Skryté cesty Božského Zahradníka

Rozhovor se sv. Miriam od Ukřižovaného (1)

Nacházíme se v zahradě kláštera v Betlémě, kde jste často pracovala. Odtud jste také odešla do nebe. Když jsem si četl Vaše rady týkající se duchovního života, narazil jsem na zajímavě uspořádaný záhon, který se skládal ze ctností…

Ráda jsem přirovnávala ctnosti ke květinám. Kruhový záhon, tvořený soustřednými kruhy, byl pro mne jakýmsi modelem, podle kterého jsem utvářela svůj život.

Mohla byste jej popsat?

První kruh byl osázený růžemi. Růže pro mne představují lásku k bližnímu a trny bdělost. Druhý kruh vyplňovala vinná réva, jejíž hrozny připomínají obětující se lásku, a listy laskavost. Třetí kruh byl osetý pšenicí, která vyjadřuje důvěru a naději. Celý střed pokrývaly fialky, představující opravdovou pokoru. A v samém středu jsem postavila trůn, na kterém seděl Ježíš. Pod jeho nohama vytékal pramen a jeho voda říkala: Všechno pomíjí, všechno pomíjí… Vedle trůnu jsem zasadila macešky a břečťan. Břečťan připomíná: Buďte připoutaní jen k Je3žíši. A maceška: Myslete jen na Ježíše.

Krásné je také Vaše přirovnání růžence k pšenici…

„Zdrávas Maria“ je pšeničné zrnko; „Sláva Otci“ je klas. Velikost zrn a hustota klasu závisí na tom, jak vroucně se modlíme „Zdrávas Maria“ .

V křesťanské tradici je Ježíš někdy představován jako zahradník pečující o duše. Jaký je to zahradník?

Pečlivý, trpělivý, ale současně náročný. O každém člověku ví všechno. Ví, jaké na něj může klást požadavky a kde se nacházejí hranice, ve kterých je schopen se v daném případě pohybovat.

Je možné v jeho činech rozeznat určitou výchovnou linii?

Ke každé z lidských rostlin přistupuje individuálně. Jako nekonečná Moudrost s námi jedná nepředstavitelným množstvím způsobů. Přesto je možné v jeho konání postřehnout určitá pravidla. Vidí-li například, že se někdo stále více odevzdává Jeho lásce a je ochoten přijmout utrpení, doprovází ho v těžkých zkouškách.

Zní to docela dramaticky…

Ano, ale je to posvátné drama. Sama jsem se o tom přesvědčila, když mi sám božský Zahradník ukázal následující obraz: Viděla jsem několik zelenajících se kvetoucích růžových keřů. Vedle těchto keřů byl jeden osamělý, ale více zelený, více rozkvetlý, byl překrásný. Zahradník přišel, vzal ten nádherný keř plný květů a přenesl ho do temné noci. Tam keř neměl ani slunce, ani rosu, ani radost. Větvičky opadaly, listí zežloutlo, keř uvadl; byl téměř mrtvý. Ostatní keře, které měly rosu, slunce i dennní světlo, řekly: „Je třeba odstranit ten keř, který usychá, protože nemá vodu ani slunce. Jeho listy zežloutly; vytrhněte ho, vytrhněte ho!“ Pán zahrady jim odpověděl: „Říkáte mi, abych ten keř odstranil, protože už nemá nové růže a jeho květy uvadly. Nevidíte, že kdybyste byly stejně jako on zbaveny vody, která by vás ochlazovala a slunce, které by vás hřálo, už dávno byste se rozpadly v prach? Počkejte a uvidíte.“ O něco později vytáhl Zahradník ten keř z temné noci, zalil ho, a keř znovu rozkvetl a byl krásnější než předtím. Růže se rozvily a vůně toho keře těšila všechny, kteří to viděli, a ti chválili Boha.

Situace, ve které se ocitl ten keř, je velmi těžká. Nejenže jej Zahradník připravil o vodu a světlo, ale ještě ostatní rostliny, ty zdravé, se domáhají, aby byl zničen!

