Motivy pokory

Bůh je autorem každého daru

„Podívej se na plody, které jsou pod zemí: rostou a nikdo se netěší pohledem na ně. Teď se podívej na růži vystavenou pohledům všech: vytváří pupeny, které se proměňují v krásné růže. Její vůně obklopuje všechny, kdo se k ní přiblíží. Ta vůně ale není pro ni, ale pro ostatní: pro sebe má pouze dřevo a trny.
Podobně i já hledám duše, abych v nich byl oslaven. Vnější dary, které jim dávám, nejsou pro ně, ale pro ostatní. Tyto duše si ponechávají jen utrpení, které je jako trn růže. Nicméně poté, co hodně vytrpí, budou jako růže, která se otevírá: rozlijí mou vůni a rozkvetou v nebi.
Podívej se na pšenici. Semeno se vhazuje do země; hnije, umírá, a pak vzchází; z mé moci se tvoří klas na konci stonku. Ti, kteří ho vidí, obdivují Boží Prozřetelnost a Jeho dobrotu.
Ani klas, ani růže nerostou samy ze sebe; potřebují půdu, která je krmí, teplo slunce a rosu, aby vzrůstaly. Podobně i duše sama ze sebe nemůže pro Boha udělat nic. To Bůh pracuje v ní, roste v ní, v té míře, v jaké duše ustupuje, mizí, zaniká.“

Nicota

Vím dobře, že Bůh nás probudil z nicoty. Pokud jde o mě, tak z myšlenky, že jsem nic, se třesu… Ó!, jak jsem smutná, že nemohu udělat víc pro Toho, který mě stvořil, když se dívám na svou nicotu a na to, že pýcha nechce sloužit Pánu… Jak velmi jsem smutná, když vidím svou pýchu! …

Nic

Zlosynové říkají: Bůh není, Bůh zemřel, neslyší, nevidí. Ubozí slepci! Ne, On nezemřel, ale je trpělivý; chce vidět, kam až se dostanete; čeká, až se naplní míra. Ano, jednoho dne Ho spatříte.
Ach můj Bože, jsem slepá, neslyším, ale chci jít ve Tvých stopách, za Tvou vůní…
Ano, utrpení Boží jsou pro mě rozkoší, a rozkoše zlosynů jsou pro mě utrpením.
Pane, chci Tě následovat. Když upadnu, pozvedneš mě. I kdyby celé mé tělo bylo v jednom ohni, šla bych za Pánem.
Ó, Bože. Smiluj se nad svým pokulhávajícím dítětem.
Ale já věřím v Tebe. Jsem o něco méně než mraveneček, než malé nic. Ale půjdu ve Tvých stopách a uzdravím se Tvým stínem, vůní Tvého stínu. Tvoje vůně mě sytí…
Jak je možné, že i malý červíček, který jde ve stínu svého krále, není rozšlápnutý?
Ano, jsem stínem Krále králů…

„Já“

To „já“ vede svět do zkázy. Ti, kteří mají své „já“ nesou s sebou smutek, úzkost.
Nemůžete mít obojí: Boha i své „já“. Máme-li své „já“, nemáme Boha; a máme-li Boha, nemáme své „já“.
Nemáte dvě srdce, máte pouze jedno srdce…
Všechno se daří tomu, kdo nemá své „já“, ze všeho se těší…
Tam, kde je tvé „já“, není pokora ani mírnost, ani žádná ctnost. Modlí se, žadoní, ale modlitba nestoupá, nepřichází k Bohu…
Ten, kdo nemá své „já“, má všechny ctnosti, pokoj a radost.

Pýcha

Viděla jsem, že pýcha je kořenem všech hříchů, a pokora zdrojem, základem všech ctností. To pýcha zatratila nejkrásnějšího anděla: padl, protože byl pyšný… Kdyby by se pokořil, kdyby přinesl Bohu to vše, čím je, stal by se ještě krásnějším; pýcha z něho učinila Satana. Kdyby se Adam a Eva, poté, co zhřešili, pokořili, Bůh by jim odpustil. Sám Jidáš, kdyby se pokořil, dosáhl by odpuštění.
To pýcha zatracuje nás všechny; to kvůli pýše se vůle člověka bouří proti Bohu.
Pokorná duše se stává světlem; žije v pravdě; přichází k Bohu, a Bůh se k ní sklání. Pokora jí vytyčuje cestu, aby došla k ostatním ctnostem.
Řekla jsem Ježíšovi mnoho věcí, které nedokážu zopakovat. Viděla jsem, že ve všem byla moje pýcha; poprosila jsem Ho, aby mi dal pokoru a rozhodla jsem se ve všem se cvičit v této ctnosti. Ó!, jak moc toužím po pokoře, po pohrdání od stvoření! Bůh je připraven odpustit hříšníkovi, který se pokoří; hledí s větší láskou na duši, která se k němu v pokoře vrací, než na duši, která hledí se zalíbením na své ctnosti. Tato duše se může zatratit pýchou, zatímco hříšník dostává milosrdenství, když se pokoří.

Hříchy

Pane, který jsi tak čistý, jak můžeš snášet při svém stole svou malou služebnici ve špinavém rouchu? A navíc, když přicházíš ke mně večeřet, vcházíš do mého, tak ušpiněného srdce. Smiluj se nade mnou, že se odvažuji přijímat jako člena rodiny Tebe, který jsi velkým Králem.
A přesto, přijímám Tě tak, jako by dítě přijalo svého otce, přítel svého přítele, zkrátka, jako v rodině…

Špatné ovoce

Jsem špatným ovocem, shnilým ovocem, hozeným na hnůj mých hříchů. Kdo by chtěl to shnilé, trpké ovoce? Nikdo ho nechce mít na stole; nechte ho na hnoji…
Ale Ty, Zahradníku, podívej se: do tohoto ovoce Pán vložil malé zrníčko. Vezmi ho, udělej otvor, zasej ho, zakryj ho dobrou hlínou; počkej, měj trpělivost, z tohoto zrníčka vyroste strom; přinese dobré ovoce díky Tvé péči, a toto ovoce podáš na stůl Páně. Všichni ho uvidí, snědí ho a budou oslavovat Pána.

Prach hříchu

Jdu za Ježíšem; opravdu bych za ním chtěla jít; ale všude jsem popíchaná. Šťastné duše, které jsou bez hříchu!
Jdu, a trny mě bodají do nohou; odvracím se a bodám se do rukou…
Podívala jsem se na Ježíše, a prach mých hříchů se mi sype do očí.
Hle, co může udělat hřích… Šťastné čisté duše. Smiluj se nade mnou, můj Bože!
Jaká jsem slabá, můj Bože! Jsem nejslabší ze všech… Chtěla bych, aby mě všichni poznali, aby má slabost a má zbabělost byly zapsány na hradbách a dveřích kláštera… Och! Jak se stydím přijímat Ježíše ve svatém přijímání, když jsem tak bídná! …

Přeložily bosé karmelitky Praha
S laskavým svolením
bosých karmelitánů krakovské provincie

Zpět