Na Karmelu (1. září 1764 – 7. března 1770)
Koncem srpna přichází hodina rozloučení s maminkou, tu už zde na zemi neuvidí. S tatínkem pak odchází do Florencie. Jsou tam několik dní hosty u generála Pandolfiniho. Velmi se mu líbí jemné, nenucené chování Anny Marie, vidí v něm něco andělského, že lůžko, ve kterém spala, pak uchovával na způsob relikvie, takže už v něm nikdo nesměl spát.
Navštívila ještě své bratry v Prato a sestry v Sant’Apollonia a na Karmel pak vstoupila v den, který stanovil otec – byla to sobota 1. září 1764.
Když vkročila do klauzury, cítí matka převorka Anna Marie od sv. Antonína (Piccolomini) ihned živé nutkání promluvit s ní, protože živě vnímá v duši této postulantky mimořádně velkou lásku k Bohu.
Pobytem v Sant’Apollonia si Anna Marie zvykla na uspořádaný život a neprojevovala se u ní tedy nejistota a rozpačitost, jak tomu bývá u začátečníků. Dovede se ovládat a hned se zajímá o potřeby této komunity devatenácti sester; nejedna je už starší a mezi mladšími je mnoho nemocných. Ještě první den večer se Anna Marie nabízí starší sestře, která má na starosti sakristii a je nemocná, že jí pomůže. Matraci, kterou dostala, přenechává 4. září novicce jménem Maria Vittoria, která je zrovna nemocná, a v refektáři ji zastupuje při čtení.
Anna Marie tak chce okamžitě láskou splácet lásku a napodobovat příklad věrnosti a ducha modlitby, který vidí v komunitě i při všech zkouškách a těžkostech. To byla její odpověď na niterné požadavky Svatého Ducha.
Novicmistrové, matce Terezii Marii od Ježíše (sestra karmelitského kardinála Guadagniho), leží zvlášť na srdci drobné záležitosti řeholní kázně. Anna Marie se podrobuje tomuto pilování a učí se zříci jakéhokoli odporu a zbytečně citlivých reakcí. Jediným vnějším znamením jejího vnitřního zápasu je, že se občas začervená. „Na zkoušky a utrpení stačím,“ píše, „víte, pokud jde o vnějšek – setkala jsem se tu s přísností menší, než jsem čekala, neboť všechno se tu děje vnitřně: stále se musím cvičit v poslušnosti a v zříkání se vlastní vůle. K tomu je nutná pravá svoboda ducha, ta mi ještě chybí…“
Postulát tehdy trval tři měsíce. Anna Marie v něm však musela setrvat o něco déle kvůli nádoru v koleně, který musel být vyoperován.
Podle tehdejšího zvyku opouští 4. ledna 1765 klášter, aby počkala na konečné přijetí. V těchto dvou měsících před svou obláčkou je hostem u komtesy Isabelly Barbolani di Montauto. Setkává se tu zase s tatínkem. Při různých příležitostech se však opakovaně vrací do klauzury; jednou, aby poděkovala sestrám za kříž, který dostala k obláčce, pak zas k slibům sestry Marie Vittorie 19. února; nakonec k exerciciím před obláčkou. Od tatínka si jako dárek vyprosí pro sochu Naší milé Paní brokátový plášť a stříbrnou korunku.
Slavnostně odchází do kláštera 10. března. Tento vytoužený den však je pro ni i dnem hluboké bolesti: když k ní večer přichází matka Piccolomini, svěřuje se jí Anna Marie, jak bolestně nese rozloučení s otcem, a prosí ji o modlitbu.
Řeholní šat přijímá 11. března, zároveň také nové jméno: Terezie Markéta od Ježíšova Srdce. Tento predikát si velice přála, protože vroucně uctívala Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Představení souhlasili.
O měsíc později, o Velikonocích, dostává souhlas ke složení soukromých slibů.