Duchovní zkouška zasahující srdce má často takovéto dvojí ostří. Na jedné straně je to zkouška, kterou dopouští Bůh. Na druhé straně jsou to lidé, kteří nechápou, co se děje v duši člověka, který je této zkoušce podroben a často nevědomky přidávají další zátěž k již tak dost těžkému břemeni.

A co pak?

Rostlina se musí podřídit do té doby, než se naplní čas, který Zahradník určil. Jen On ví, zda to, co zamýšlel vykonat tím, co dopustil, přineslo požadovaný výsledek. Doba trvání zkoušky může být různá – dni, měsíce, někdy i dlouhá léta. Každá rostlina se pěstuje jinak. Její jedinečnost vyžaduje různé postupy. Jinými slovy, neexistují dva lidé, které by Zahradník zušlechťoval stejným způsobem. I když se vnější podmínky dané zkoušky zdají být v obou případech podobné nebo identické, v duchovním světě těchto osob se jedná o jedinečnou historii.

Co očekává Zahradník od růžového keře umístěného na temném místě?

Očekává úplné spolehnutí se na Boha. Nazýváme to svatou rezignací, to znamená, že člověk se zcela svěřuje do rukou Božích a bez výhrad, pokud jde o délku těžké zkoušky, její okolnosti i povahu. Takový postoj není možné v sobě vzbudit „na zavolanou“. Je třeba se mu učit mnoho let, a stále hlouběji se nořit do důvěrného vztahu s Ježíšem. Největším bojem je pak úsilí uvěřit ve smysl zkoušky, která přišla. To není nic banálního. Je to skutečný boj, který svádí člověk s ďáblem a se sebou samým. Nicméně, tento boj přináší velmi krásné ovoce.

Jak vypadá takový boj?

Ďábel je závistivý. Všemi prostředky se snaží připravit člověka o víru, ponořit ho do beznaděje. Ale nemusíte se bát. Když už necítíte víru, je třeba žít v pokoře a důvěře. Když člověk nepociťuje víru a postupuje vpřed jen skrze nářek a slzy, snáší zasloužené utrpení dobře jen tehdy, pokud je trvale obrácený k Ježíši. Bůh dopouští pokušení proto, aby člověk mohl vyrůst. Proto by se měl člověk utíkat k Bohu tím více, čím více je zkoušen. Když překoná velké pokušení, proměňuje se toto pokušení v teplou vodu, kterou se lépe omývá. Nesmí se nikdy nechat znechutit; protože není andělem, ale slabým stvořením.

Vím, že k duchovnímu životu patří, aby zůstal skrytým. Přesto, mohla byste říci pár slov o činech, které Zahradník konal, pokud jde o Vás?

Prozradím pouze to, co jsem jednoho dne od Něho uslyšela. Řekl mi: „Myslíš, že trpíš jen ty? Trpím více než ty, protože nesu celou tíhu vašich hříchů… Chci, aby neexistoval okamžik, ve kterém bys netrpěla. A kdyby nebyl nikdo, kdo by ti působil bolest, proměnil bych kameny nebo zemi v lidi, kteří by ti působili bolest. Chci, abys trpěla každý den.“

To jsou tvrdá slova…

Ano… Lze je chápat pouze tehdy, když člověk velmi, velmi miluje. Každý prochází takovou zkouškou, kterou je schopen unést.

A její míru určuje samozřejmě Bůh…

Vnitřní i vnější zkoušky, které sám Bůh na člověka dopouští, jsou vždy účinnější než umrtvování, které člověk koná podle vlastního výběru. Neměl by tedy říkat: chtěl bych tento kříž, toto ponížení, tento nedostatek. Je třeba se obejít bez podobných přání, protože vlastní vůle vše pokazí. Lepší je snášet menší utrpení, menší ponížení a menší nedostatek z Boží vůle než větší množství z vlastní vůle. Hlavní je přijmout s láskou to, co se Jemu líbí, s úplným odevzdáním se do Boží vůle, a to vždy a ve všem.

