Dopis papeži Piu XI.

Po otevření vatikánského tajného archivu s diplomatickými akty bavorské nunciatury v Mnichově a nunciatury v Berlíně a archivu II. sekce státního sekretariátu (dříve Affari Ecclesiastici Straordinari) do konce pontifikátu Pia XI. (únor 1939) byl zpřístupněn 15. února 2003 dopis Edith Steinové Piu XI. z roku 1933, dlouho považovaný za ztracený, týkající se vzrůstajícího pronásledování Židů v Německu. Uveřejňujeme tento dopis s úvodem Marie Amaty Neyerové OCD (Edith-Stein-Archiv, Kolín nad Rýnem).

I. Úvod

O posledních vánočních svátcích, které sr. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Steinová) strávila v kolínském karmelu před svým přesídlením do Echtu/Limburgu (Nizozemí), darovala převorce Terezii Renátě od Ducha svatého (Posseltové) malý rukopis s titulem: Příspěvek do kroniky kolínského karmelu. I. Jak jsem přišla do kolínského Karmelu. Římská jednička v titule poukazuje na to, že byl zamýšlen druhý díl, který však nikdy nevznikl. Text zahrnuje 42 rukopisných polostran a je datován: „4. neděle adventní, 18. XII. 1938.“ V tomto textu čteme:
„Jednoho večera doby postní [1933] jsem přišla domů pozdě z akce Katolického akademického svazu. Nevím, zda jsem zapomněla domovní klíč, nebo byl klíč v zámku zevnitř. V každém případě jsem nemohla do domu.“
V této tísnivé situaci ji pozval okolojdoucí manželský pár, který znala, k sobě, aby u nich přenocovala. „Muž začal hovořit a vyprávěl, jak americké noviny píší o hrozných zločinech, které jsou prý páchány na Židech. […] Již předtím jsem slyšela o přísných opatřeních proti Židům. Ale nyní mi najednou zablesklo, že Bůh opět položil tíži své ruky na svůj lid a že osud tohoto lidu je i mým osudem. Nedovolila jsem, aby muž, který seděl naproti mně, zpozoroval, co se ve mně dělo. Zjevně nic nevěděl o mém původu. V takových případech jsem většinou podala odpovídající vysvětlení. Tentokrát jsem to neučinila. Připadalo mi to jako porušení práva pohostinnosti, kdybych nyní porušila jeho noční klid takovým sdělením.
Ve čtvrtek Svatého týdne [6.4. 1933] jsem odjela do Beuronu [benediktinské opatství na horním toku Dunaje]. Od roku 1928 jsem tam každoročně slavila Svatý týden a Velikonoce. […] Tentokrát mě tam vedla ještě zvláštní pohnutka. V posledních týdnech jsem uvažovala, zda bych nemohla v židovské otázce něco učinit. Konečně jsem naplánovala, že pojedu do Říma a poprosím Svatého Otce o encykliku. Takový krok jsem nechtěla podniknout na vlastní pěst. […] Od této doby, co jsem získala v Beuronu jakýsi klášterní domov, mohla jsem spatřovat v arciopatu Raphaelovi [Walzerovi] »svého opata« a předkládat mu všechny důležité otázky k rozhodnutí.“
Edith Steinová přijela, jak prozrazují její dopisy, do Beuronu 7. dubna a odjela 18. dubna. Pokračuje ve svých vzpomínkách:
„Z mých dotazů v Římě vyplynulo, že bych neměla žádnou vyhlídku na soukromou audienci pro velký nával lidí [rok 1933 byl slaven jako svatý rok na připomínku smrti Kristovy před 1900 lety]. […] Vzdala jsem proto cestu a přednesla písemně, co mi leželo na srdci. Vím, že můj dopis byl Svatému Otci [Pius XI., Achille Ratti, narozen 1857, 1922 zvolen papežem, zemřel 1939] předán zapečetěn. Také po nějaké době jsem obdržela jeho požehnání pro mě a pro mé blízké. Nic jiného nenásledovalo. Později jsem si však často myslela, zda mu tento dopis asi nepřichází na mysl. V následujících letech se krok za krokem naplňovalo to, co jsem tehdy předpovídala o budoucnosti katolíků v Německu.“
„Do Münsteru jsem se vrátila 19. dubna. Následující den jsem přišla do institutu [Deutsches Institut für wissenschaftliche Pädagogik, kde byla Edith Steinová docentkou]. Ředitel [Johann Peter Steffes] byl na dovolené v Řecku. Jednatel, učitel – katolík [Bernhard Gerlach], […] byl už zcela zlomen:
»Představte si, paní doktorko, byl už tu někdo a říkal: Paní Dr. Steinová snad už přece nebude nadále přednášet!«“