Stále zřetelněji se vynořují rysy její osobnosti: milovat všechny sestry, být služebnicí všech. Jednoho dne říká: „Kdyby řeholní život neposkytoval nic jiného než stálou příležitost k vzájemné lásce, už jen proto bych se pro něj tisíckrát rozhodla.“
Během svého ročního noviciátu ošetřuje nemocné sestry s takovou pečlivostí, že se jí novicmistrová s údivem ptá na vysvětlení. „Udělat jako ošetřovatelka jen to nejnutnější by znamenalo vykonat svou službu jen napůl; vždyť slova povzbuzení a útěchy pomáhají nemocným víc než všechny léky.“ Svou blíženskou lásku uplatňuje i mimořádným způsobem. Tak třeba políbením zbaví nadobro bolesti zubů sestru Marii Vittorii. Nebo se jí podaří, že jí sestra Terezie Adelaida přes svou hluchotu rozumí a dá se ve svém hrozném strachu ze smrti tak potěšit a povzbudit, že umírá v pokoji a s důvěrou.
Rok noviciátu je poznamenán hlubokými pochybnostmi ve věci povolání, avšak její zpovědník Giovanni Colombino jí zase vrátí jistotu.
Slavné sliby skládá 12. března 1766 a 7. dubna přijímá černý závoj. Protože si přeje, aby bylo její srdce odpoutáno skutečně od všeho, aby patřilo jen Bohu, navrhuje v dopise tatínkovi, že se budou stýkat už jen v Bou, v nitru tohoto Božského Srdce, které ji učíval milovat.
V roce 1767 bylo najednou nemocných víc než deset sester. Terezie Markéta jim neúnavně pomáhá a zastupuje je tam, kde chybějí, vykonává nejúnavnější práce. Nejobtížnější je, když se v roce 1768 u jedné mladé sestry projeví příznaky duševní poruchy. V klauzurním společenství to znamená velké těžkosti. Zvlášť choulostivá bývá situace s nemocnou vždycky při jídle. Terezie Markéta na sebe bere úkol starat se o ni, obětuje na to i celý čas rekreace, snáší prudké reakce nemocné a sama přitom zůstává vyrovnaná a radostná. V roce 1769 je jmenována druhou ošetřovatelkou. Začíná tak poslední úsek jejího života. Její nadmíru intenzivní a obětavá služba působí některým sestrám starosti. Odpovídá jim, že v situaci, do jaké se teď komunita dostala, nemůže jednat jinak.
V dopise, jímž žádala o přijetí na Karmel, napsala, že chce „vstoupit do zápolení, kdo Pána nejvíc miluje a nejlépe mu slouží.“ Tuto svou horlivost pro Pána prožívá tak přirozeně, že se ostatní nechávají spontánně strhávat. Se sestrou Marií Cecílií Albergotti začne „duchovní výměnu“, v níž se vzájemně podněcují v lásce k Bohu a jedna druhé pomáhá zbavovat se chyb. Za stejným účelem zakládá po vzoru matky Pavly Marie od Ježíše (Centurione) „společenství sedmi sester“, jehož ústředním bodem je vzývání Ducha Svatého.
Strávena láskou a obětavou službou cítí Terezie Markéta, že brzy zemře. Dva dny před svou smrtí prosí o svaté přijímání pro umírající. Celé společenství je velmi rozrušeno tím, jak rychlá nemoc v několika dnech vykonala dílo zkázy. Mladá sestra 7. března 1770 tiše umírá.
Její tělo zůstává neporušené a vychází z něho hojný proud milostí. Pověst svatosti se rychle šíří ve Florencii, v celé Itálii a po Evropě, ba až do misijních zemí.
Už roku 1773, pouhé tři roky po její smrti, je proto zahájen proces blahořečení a zdá se, že bude rychle příznivě zakončen. V proměnlivosti času k tomu však dojde až mnohem později. Papež Pius XI. ji 9. června 1929 prohlašuje za blahoslavenou a 13. března 1934 za svatou.