Způsob ošetřování, který Zahradník používá, se může zdát krutý…

Člověk pohybující se mimo svět víry to tak určitě vnímá. Kdo má víru a opravdově miluje Ježíše, ten bude schopen proniknout skrze vnější slupku událostí a něco z této obtížné zkoušky pochopit. Důvěra v Zahradníka je vždy vystavena zkoušce a konfrontována s nocí, do které jsme umístěni. V takových situacích se může někdy zdát, že On není přítomen nebo není schopen postavit se zlu, které nás potkalo. Samozřejmě, pokud chybí víra a láska, může být těžké takové zkoušky přijmout a souhlasit s nimi.

Musí k takovým situacím v lidském životě opravdu docházet?

Na životní cestě k Bohu se objevují duchovní noci, kdy božský Zahradník dočasně bere člověku světlo a vodu, tedy různá materiální, psychická i duchovní dobra. Tehdy člověk prochází různými zkouškami odumírání, nejrůznějších ztrát a slabostí, které ho ale díky Božímu zásahu vedou k nové etapě duchovního růstu. V pozemském životě není možné dosáhnout stabilního a změnám nepodléhajícího stavu spokojenosti, odpočinku, dobré duchovní i fyzické pohody i vždy úspěšně splněných předsevzetí.

Ale právě tohle lidé od Boha očekávají!

Očekávání, že pozemské dny budou nerušeně plynout, to je nepochopení věci. Má-li lidský duch správně růst, předpokládá to čas od času takové situace a takovou spleť událostí, které otřesou člověkem a jeho ustáleným pořádkem. Přinášejí s sebou něco z noci, kdy se oddechuje a vše nově uspořádává. Staví nás před nelehké promýšlení zaběhaných stereotypů a voleb. Nutí nás, abychom důležité věci postavili na první místo, a ty méně důležité až na druhé.

I přes zkoušky, kterými prošel růžový keř, končí jeho příběh šťastně…

Noc bez vnějšího světla a vody používá Boží Prozřetelnost jako nástroj dobra. Dokud trvá, lidský duch je přinucen zabývat se tím, co je pro něho nejdůležitější, a to je nadpřirozená víra, důvěra, odevzdanost a láska. Necouvne-li člověk, získá po určité době znovu duchovní rovnováhu, ale již na mnohem hlubší rovině, čístší a podřizující se Božímu působení. Vejde do pokročilejšího stádia evangelijního myšlení a osobního rozvoje.

Co tedy dělat, abychom nepromarnili tyto nesnadné milosti?

Recept není vůbec složitý. Stačí přijmout a dobře prožít – to znamená pokorně a trpělivě – životní okolnosti, zvláště ty obtížné, které na člověka dopouští Boží Prozřetelnost.

Jednoduché rady je často obtížné zrealizovat…

To je pravda… A nedá se předstírat, že nás to nic nestojí. Jindy mi Zahradník umožnil, abych spatřila zahradu plnou květin, stromů a ovoce. Před branou té zahrady hořel velký oheň, skrze který bylo nutné projít, když se chtěl člověk dostat dovnitř. Před zahradou jsem zahlédla dva lidi. Jeden šel hrdě s hlavou vztyčenou; druhý měl hlavu skloněnou. První vešel beze strachu, stále s hlavou vzhůru. Když procházel ohněm, sežehl mu část jeho oděvu. On ale vešel do zahrady a natrhal si velké množství květin a ovoce. Pak se vrátil k bráně a když vycházel ven, znovu prošel skrz plameny a jeho oděv a všechno, co nesl, shořelo. Druhý člověk rovněž vstoupil; ale aby prošel ohněm, hodně se sklonil a oheň se jeho oděvu nedotkl. Vešel do zahrady, prošel se po ní stejně jako ten první, natrhal si mnoho květin i ovoce. A když chtěl znovu projít přes plameny, sklonil se ještě níž. A oheň mu nezpůsobil žádnou škodu.

