchovním smyslu. Jejím předmětem je církev jako živý organismus. Když světice popisuje svůj pobyt ve Freiburgu, kde se setkala se svou přítelkyní Pavlínou Reinachovou, vzpomíná: „Vešly jsme na pár minut do katedrály, a když jsme tam zůstaly ve zbožném mlčení, přišla nějaká paní s košíkem v ruce a zaklekla do lavice ke krátké modlitbě. Bylo to pro mě něco dočista nového. Do synagogy i protestantských sborů, kam jsem chodila, se přicházelo vždycky jen na bohoslužbu. Tady se ale někdo vytrhl z víru běžných činností, aby vkročil do prázdného kostela jakoby k důvěrnému rozhovoru. Nikdy na to nezapomenu.“ (23)
To byl objev církve, jejíž život přetéká spontánní modlitbou a potřebou vnitřního dialogu s Pánem. Možná se z této zkušenosti zrodila touha po ustavičné modlitbě, která v její soustředěné, reflexivní a kontemplativní povaze našla mimořádně příhodnou půdu. Mohli bychom připustit, že uvedené názory na úlohu modlitby v životě církve měly své východisko právě v této zkušenosti, která se odehrála ještě v době jejího duchovního hledání.
Další duchovní zkušeností s tajemstvím církve, které nezůstalo, jak se zdá, bez vlivu na její pozdější názory týkající se Kristova tajemného těla, bylo setkání s Annou Reinachovou, vdovou po jejím profesoru Adolfu Reinachovi, s nímž ji spojovaly i mimořádné duchovní a emocionální vazby. Pokoj plynoucí z víry této protestantské konvertitky nabídl Editě, která hledala pravdu o Bohu a člověku, příležitost, kterou jí Prozřetelnost poskytla, aby mohla zrevidovat svůj pohled na život a otevřít se tajemství Boha přítomného ve své církvi. V této souvislosti je výmluvné její svědectví, které vyjádřila až po letech v rozhovoru s P. Hirschmannem při jeho častých návštěvách v echtském klášteře: „Poprvé jsem na vlastní oči spatřila církev zrozenou z Kristova spásného utrpení a její vítězství nad ostnem smrti. Byl to okamžik, ve kterém se zhroutila moje nevíra, vybledl judaismus a zazářil Kristus: Kristus v tajemství kříže.“ (24)
Tato zkušenost Krista a jeho tajemného těla – církve v tajemství kříže – se naší světici stala vnímatelnou a zároveň vytouženou ideou, na niž se potom zaměřil celý její další život. Odráží to mimo jiné i volba jejího řeholního jména: „sestra Benedikta od Kříže“, které papež Jan Pavel II. při jejím blahořečení přečetl jako „požehnaná křížem“. (25)
A skutečně: kříž, který představoval různé podoby utrpení, především duchovního ve spojení s jejím židovským původem, jí umožňuje stále hlouběji chápat vlastní místo v církvi a v dějinách spásy. Čerpajíc z vlastní duchovní zkušenosti, necelý rok před svým vstupem na Karmel (26. prosince 1932) napsala Annelise Lichtenbergerové, že „existuje povolání k utrpení s Kristem a prostřednictvím tohoto utrpení povolání ke spolupráci na jeho spásném díle. Jsme-li spojeni s Pánem, stáváme se údy jeho tajemného těla. Kristus ve svých údech prodlužuje svůj vlastní život a On sám v nich trpí. Utrpení ve sjednocení s Pánem se stává Jeho utrpením, je začleněno do velikého díla spásy, a proto je plodné. Taková je hlavní myšlenka řeholního života, především pak života karmelitánského: přimlouvat se dobrovolným a ochotným přijetím utrpení za hříšníky a spolupracovat na vykoupení lidstva“. (26)
Na své místo v církvi coby karmelitky a také dcery vyvoleného národa tedy pohlížela optikou dostiučinění. Obětování svého utrpení za církev a za vlastní národ i jeho pronásledovatele se pro ni stalo charakteristickou formou účasti na životě církve. (27) Z toho důvodu se ráda přirovnávala k biblické královně Ester, jak to vyjadřuje ve svém dopise matce Petře Brüningové z 31. října 1938, kde se mimo jiné dočteme: „Myslím neustále na královnu Ester, která byla vzata ze svého národa, aby se za něj přimlouvala u krále. Jsem velice ubohá, bezmocná a malá Ester, ale Král, který si mě zvolil, je nekonečně mocný a milosrdný. A to je veliká útěcha.“ (28)
Jako by vycítila své poslání smiřovat a konat dostiučinění po vzoru královny Ester z titulu jejího začlenění do církve, píše v dopise Gertrudě von le Fort 31. ledna 1935: „I na mě, jak doufám, přijde čas bolestného prožitku, povolání ke kříži.“ (29)
V této Editou naplněné reinterpretaci dějinně spásné starozákonní události lze rozeznat cosi v podobě rekapitulace a doplnění její víry v Boha, zakořeněné v judaismu, vírou v Boha zjeveného Kristem v jeho církvi. Byla to především zkušenost z jejich dětských let a z mládí, kdy se pravidelně každý týden se svou matkou účastnila synagogálních bohoslužeb, která ji připravovala na odhalení tajemství církve. Možná že snad i roky jejího proklamovaného ateismu a setrvání v temnotě nevíry byly požehnaným Božím dopuštěním, díky němuž – ne už na základě tradic židovského náboženství, ale se svěžestí vlastní neofytům, mohla objevit Krista v církvi, který se jí stal světlem (srov. Jan 9,5) a zároveň cestou, pravdou a životem (srov. Jan 14,6).
