Malá Arabka
Abellin je malá vesnička v Galileji. Spadá do řecko-melchitské diecéze sv. Jana z Akri a najdeme ji na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem.
Z vrcholku kopce, na němž je vesnička umístěna, se otevírá nádherný pohled na Galileu. Na severu jsou vidět hory, které se táhnou až k zasněženému vrcholku Hermonu. Na východě vidíme v dálce pahorky, na kterých se rozkládá město Nazaret. Na jihu je rozsáhlá nížina Esdrelon, ostře proseknutá horským pásmem pohoří Karmel.
Rodina
Zde žil Georges Baouardy, rodák z Khourfeše, vesnice v severní Galileji, vzdálené asi dvacet kilometrů na severovýchod od Akkonu. Tak jako všichni jeho krajané, i on vyráběl střelný prach, a bylo to nevýnosné řemeslo.
Georges Baouardy byl přesvědčeným křesťanem, který mnohokrát trpěl pro svou víru v prostředí, kde jeho souvěrci tvořili menšinu a pronásledování se projevovalo často ve formě administrativních potíží. Georges byl nespravedlivě obviněn z vraždy, k níž došlo ve vesnici Taršíha, a byl uvězněn. Poté, co byla prokázána jeho nevina a on byl propuštěn na svobodu, raději odešel a usadil se ve vesnici Abellin.
Jeho žena, Mariam Šahine pocházela z Taršíhy. Oba manželé, kteří žili velmi chudě ze své prosté práce, neměli na děti mnoho štěstí. Narodilo se jim dvanáct chlapců, kteří všichni zemřeli ještě v průběhu dětství. Nakonec se jim 5. ledna 1846 narodila holčička, kterou pojmenovali Mariam. Podle řeckého obřadu byla pokřtěna a biřmována po deseti dnech ve vesnickém kostele svatého Jiří.
Po dvou letech se narodil další chlapec, kterému dali jméno Boulos (Pavel). Pohoda trvala jen krátce: když byly Mariam tři roky, přišla během několika dní o oba rodiče. Mariam se ujal strýc z otcovy strany, který bydlel v Abellinu a choval se k ní jako k vlastní dceři. Boulos byl svěřen tetě z matčiny strany, žijící v Taršíze. Od onoho dne byli oba sourozenci navždy odděleni a již se nikdy nespatřili.
Mládí
Po několika letech se strýc přestěhoval do Alexandrie v Egyptě. Mariam vyrůstala klidně pod bdělým pohledem adoptivních rodičů a ve společenství bratranců. V rodině se mohly svobodně rozvíjet její náboženské sklony. Od sedmi let se jednou týdně zpovídala a krátce před svým osmým rokem byla u prvního svatého přijímání.
Podle východního zvyku ji chtěl strýc provdat za jednoho bratrance žijícího v Káhiře. Když Mariam dovršila třináctý rok, dozvěděla se, že bude muset brzy uzavřít sňatek. Již probíhaly nezbytné přípravy, ale k překvapení všech se dívka odmítala vdát. V jejím společenském prostředí to bylo stanovisko bezesporu velmi neobvyklé.
Pokusy přesvědčit ji po dobrém neměly žádný účinek, stejně jako intervence rodinných přátel: jednoho kněze a jednoho biskupa, kteří ji nabádali k poslušnosti. Proto jí strýc za trest přidělil práci v kuchyni. Uplynuly dva měsíce a zdálo se, že se situace nemění. Dívku napadlo, že bratr Boulos, který zůstal v Palestině, by jí mohl pomoci. Dala mu proto napsat dopis, ve kterém ho prosila, aby přijel a pomohl jí. Pak ho odnesla k jednomu známému muslimovi, starému sluhovi svého strýce, který musel jet do Nazaretu. Byl večer. Dívka byla srdečně přijata, a muž, jeho matka i žena ji pozvali na večeři. Hovor se stočil na její těžkou situaci a hostitelé jí nabídli pomoc, pokud se stane muslimkou.
Mariam, pochopitelně, odmítla. Muslim vzplanul hněvem, udeřil ji a těžce ji zranil na krku sečnou zbraní. Potom tito tři „hostitelé“ zanechali tělo bez zjevných známek života na opuštěné cestě.