Co znamená tento obraz?

Znázorňuje lidský život vyplněný tvrdou prací. Oheň je obrazem útrap, obtíží, strachu, utrpení a životních zkoušek, které Boží Prozřetelnost dopouští, aby lidé mohli trhat květy a plody, to znamená, aby duchovně dozrávali a stávali se vnitřně krásnými a bohatými. Ten obraz mluví také o pokoře. Ta je nezbytným předpokladem pro to, aby člověk dobře prošel nocí opuštěnosti a nepodlehl beznaději.

A ty dvě osoby?

Ten první člověk, který vešel do zahrady a vyšel z ní zbědovaný, s prázdnýma rukama, smutný a nahý, je obrazem těch, kdo jsou hrdí na své dary. Pýcha, sobectví, sebeláska je zbavují všeho. Druhý člověk je obrazem duše, která se stává v utrpení a zkouškách pokornou. Jen takovým duším zůstanou květy a ovoce, které nasbíraly během svého života.

Jaké jsou důsledky těch rozdílných postojů?

Ten příběh, který jsem vyprávěla, měl pokračování. Oba ti lidé stanuli před Pánem zahrady. Ten se zeptal člověka, který byl nahý: Vešel jsi do zahrady, natrhal sis květiny a nasbíral ovoce. Viděl jsem tě. Co jsi udělal s těmi plody, kde je máš? Pane, odpověděl, plameny ohně, kterými jsem prošel, všechno spálily, nic mi nezůstalo. Tak tedy, řekl Pán, když nemáš nic, jdi za těmi, kteří jsou nic! Pak se Pán obrátil na druhého člověka, který nesl ovoce a řekl mu: A co ty, co jsi nasbíral? A ten hned předložil Pánu všechno, co nesl, sklonil hlavu a odpověděl: To ne já, Pane, to Ty jsi mne nesl a nasbíral ty plody. Pán mu řekl: Pojď dál, odpočívej, okoušej radosti mého království.

Oba ti lidé na sebe vzali námahu života, zažili podobná utrpení a nasbírali mnoho ovoce. Jeden z nich ale přišel o všechno. Proč?

Chyběla mu pokora, tedy schopnost lidského ducha ponížit se před Bohem. Ne úslužně, ale z důvodu uvědomění si pravdy o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. Očišťující oheň těžkých zkoušek každodenního života napomáhá tomu, aby tomu člověk porozuměl. Pýcha zkazí všechno, zvláště duchovní dobra.

Když už mluvíme o duchovních dobrech, je možné si všimnout, jak mnoho křesťanů tíhne k neobvyklým a mimořádným věcem, zatímco jejich víra slábne. Něco tu není, jak má být…

Není dobré se zabývat mimořádnými věcmi. Když někdo přijde a říká, že Panna Maria se zjevila tady a tamhle; nebo někdo zvláštní je na nějakém místě, není dobré tam hned jít. Říká-li někdo – došlo k takovému a takovému zjevení – není dobré se tím zabývat a přidělávat si tím zbytečné problémy. Kristus říká: držte se víry, církve, evangelia. Vyhledává-li někdo mimořádné věci a živí jimi svoje srdce, jeho víra bude stále slábnout. Ale setrvává-li člověk věrně v církvi a při evangeliu, Kristus bude stále s ním a nikdy ho neopustí. Musím otevřeně říci, že dnes ďábel využívá duší, které jsou dobré a mají pověst dokonalosti a svatosti. Ale člověk žijící v pravdě a prostotě rozpozná omyl. Ti, kteří nežijí v prostotě, se budou stále více utápět v iluzích. Ďábel jim bude říkat samé krásné věci, bude jim oznamovat různá proroctví, a to oslabí jejich víru. A to je to, o co mu jde. Ale to všechno skončí a bude odhaleno…

Pýcha rovněž deformuje chápání svatosti. Co je podle Vás svatost?

