Formování duchovního života světice
Edita Steinová odjakživa hledala pravdu. Její rozchod se židovským náboženstvím měl kořeny právě v onom hledání pravdy. Poté, co přestala praktikovat židovskou víru, zaujala postoj nenáboženského člověka. Znamená to, že zcela ztratila víru? Spíše by bylo na místě říci, že přestala praktikovat náboženské obřady, neboli: stala se nepraktikující Židovkou. Nikdy ale nepřestala hledat pravdu. Tento postoj ji přiměl studovat filosofii. Věřila? Používala vůbec nějaké náboženské úkony, například modlitby? Sama Edita Steinová o sobě prohlásila: „Má touha po pravdě byla mou jedinou modlitbou“. (2) Toto její vyznání lze vztáhnout na prohlášení z dokumentu Lumen gentium, které učí, že k Božímu lidu patří i ti, kteří upřímným srdcem hledají Boha.
Bez ohledu na řešení této otázky je zapotřebí zdůraznit, že Edita Steinová byla Židovka a zůstala jí až do poslední chvíle. Co to znamená? Především mentalitu založenou na židovské náboženské kultuře, kdy celou její semitskou duši prostupuje víra v Boha, který řídí život národa i každého jednotlivce. Ve čtrnácti letech přestala docházet na židovské bohoslužby, ale byla v nich od dětství vychovávaná, takže v ní zapustily hluboké kořeny stejně jako Písmo svaté. Její pozdější zpovědník, P. Przywara, zdůrazňuje, že židovství je přehledné: jeden Bůh, jeden zákon a jeden kult, který byl prostřednictvím její matky neustále zpřítomňován v jejím vědomí. (3)
Při té příležitosti je vhodné připomenout, že se Edita Steinová obrací od ateismu ke křesťanství v jeho katolické podobě. V tomto období jako by nenavazovala na židovství. Spíše se cítí být Němkou, jak napíše kardinál Wetter: „Cítila se být Němkou a milovala německý národ a vlast.“ (4) Nicméně milovaný německý národ jí nedovolil zapomenout na to, že je Židovka. Avšak teprve po křtu – jak sama píše – se po svém návratu k Bohu začala znovu cítit jako Židovka. (5) Od toho okamžiku klade velký důraz na to, že patří ke Kristu nejen duchovně, ale i poutem krve. (6) S velikou bolestí svou a své matky, a zároveň zcela vědomě, odchází od židovského vyznání.
V době studia a své vědecké práce se takřka neustále pohybuje mezi protestanty. Je až s podivem, že přátelství udržovaná s evangelíky: manželi Reinachovými a Hedvikou Conrad-Martiusovou, ji nepřivedla do evangelické církve. (7) Postupně začala objevovat katolictví a jeho prostřednictvím i vztah k Bohu. Už roku 1918 se Edita pustila do četby děl sv. Terezie od Ježíše. (8) V té době si koupila dvě knihy: Katechismus katolické církve a misál. (9)
Po přijetí křtu se setkává s benediktinskou spiritualitou prostřednictvím svého zpovědníka a prostřednictvím sestry Aldelgundy Jaegerschmidtové, benediktinky z Freiburgu. Opatství Beuron se stalo jejím duchovním domovem. (10) Tato spiritualita ji uvedla do liturgie církve, kterou si zamilovala. Díky sestrám dominikánkám ve Speyeru, na jejichž ústavu vyučovala a v jejichž domě bydlela, poznala také dominikánskou spiritualitu a pustila se do studia děl svatého Tomáše. (11) V létě roku 1921 ještě jako katechumenka prožívá individuální exercicie na základě Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly. (12) Její zpovědník P. Przywara je jezuita. Edita tedy poznává i ignaciánskou spiritualitu. Není jí cizí ani duchovní cesta svatého Františka z Assisi. Okouzluje ji jeho dokonalé následování Krista, což projeví ve své přednášce o svaté Alžbětě Durynské, věrné následovnici prosťáčka z Assisi. (13) Jak se slušelo na učence, tak, jak postupně pronikala do katolické spirituality, sahala i k pramenům této duchovní cesty, a to studiem Areopagity. Jeho plodem je velice důkladný esej nazvaný Cesty poznání Boha. (14)
Prostřednictvím sv. Terezie od Ježíše se seznamuje s karmelitánskou spiritualitou. Pročtená Kniha života svaté Terezie od Ježíše se zasloužila o Editino definitivní obrácení. Sama o tom napíše: „Začala jsem číst a okamžitě jsem byla tou četbou pohlcena a nepřestala jsem, dokud jsem neskončila. Když jsem knihu zaklapla, řekla jsem si: ‚Tohle je pravda‘.“ (15) Až doposud vnímala Boha jako Absolutno, u svaté Terezie ale zakusila Boha lásky. V následujících letech ji svou radikalitou hlouběji oslovil svatý Jan od Kříže. Od toho okamžiku žije spiritualitu Karmelu a přeje si stát se karmelitkou, (16) na což si ale musela ještě dvanáct let počkat.
Máme-li shrnout tyto různé rysy její spirituality, mohli bychom spolu s P. Przywarou říci, že Edita Steinová nalezla v karmelitánské spiritualitě základnu pro svou touhu po absolutnu. Navíc se jí Karmel představil jako jediná řehole, která spojuje Starý zákon s tím novým, a to prostřednictvím proroka Eliáše. (17) V dominikánské spiritualitě se setkala s hledáním „čisté pravdy“, která ji díky fenomenologii přivedla k uskutečnění vlastního poslání: vyučování křesťanství. V benediktinské spiritualitě se při liturgii setkala s hebrejskou tradicí, kterou křesťanství zpřítomňovalo. Ignaciánská spiritualita jí umožnila ještě dokonaleji přimknout se k Ježíši Kristu, kterého si zvolila již dříve, a okouzlení svatým Františkem v ní posílilo evangelijní radikalitu. Tak vypadají obecné rysy její spirituality.