K této události došlo v září 1858. Mariam nikdy přesně nepochopila, jak mohla přežít a kým byla ošetřována. Později vyprávěla, že ji nalezla neznámá řeholnice, která ji ošetřovala asi čtyři týdny a pak doprovodila do kostela svaté Kateřiny, spravovaného františkány. Po celý zbytek života pak měla na krku širokou jizvu. Její bratr Boulos nakonec dopis, který mu chtěla poslat, dostal. Po mnoha letech vyprávěl karmelitkám v Betlémě, jak se vydal do Alexandrie a našel strýcovu rodinu zarmoucenou z dívčina zmizení.
Po těchto událostech nepokládala Mariam za vhodné vrátit se do strýcova domu. Narozená v chudé rodině, následovala lidi svého stavu a živila se jako služebná v mnoha rodinách. Z Alexandrie odešla do Jeruzaléma a pak do Bejrútu, kde vstoupila do služeb rodiny Atalla.
Ohledně tohoto období jejího života existují zprávy, pocházející z dopisu ze dne 16. října 1869, napsaného na přání převorky Karmelu v Pau sestrou Gélas, představenou Dcer křesťanské lásky z Bejrútu. Řeholnice mohly poskytnout o Mariam ty nejlepší informace, které dosvědčují její opravdovost a ctnosti.
Během jejího pobytu v Bejrútu jí bylo nabídnuto, aby odjela do Marseille a sloužila u rodiny Najjiar, asyrského původu. Do Francie dorazila Mariam v květnu 1863 a byla zaměstnána jako kuchařka. Začala navštěvovat kostel svatého Karla, kde se obvykle zúčastňovala mše svaté, a kostel svatého Mikuláše, řeckokatolického obřadu, kde mohla najít liturgii, na kterou byla zvyklá, a kněze mluvící její mateřštinou. Za zpovědníka si vybrala rektora kostela, P. Filipa Abdoua, který jí později pomáhal i v rozličných zkouškách jejího řeholního života.
Institut svatého Josefa
Ve dvaceti letech vypadala Mariam stále ještě jako dvanácti či třináctiletá dívka. Útrapy, strádání a těžká práce překážely jejímu tělesnému rozvoji, její zdraví bylo těžce podlomené a snad i natrvalo poškozené. Věno neměla žádné, vlastnila jen své ubohé oblečení a především, protože v domě paní Najjiarové mluvila stále arabsky, uměla francouzsky jen pár slov.
Protože cítila povolání k řeholnímu životu, několikrát požádala o vstup do kláštera. Dcery křesťanské lásky ji přitahovaly svou službou chudým, ale paní Najjiarová, která se obávala, že ztratí svoji skvělou služebnou, se do této záležitosti vložila a zničila ji v samém v zárodku. Žádost u klarisek byla odmítnuta z důvodu jejího křehkého zdraví.
Roku 1865 byla Mariam představena sestrám svatého Josefa od Zjevení, jejichž mateřský dům se nacházel na předměstí Marseille. V institutu bylo mnoho arabských postulantek a novicek pocházejících ze Sýrie, které mohly pomoci Mariam při jejích prvních řeholních krůčcích. V květnu onoho roku byla tedy přijata do noviciátu, který tvořilo dvacet postulantek a novicek různých národností. Mariam se v klášteře hned cítila dobře a získala si v komunitě oblibu svou jednoduchostí a pracovitostí, ačkoliv měla potíže s vyjadřováním.
Nicméně obvyklost každodenního života byla provázena také mimořádnými jevy jako jsou vytržení a stigmata, jež ona sama ve své prostotě považovala za příznaky malomocenství. Pravidelné opakování těchto jevů přimělo sestry nechat ji vykonávat, pokud to bylo možné, pouze ruční práci. Pravděpodobně na základně rozdílnosti úsudků o těchto jevech bylo po skončení dvouletého období, kdy se mělo rozhodnout, zda může začít noviciát či zda má být propuštěna, zvoleno druhé řešení. Stalo se tak 10. května 1867. Jedním z uváděných důvodů bylo, že tyto nepříliš obvyklé jevy by se spíše hodily ke klauzurním mniškám, než k řeholnicím činného způsobu života.
Ne všechny sestry s tímto rozhodnutím souhlasily. Proto jí matka Veronika, která ji vedla během posledního období jejího postulantátu a sama se připravovala na vstup na Karmel v Pau, navrhla, aby ji doprovodila. Mariam s tím souhlasila a bosé karmelitky ji přijaly.
30. května 1867 opustila Mariam sestry svatého Josefa, aby strávila dva týdny na řeckokatolické faře s matkou dona Abdoua. V sobotu 15. června, o vigilii slavnosti Nejsvětější Trojice, přijela do kláštera v Pau.