Není důvod, abychom zpochybňovali věrohodnost a hloubku její zkušenosti církve a v užším smyslu zkušenosti Krista v církvi. Její postupné odhalování tajemství církve po přijetí křtu přicházelo v době, kdy v Německu začaly sílit protižidovské nálady. Ze strany své rodiny a okruhu židovských přátel se setkávala s tvrdou výčitkou, že přijetí křesťanské víry je projevem konformismu a zároveň zradou pronásledovaných židovských spolubratří. V odpovědi na tyto výčitky napsala v nezveřejněném dopise z roku 1933 svému bratranci Werneru Gordonovi: „(…) Dokonce ani v případě, že by se mi nedostalo od lidí tolik dobra, nezapochybovala bych o církvi. Nevstoupila jsem do ní kvůli nějakému prospěchu nebo okouzlení druhými lidmi, ale proto, že se mi její učení a víra ve svátosti staly životní nutností. Během jedenácti let jsem zakusila od církve tolik požehnání, že už nic není s to mě od ní odloučit. A kdyby se už na světě nenašel nikdo, kdo by svým životem mohl dosvědčit, co dokáže z člověka udělat živá víra, cítila bych se povinna vydat toto svědectví. Ale je mnoho takových a neztrácím naději, že i ty je někdy potkáš.“ (30)
V závěru našich úvah o eklesiální spiritualitě svaté Edity Steinové je na místě ocitovat významné prohlášení z Katechismu katolické církve, že „církev je ‚svatá‘ a ‚katolická‘, zároveň je ‚jedna‘ a ‚apoštolská‘ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) a je neoddělitelná od víry v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého“ (KKC 750). Proto je katolická spiritualita, jejímž základem je pravda o Bohu ve třech Osobách, ze své podstaty spiritualitou eklesiální.
V naší době poznamenané postmoderním zmatením řádů, v důsledku čehož je často slyšet: „Kristus ano – církev ne!“ (srov. RMs 17-18), je příklad sv. Edity Steinové, která milovala církev jako Krista samého, skutečně „světlem v temnotách“. (31) Proto je na místě pevně doufat, že nejen pro naše starší bratry ve víře, ale pro všechny, kteří hledají pravdu, a tedy Boha samého, ačkoli si to neuvědomují, (32) bude postoj sv. Edity Steinové ukazovat na církev jako na jediné pevné místo a nadpřirozené prostředí, kde je možno zakoušet Boha skrze Krista a s Ním a v Něm. (33)
Přeložila Jindra Hubková
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
Poznámky pod čarou:
(1) Potvrzením toho je její nedokončená studie o učení sv. Jana od Kříže nazvaná Věda kříže (Kraków 1994); srov. dopis Paule Marii Stolzenbachové z 3. února 1935 – E. Stein, Z własnej głębi. Wybór pism duchownych, Kraków 1978, sv. 1, str. 228.
(2) Souvislost těchto slov poukazuje dokonaleji na eklesiální spiritualitu světice z Lisieux: „Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvání do pohybu údy církve (…). Pochopila jsem, že láska obsahuje všechna povolání, že láska je vším, že zahrnuje všechny časy a všechna místa… Jedním slovem je věčná! (…). Tehdy jsem v návalu bláznivé radosti zvolala: Ježíši, má Lásko… konečně jsem našla povolání, mé povolání je láska!…“ – Rukopis B, 3v; srov. M. Chmielewski, „W Sercu Kościoła“ – z Kościoła i dla Kościoła, (v:) „W Sercu Kościoła będę Miłością“. Materiały z ogólnopolskiego sympozjum z okazji setnej rocznicy śmierci św. Teresy od Dzieciątka Jezus, Doktora Kościoła, red. W. Słomka, M. Chmielewski, Ł. Kasperek, Kraków 1998, str. 53-73.