Tato situace dala Edith Steinové podnět, aby se vzdala svého postavení na institutu. Oficiální výpověď nikdy nedostala. Svému synovci do jižní Ameriky napsala 4. srpna 1933: „Bylo to mé svobodné rozhodnutí, že odejdu“ (ESGA, Bd. 2, Nr. 270). Chtěla institut ušetřit potíží. Protože Edith Steinová se v dopisu papeži podepsala jako docentka, lze považovat za jisté, že dopis byl sepsán před 20. dubnem 1933. Po mnoho let panoval názor, že dopis Edith Steinové papeži byl ztracen. Já sama jsem obdržela prostřednictvím nuncia v Bad Godesbergu sdělení, že dopis nelze ve vatikánských archivech nalézt. To bylo ještě před otevřením procesu, který se zabývá písemnostmi podstatnými pro blahořečení Edith Steinové. Potom byly znovu vyvíjeny snahy přece jen hledanou písemnost nalézt. Postupně prosakovalo různými cestami tvrzení, že dopis existuje. Generální postulátor pro záležitosti svatých našeho řádu Simeon Tomás Fernández OCD mi ústně potvrdil, že v souvislosti s procesem, který se zabývá písemnostmi, směl nahlédnout do dopisu Edith Steinové papeži Piu XI. Nebylo mu však dovoleno, aby sdělil něco dalšího o jeho obsahu. Když byl proces blahořečení a svatořečení Edith Steinové uzavřen, pokusil se získat kopii tohoto dopisu pro chystané nové vydání dopisů Edith Steinové v souborném díle Edith Steinové (Edith Stein Gesamtausgabe). Vatikánský státní sekretariát odpověděl dne 12. března 1994 opět zamítavě.
Na podzim 1994 se setkal bývalý provinciál Ulrich Dobhan OCD v Římě s kardinálem Joachimem Meisnerem. Kardinál Meisner rád vyjádřil ochotu podpořit jeho prosbu o nahlédnutí do hledaného dopisu a napsal odpovídající žádost: „Rád podporuji přání P. Dobhana a prosím, abyste z Vaší strany zařídil vše nutné, Řím, 26. 10. 94.“ Státní sekretariát odpověděl prostřednictvím substituta Giovanna Baptisty Re 22. listopadu 1994: „Ohledně přednesené prosby musím odkázat na to, že zmíněný ročník archivu, na který se odvoláváte, ještě není přístupný. Proto jsem k své velké lítosti nucen Vám sdělit, že Vaší prosbě bohužel nemůže být vyhověno.“
S nejvyšší pravděpodobností lze předpokládat, že Edith Steinová napsala dopis papeži Piu XI. v Beuronu a předala arciopatu Walzerovi, aby ho doručil. Beuronská kronika benediktinů zaznamenává mezi 25.–28. dubnem 1933 krátkou návštěvu Raphaela Walzera v Římě, aby papeže informoval o stavu založení kláštera v Japonsku. Kronika nás dále zpravuje, že arciopat přivezl osobní pozdravy od papeže Pia XI. Zase je vysoce pravděpodobné, že při této příležitosti byl dopis Edith Steinové „Svatému Otci předán zapečetěn“. Od jednoho arciopatova synovce jsem se před lety dozvěděla, že v jeho rodině se traduje, že jeho strýc předal dopis Edith Steinové samému papeži. Římská akta to však nechávají otevřené.
Dopis samotný není datován, můžeme se však domnívat, že Edith Steinová sepsala svou prosbu o ochranu soužených Židů mezi 8.–13. dubnem 1933. Ona sama svou cestu z Münsteru do Beuronu, započatou ve čtvrtek Svatého týdne, přerušila v Kolíně nad Rýnem, aby tam navštívila jednu katechumenku (Hedwig Spiegelovou). Edith Steinová píše: „Následujícího rána [7. dubna] jsem jela dále do Beuronu. Když jsem večer přestupovala v Immendingenu, setkala jsem se s P. Aloisem Magerem [beuronský mnich, který přednášel v Salzburku]. […] Hned po pozdravu mluvil o nejdůležitější beuronské novince: »Otec arciopat se dnes ráno v pořádku vrátil z Japonska.«“ Raphael Walzer započal svou cestu do Japonska začátkem ledna. Je těžko představitelné, že by Edith Steinová mohla s opatem mluvit ještě v den jeho návratu. Edith Steinová si dělávala v Beuronu během Svatého týdne tiché exercicie. Měla ve zvyku, že v tyto dny nehovořila ani nepsala dopisy. Takže se smíme domnívat, že dopis papeži byl dokončen před začátkem liturgie Svatého týdne, i když asi nelze tvrdit, že sepsala dopis již v Münsteru, což není úplně vyloučeno. V opatově dopisu ze 12. dubna totiž stojí: „litteras adjunctas, quas sigillatas mihi tradidit“. V tomto případě by se Edith Steinová radila s Raphaelem Walzerem asi jen o obsahu dopisu a předala by mu ho již zapečetěný.

Maria Amata Neyerová OCD

II. Dopis papeži Piu XI.

Svatý Otče!
Jako dítě židovského národa, které je milostí Boží jedenáct let dítětem katolické církve, odvažuji se před Otcem křesťanstva vyslovit to, co souží miliony Němců.
Již týdny vidíme, jak v Německu dochází ke skutkům, které se vysmívají každé spravedlnosti a lidskosti – nemluvě vůbec o lásce k bližnímu. Po léta kázali nacionálně socialističtí vůdcové nenávist vůči Židům. Poté co se vládní moc dostala do jejich rukou a poté co ozbrojili množství svých přívrženců – jsou mezi nimi prokazatelně zločinecké elementy –, vzešla tato setba nenávisti. Vláda ještě před krátkou dobou přiznávala, že došlo k násilnostem. V jakém rozsahu, o tom si nemůžeme udělat žádný obraz, protože veřejné mínění je umlčeno. Mohu posuzovat podle toho, co jsem se dozvěděla na základě osobních vztahů: v žádném případě se nejedná o ojedinělé výjimečné události. Pod tlakem hlasů ze zahraničí přešla vláda k „mírnějším“ metodám. Vydala heslo, že „žádnému Židovi nesmí být zkřiven vlas“. Ale tím, že vyhlásila bojkot – tím, že bere lidem hospodářskou existenci, občanskou čest a jejich vlast, přivádí jich mnoho k zoufalství. V posledním týdnu jsem se ze soukromých zdrojů dozvěděla o pěti případech sebevraždy, které byly následkem této nevraživosti. Jsem přesvědčena, že se jedná o všeobecný jev, který si vyžádá ještě mnoho obětí. Můžeme snad litovat, že tito nešťastníci neměli už více vnitřní síly, aby nesli svůj osud. Avšak zodpovědnost padá z velké části na ty, kteří je dohnali tak daleko. A padá také na ty, kteří k tomu mlčí.
Vše, co se stalo a co se ještě denně děje, pochází od vlády, která se nazývá „křesťanská“. Již týdny čekají a doufají nejen Židé, nýbrž i tisíce věrných katolíků v Německu – a domnívám se, že v celém světě –, že církev Kristova pozdvihne svůj hlas, aby zastavila toto zneužívání jména Kristova. Cožpak není toto zbožštění rasy a státního násilí, které je denně rozhlasem vtloukáno do hlav masám, otevřená hereze? Cožpak není vyhlazovací boj proti židovské krvi potupením nejsvětějšího lidství našeho Vykupitele, přeblahoslavené Panny a apoštolů? Není toto všechno v příkrém rozporu s jednáním našeho Pána a Spasitele, který se ještě na kříži modlil za své pronásledovatele? A není to černou skvrnou v kronice tohoto Svatého roku, který se měl stát rokem pokoje a smíření?
My všichni, kteří jsme věrné děti církve a pozorujeme s otevřenýma očima poměry v Německu, obáváme se toho nejhoršího pro vážnost církve, pokud toto mlčení bude nadále přetrvávat. Jsme rovněž přesvědčeni, že toto mlčení asi není s to vykoupit natrvalo mír se současnou německou vládou. Boj proti katolicismu je zatím veden v tichosti a méně brutálními formami než proti židovstvu, ale je neméně systematický. Nebude to již dlouho trvat a žádný katolík nebude v Německu zastávat nějaký úřad, pokud se bezpodmínečně neupíše novému kurzu.
K nohám Jeho Svatosti, s prosbou o apoštolské požehnání

Dr. Editha Steinová
docentka na Německém institutu vědecké pedagogiky
Münster/W. Collegium Marianum

Z německého originálu Edith Stein: „Der Brief an Papst Pius XI.“
uveřejněného v Stimmen der Zeit 2003/3,
přeložil Alexius Vandrovec OSB.

z časopisu Salve
s laskavým svolením

Zpět