Dětství v rodině
Jedním z nejslavnějších členů rodiny Redi (z Arezza), jež je proslulá svou vysokou kulturní úrovní a vznešeným původem, je Francesco Redi (1626 – 1698), lékař, přírodovědec, básník. Největší ctí rodiny však je, že dala církvi svatou Terezii Markétu.
Anna Marie se narodila 15. července 1747 v městě Arezzu. Jejím otcem je šlechtic Ignazio Maria Redi, matkou Camilla Ballatt, vznešená dáma pocházející ze Sieny. Křest se koná hned druhého dne, na svátek Panny Marie Karmelské, v katedrále sv. Petra, a uděluje jej strýc Giovanni Battista, dómský duchovní. V zastoupení kardinála Enrique, který je toho času legátem v Ravenně, je kmotrem její dědeček, monsignor Bali Gregorio Redi (vysvěcený na kněze, když ovdověl).
Anna Marie je druhou nejstarší dcerou, její otec Ignazio Maria je později při procesu blahořečení a svatořečení své dcery středem pozornosti jako „šlechtic s hlubokou, jedinečnou zbožností“. Pater Ildefonso říká v životopise světice, který připravil pro papeže Klementa XIV.: „Jen proto, že ještě žije, není možno jeho ušlechtilé křesťanské ctnosti vyzvednout tak, jak by zasloužily.“ (1) Maminka zůstává trochu v pozadí: snad i proto, že byla dost nemocná při svých mnoha mateřstvích; jistě ale také proto, že byla duchovně méně výraznou osobností než její manžel. Pravým vychovatelem četného potomstva je otec: uvádí do života celkem třináct dětí, pět jich však umírá ještě v dětském věku. Snaží se každému zajistit takové lidské a křesťanské vzdělání, jaké odpovídá jeho povaze a jeho víře.
Pater Ildefonso, který spolu s otcem světici nejlépe znal, říká, že měla „něžnou povahu, bystrý, výrazný rozum, jemné chování, učenlivé, milující a ušlechtilé srdce.“
Z jejího raného dětství víme jen málo. Všeobecně se zdůrazňuje její dobré náboženské chování a příliš se nehovoří o prostém dění v rodině; i když právě tyto věci by byly mohly její portrét doplnit tak, že by nám byla bližší a živější. Při procesu blahořečení však její otec vyprávěl o jedné malé příhodě, která nás nepřekvapuje a na kterou pater Gregorio Maria, její účastník, nemohl zapomenout. Malá Anna Marie jednou se svým tatínkem navštívila klášter sv. Michaela. Když byli v hovorně, přišli nějací chudí lidé. Když holčička uslyšela, že prosí o almužnu, přiběhla k nim a rozdávala jim peníze ze svého malého váčku a hovořila s nimi o jejich těžkostech.
Ráda dělala svým bratřím radost tím, že si s nimi hrála, i když by se byla raději věnovala svým náboženským úkonům. Velmi brzy se živě zajímala o náboženské poučení, svoje stejně staré přítelkyně učila číst, psát a vykonávat ruční práce. Když jí byly teprve tři roky, umírá její devítiměsíční sestřička Kateřina. Je to pro ni první rozloučení, přijdou ještě další. Roku 1753 tráví teta Anna Redi ze zdravotních důvodů delší čas u svého bratra a má tak možnost poznat svou malou neteř a častěji ji pozorovat. Postřehne u ní brzy velkou zralost, jež dalece převyšuje její věk, a diví se, když ji vidí modlit se s takovou zbožností, jež svědčí o mimořádné milosti.
V sedmi letech přijímá prvně svátost pokání, protože tatínek vidí, že už je na ni dobře připravena. „Od tohoto dne,“ poznamenává pater Ildefonso, „začala vnitřně i navenek jednat už jen z motivů daných vírou.“ Snad je zde možno hledat klíč k tajemství jejího kontemplativního povolání a jejího rychlého vzestupu ke svatosti.
Vzájemná láska mezi dcerou a otcem je oboustranně velká. Anna Marie vycítila instinktivně jejich duchovní spřízněnost; cítí, že jí otec rozumí. Ten zase vidí, jak hluboké stopy v ní zanechávají jeho výklady, když se dcerka neúnavně vyptává na Boha a Boží věci. Od svého devátého roku se otvírá Bohu víc a víc, stále hlouběji, až do konce svého života.
Poznámky:
(1) Proces blahořečení byl zahájen již krátce po Markétině smrti (v druhé polovině 18. stol.), i když Markéta byla nakonec blahořečená a svatořečená až ve 20. století.