Lidé ji chápou různě. Někteří ji ztotožňují s modlitbou, jiní s vizemi nebo zjeveními, další se schopností mluvit o duchovních záležitostech, s nošením kajícího oděvu nebo s pokáním. A zatím svatost – to je pokora..

A co je při práci na vlastní pokoře to nejdůležitější?

Nejdůležitější je přemáhat své vlastní „já“. Je to „já“, co vede svět do záhuby. Ty, kteří mají své vlastní „já“, mají v sobě smutek a strach. Není možné mít současně Boha a své „já“. Mám-li své „já“, nemám Boha; ale mám-li Boha, nemám své „já“. Člověk nemá dvě srdce, ale pouze jedno srdce… Tomu, kdo nemá svoje „já“, se všechno daří, se vším je spokojený… Tam, kde je vlastní „já“, tam není pokora ani laskavost ani žádná ctnost. Lidé se modlí, prosí, ale jejich modlitba nestoupá vzhůru, nedojde k Bohu. Ten, kdo nemá vlastní „já“, oplývá všemi ctnostmi a je v něm pokoj a radost.

Není lehké zvítězit nad pýchou, která v každém z nás dříme…

To je pravda… Člověk je pyšný na to, že je jako košatý zelený strom. Ale zapomíná, že kořeny má v zemi; bez země usychá. Chlubí se, že je jako orel, ale zapomíná, že letí díky vzduchu. Chybí-li vzduch, orel padá. Je pyšný na to, že vyzařuje světlo. Ale zapomíná, že jeho knot je ponořen do oleje – chybí-li olej, knot se nezapálí. Pyšný člověk si myslí, že všechno, co má a co může, je jeho dílo. Nemyslí na zemi, vzduch, olej. Tím vším je Ježíš.

K čemu byste přirovnala pokorného člověka?

Ráda jej přirovnávám k obilnému zrnku. Když zrno padne do země, nesmí zůstat na povrchu. Ze začátku se tam sice cítí dobře, ale když přijde mráz nebo slunce, spálí je a vysuší; to znamená, že i ta nejmenší zkouška, nejmenší obtíže ho připraví o život. Zrno je třeba vtlačit hluboko do země; je třeba kopat, je třeba ho ukrýt, zakrýt zemí, být malinkým… Taková pokora umožňuje člověku všechno vydržet…

Co ještě pomáhá člověku, když se snaží dosáhnout pokory? Už jste se zmínila o útrapách života…

V pokoře je možné růst i skrze samotnou pýchu. Existuje mnoho svatých, kteří získali svou svatost díky pýše, protože se celý svůj život snažili, aby ji přemohli a dělali to, co bylo v rozporu s tím, co jim našeptávala. Když jim radila, aby šli dopředu, šli dozadu; když jim říkala, aby se vznesli, klesali k zemi; když jim našeptávala, aby otevřeli oči, zavřeli je; když chtěla, aby mluvili, oni mlčeli.

Kromě toho ale přichází i ponížení ze strany druhých lidí…

Ano – a to je také velmi cenné. Je dobré být pohrdaným, být ničím. Každý člověk, který přijme pohrdání zde na zemi, bude mít radost v nebi.

Měla byste ještě nějaku radu pro ty, kteří s námahou putují po cestě k Bohu?

Řeknu to tak: Na zemi všechno pomíjí, člověk tu nezůstane navěky. Pokaždé, když vámi někdo opovrhuje, trápí vás, podlamuje vaši vůli, radujte se, protože to všechno vás vede k nebi. Chcete-li být velcí v Božích očích, buďte malí v očích lidí. Nehledejte velikost u druhých lidí. Lidé, kteří vás dnes vychvalují, zítra vás poníží.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rozmlouval Jerzy Zieliński OCD

přeložila Alena Veverková
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět