Modlitba

• Nejúžasnější skutečností náboženského života je, že se Boží svoboda vyslyšením modlitby jakoby podřídí vůli svých vyvolených.
• Dopřej si v kostele klidně tolik času, kolik potřebuješ, abys nalezla klid a pokoj. Nepřináší to totiž užitek jenom tobě, ale také tvé práci a všem lidem, s nimiž přicházíš do styku.
• Bez přispění milosti není možná žádná modlitba ani rozjímání. A přece je to všechno záležitost naší svobody a uskutečňuje se s pomocí našich sil. Záleží i na nás, zda se začneme modlit, zda v modlitbě setrváme a jak dlouho.
• Žádný člověk nikdy nespatřil, co Bůh koná v duši během hodin tiché modlitby. Přichází jedna milost za druhou.
• Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.
• Každý, kdo upřímně věří slovům „proste, a bude vám dáno“, dostává útěchu a odvahu vytrvat v každé nouzi. Pomoc vždy přijde, i když se to nemusí stát tak rychle, jak bychom si přáli a doufali.
• Modlitba je nejvznešenější činnost, které je lidský duch schopen. Není to ale činnost pouze lidská. Modlitba je Jákobův žebřík, po němž lidský duch stoupá k Bohu a Boží milost sestupuje k lidem.
• Neustále potřebuji modlitbu, abych zůstala v každé situaci věrná. Především je samozřejmě zapotřebí modlit se za ty, kteří trpí více než já a kteří nejsou tak mocně zakotveni ve věčnosti.
• „Bdít na modlitbě“ je totéž, co Eliáš vyjádřil slovy „stát před Boží tváří“. Modlitba znamená hledět do tváře Věčného.
• Bože můj, dej mi, prosím, vše, co mne k Tobě přivede. Bože můj, vezmi mi vše, co mne od Tebe vzdaluje. Bože můj, vezmi mi i mne samu a odevzdej mne jen Tobě, a to beze zbytku.

Boží přítomnost, vnitřní život

• Bůh je přece v nás, celá Nejsvětější Trojice. Pokud si dokážeme ve svém nitru vybudovat dobře uzavřenou komůrku, kam bychom se co nejčastěji uchylovali, pak nám nikde na světě nemůže nic scházet.
• K tomu, aby byl celý lidský život proniknut životem božským, nestačí jednou za rok pokleknout u jesliček. Člověk musí být po celý život v každodenním styku s Bohem a dbát slov, která Bůh vyslovil.
• Čím výše stoupá duše vzhůru k Bohu, tím hlouběji sestupuje sama do sebe: spojení se uskutečňuje v samém nitru duše, v jejím nejhlubším základu.
• Fyzické odloučení nemůže lidi od sebe oddělit, když jsou spolu spojeni v Bohu.
• Spasitelova velekněžská modlitba před námi odhaluje tajemství vnitřního života: vzájemné darování se tří božských osob a přebývání Boha v lidské duši.
• Bůh přebývá v nejhlubším nitru duše a nic z toho, co je v ní, mu není skryté.
• Vnitřní život je nejhlubším a nejčistším pramenem štěstí.
• Kdo žije v usebranosti, vidí i „malé věci“ ve velkých souvislostech.
• Vzestup k Bohu je vzestup do temnot a mlčení. Ještě důležitější je vnitřní dotek Bohem, beze slov a obrazů, protože v tomto osobním setkání se děje intimní poznání Boha.
• Posvěcené tělo duši nezatěžuje. Je pro ni připraveným příbytkem, který jí umožňuje svobodný a svatý život.
• Člověk je povolán, aby žil ve svém nitru. Pouze z nitra může nalézt ve světě místo, které je mu určeno.
• Kdo se navrací do hlubin duše jen příležitostně, u toho se tato hlubina nezdokonaluje a nebude možné využít její formující síly pro vrstvy ležící směrem k povrchu.
• Je třeba, aby měl člověk nějaký vlastní skrytý koutek, kde by mohl přebývat s Bohem… Mělo by se tak dít denně a hlavně ráno… Člověku se má v tomto skrytu dostat zvláštního osobního poslání, nejlépe na každý den, aby se v ničem nerozhodoval sám.

Temnota, vyprahlost

• Silná ruka živého Boha musí sama zasáhnout, aby vysvobodila duši z osidel všeho stvořeného a přitáhla ji k sobě. Tento zásah je tajemná a mystická kontemplace, spojená s oproštěním ode všeho, co dosud dávalo světlo, oporu a útěchu.
• Ponevadž přirozený rozum není schopen postihnout božské světlo, musí být kontemplací veden do temnoty.
• Duše smí považovat suchopár a temnotu za šťastné znamení, že se ji teď Bůh chystá osvobodit od ní samé: on jí vezme sílu. Jejím prostřednictvím by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku.
• Bůh vede duši jako slepce po temných cestách, aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.

Zpět