(3) Cit. dle: J. I. Adamska, Błogosławiona Edyta Stein, Kraków 1988, str. 213.
(4) La spiritualità cattolica. Concetti e generalità, (v:) „Miscellanea Francescana“ 57(1957), f. 2, str. 157.
(5) Viz M. Chmielewski, Metodologiczne problemy posoborowej teologii duchowości, Lublin 1999, str. 69.
(6) Viz Ch. A. Bernard, Structures et passivité dans l’expérience religieuse, (v:) „Seminarium“ 110/1978, str. 667-676; J. P. Torrell, Dimensione ecclesiale dell’esperienza cristiana, (v:) Problemi e prospettive di spiritualità, red. T. Goffi, B. Secondin, Brescia 1983, str. 227.
(7) Srov. J. P. Torrell, Dimensione…, art. cyt., str. 241-247.
(8) Srov. (bez autora), La spiritualità cristiana oggi, (v:) „La Civiltà Cattolica“ 133/1982, str. 313-314.
(9) Viz W. Tochmański, Eklezjalna aktualność życia i posłannictwa św. Teresy Benedykty od Krzyża (Edyty Stein), (v:) Uderz o Kamień a wytryśnie Mądrość, czyli Rzecz o Edycie Stein, red. E. i S. Leśniewscy, Kraków 2002, str. 127-128.
(10) E. Stein, Z własnej głębi…, cit., sv. 1, str. 65.
(11) Tamtéž, str. 156-157.
(12) Tamtéž, str. 33.
(13) E. Stein, Kobieta. Jej zadanie według natury i łaski, Kraków 1995, str. 184.
(14) E. Stein, Z własnej głębi…, cit., sv. 1, str. 68-69.
(15) Zob. J. I. Adamska, Mądrość miłości. Rzecz o duchowości Edyty Stein, Tczew-Pelplin 1998, s. 119.
(16) E. Stein, Z własnej głębi…, cit., sv. 1, str. 157.
(17) Tamtéž, str. 139.
(18) Tamtéž, str. 143.
(19) Tamtéž, str. 138.
(20) Tamtéž, str. 148.
(21) Tamtéž, str. 151.
(22) Viz F. M. Schandl, Kościół wyrasta z mego ludu. Eklezjologiczne impulsy świętej Teresy Benedykty (Edyty Stein), (w:) Nowa Rzeczywistość. Filozofia i świadectwo Edyty Stein, red. A. Grzegorczyk, Poznań 2000, str. 101-102.
(23) E. Stein, Pisma, Kraków 1982, t. 1, s. 384.
(24) Cit. dle: Teresa Renata od Ducha Świętego, Edyta Stein, filozof i karmelitanka, Paris 1973, str. 49-50.
(25) Viz „L’Osservatore Romano“ (polské vydání) 8 (1987), č. 7, str. 23.
(26) E. Stein, Z własnej głębi…, cit., sv. 1, str. 151.
(27) Viz H. Wejman, Ekspiacyjny wymiar posłannictwa Edyty Stein, (v:) „Prezbiterium“ 1998 č. 3-4, str. 119-129.
(28) E. Stein, Z własnej głębi…, cit., sv. 1, str. 332.
(29) Tamtéž, str. 227.
(30) Cit. dle: J. I. Adamska, Mądrość miłości…, cit., str. 71.
(31) Viz J. W. Gogola, Aktualność „itinerarium“ duchowego Edyty Stein, (v:) Uderz o Kamień…, cit., str. 150-156.
(32) V dopisu sestře Adelgundě Jaegerschmidtové z 23. března 1938 napsala sv. Edita Steinová proslulá slova: „Bůh je pravda. A kdo hledá pravdu, hledá Boha, i kdyby o tom nevěděl.“ – E. Stein, Z własnej głębi…, sv. 1, str. 311.
(33) Na osnově této doxologie z eucharistické modlitby spřádá svatá Edita Steinová reflexi o modlitbě církve. – Viz Autoportret Edyty Stein w jej twórczości, opr. J. I. Adamska, Poznań 1999, str. 26-42.