Tajemství vtělení
V meditaci Tajemství Vánoc, (23) uveřejněném roku 1931, rozvíjí tajemství vtělení a lidství Ježíše Krista. Toto rozjímání je plodem jejího hlubokého prožitku Vánoc v benediktinském opatství Beuron. Navazuje na zaslíbení Spasitelova příchodu. Tajemství vtělení nazývá příchodem vytoužené hodiny a naplněním požehnaného zaslíbení. Boží Syn se svým vtělením stal člověkem. Jeho příchod na tento svět je důsledkem útěku člověka od Boha a jeho volby temnoty hříchu. V tomto smyslu jdou tajemství vtělení a zla ruku v ruce. Právě kvůli hříchu bylo zapotřebí, aby Boží Syn sestoupil z nebe. Kristus přišel na svět kvůli hříšníkům. Světice se snaží přiblížit toto tajemství a píše, že Stvořitel přijímá lidské tělo, že Spasitel sestupuje na zemi. Stává se člověkem, aby se člověk mohl stát Božím dítětem. Sestoupil z nebe, aby člověka vykoupil. Tajemství vtělení je projevem Boží lásky k člověku. Tato láska nikdy nekončí, je bez hranic. Edita jednoznačně zdůrazňuje jeho Božství i jeho lidství. Bohočlověk je jedním z nás, jedním spolu s námi. Platí za naše viny. Přišel na svět, aby zbloudilé lidstvo navrátil Otci. Takto v Kristu-Spasiteli začíná věčný život člověka. Uvádí jej na práh Božího království.
Těmito výroky vede svatá Terezie Benedikta své posluchače či čtenáře svých děl k zaujetí konkrétních postojů. V samém základu jim staví před oči Pannu Marii a její fiat. Všechny povzbuzuje slovy: „Vložme své ruce do rukou Božího Dítěte a a řekněme své ano k jeho volání: následuj mě. Potom budeme Jeho. Uvolněme Mu cestu, aby se v nás vtělil Jeho Božský život. Právě to je ono světlo, které přišlo do temnot, tajemství Svaté noci, světlo, které se zažehuje v naší duši“. (24) Tajemství Vtělení má za následek, že si Bůh činí příbytek v člověku a člověk v Bohu. Boží život je v člověku jako zářivé světlo. Ježíšova přítomnost přivádí člověka k účasti na Božím království, na které mu dává právo tajemství Vtělení. Vtělené Slovo poskytuje člověku možnost volby světla nebo temnoty a povzbuzuje ho: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Když světice hovoří o právu volby, navazuje tak na prarodiče Adama a Evu. Svou neposlušností ztratili Boží dětství a vzdálili se od Boha. Od té chvíle vyvstává před každým člověkem nutnost volit mezi světlem a temnotou, mezi nicotou a plností Božího života. V základu této volby je odevzdání se Kristovu Božskému vedení.
S volbou Krista se váže přijetí Jeho světla, odevzdání se do Jeho vlastnictví, Jeho následování a přebývání s Ním. Jistě nestačí, jak nám světice připomíná, „pokleknout jednou za rok u jesliček a dojímat se kouzlem vánoční noci. Je zapotřebí být neustále v Boží blízkosti, naslouchat slovům, která nám Bůh zjevil, a také podle nich jednat.“ (25) Tak se člověk ocitá v nutnosti následovat Krista. Každý, kdo patří Ježíši, totiž musí prožít celý jeho život. Světice to nazve „dospíváním do Kristova věku“ třiceti lety Jeho skrytého života v Nazaretě, modlitbou v Getsemane, cestou na Golgotu.
Co se týče kráčení v Kristových stopách a Jeho napodobování, napíše, že ten, kdo by chtěl být zasnouben s Beránkem, musí se dát spolu s Ním přibít na kříž. Mocně pak zdůrazňuje, že k tomu jsou povoláni všichni pokřtění. „Následovat Krista totiž znamená věrně Ho napodobovat; tato výzva se pronikavě ozývá v duši a žádá si jednoznačnou odpověď, zvláště od těch, kdo byli povoláni k řeholnímu životu. To má za následek osvobození se od všech přirozených vazeb: od rodiny, národa, dosavadního pole působnosti. Bez toho nelze skutečně přilnout ke Kristu, tím méně se s ním sjednotit. (26) V těchto zkušenostech je Bůh člověku velice blízký. Kristus je Bohočlověk. Je tedy naprosto jasné, že každý, kdo chce být s Ním, musí mít účast na Jeho životě, a to jak Božském, tak i lidském.
Když ji někdo požádal, aby mu pomohla na cestě k Bohu, odpovídala, že může předat jen jedinou malou a prostou pravdu: Je zapotřebí začít žít ruku v ruce s Pánem. „Bůh se totiž dává nalézt těm, kdo Ho hledají, On chce být hledán“ a také uvádí způsob hledání: přirozené zjevení – skrze účinky k příčinám, neboť jedině ty pobízejí ke hledání; nadpřirozené zjevení poskytuje odpovědi, které nabízí rozjímání přírody; a víra, která je už sama o sobě nalezením. Víra vypovídá cosi o Bohu a Bůh umožňuje jejím prostřednictvím setkání se sebou samým. (27) Tak člověk dospívá k vědomí, že se v Ježíši Kristu stává Božím dítětem. V pojetí Terezie Benedikty to znamená být zároveň malý i velký, (28) malý ve svém lidství a velký ve svém adoptivním synovství. Uvádí rovněž rysy Božího dětství v rozjímání slov modlitby Páně „buď vůle tvá“. Říká toto: Jednota s Bohem je podmíněna snahou o to, aby všichni byli sjednoceni s Bohem, a dále plněním Jeho vůle, což by se křesťanu mělo stát životním postojem. (29)
Později, už na Karmelu, jakoby dodatečně upřesňuje, co to znamená být Božím dítětem. Nejlépe bude citovat přímo její slova: „Být Božím dítětem, to znamená kráčet a být vedený Boží rukou, plnit Boží, nikoli vlastní vůli, a své starosti i naděje vkládat do Božích rukou beze strachu o vlastní budoucnost. V tom spočívá svoboda a radost Božího dítěte“. (30)