Eklesiální spiritualita sv. Edity Steinové
Marek Chmielewski
Zdá se pošetilé hovořit o eklesiální spiritualitě Edity Steinové, která jako karmelitka byla prvorozenou duchovní dcerou takových učitelů církve, jako je sv. Terezie od Ježíše, sv. Jana od Kříže a sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Vždyť přece veliká reformátorka Karmelu, jejíž vlastní životopis se stal milníkem duchovní cesty naší světice, umírala se slovy: „Jsem dcerou církve!“ Její duchovní učitel – sv. Jan od Kříže, (1) který toho sám na Karmelu tak mnoho vytrpěl od představitelů církve, otevřel svým učením obzory Editiny duchovní zkušenosti. Takováto mystická zkušenost je už ze své podstaty zkušeností eklesiální. Vždyť přece nelze dosáhnout mystického sjednocení s Kristem, který je hlavou církve, aniž by se člověk sjednotil s jeho tajemným tělem. A konečně je tu i nejmladší učitelka církve, která byla karmelitánské mučednici svou cestou Božího dětství také blízká, a která těsně před svou smrtí vyznala: „V srdci církve, své matky, budu láskou…“ (2)
Není tedy naprosto samozřejmé, že duchovní život sv. Edity Steinové, která byla 1. května 1987 v Kolíně papežem Janem Pavlem II. prohlášena blahoslavenou a nedlouho poté, 11. října 1998 v Římě svatořečena, měl veskrze eklesiologickou dimenzi? Papež Jan Pavel II. navíc ve svém motu proprio z 1. října 1999 vyhlásil sv. Editu Steinovou zároveň se sv. Brigitou Švédskou a sv. Kateřinou Sienskou spolupatronkou Evropy, a v Encyklice Fides et ratio (č. 74) ji mezi jinými skvělými osobnostmi dal za vzor tvůrčího spojení filosofie a víry. Bylo by vůbec možné takovéto vyznamenání v církvi, kdyby byla její spiritualita poznamenána sektářským fundamentalismem nebo subjektivistickým individualismem?
Proto myslím není zapotřebí Editinu velikou lásku k církvi dokazovat. Jasně nás o tom přesvědčují jak její četné úvahy na toto téma, tak i svědectví mučednické smrti v osvětimské plynové komoře, kterou naplnila svou duchovní závěť, sepsanou v oktávu Božího Těla 1939. Rozhodla se v ní přijmout smrt takovou, jakou jí Bůh určí. V závěru svého vyznání napsala: „Prosím Pána, aby přijal můj život a smrt ke své cti a slávě, na všechny úmysly Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Panny Marie, za církev (…).“ (3) Za hodnou úvahy ovšem považuji její duchovní a mystickou zkušenost, která je jednoznačně eklesiálního rázu, a ze které čerpá nadpřirozené vědomí tajemství církve a svého místa v ní.
Než se však pustíme do rekonstrukce její eklesiologické spirituality, bude, jak se zdá, užitečné pokusit se objasnit sám pojem „eklesiální spirituality“, abychom se vyhnuli případným nejednoznačnostem.
1. Eklesiální spiritualita
2. Eklesiologie Edity Steinové
3. Duchovní zkušenost církve