Chovanka v klášteře sv. Apollonie ve Florencii (1756 – 1764)
Aby poskytl svým dětem rozsáhlé vzdělání, posílá Ignazio Maria Redi svoje syny do internátu Cicognini v městě Prato a svoje dcery do penzionátu Sant’Apollonia ve Florencii. Sem také přichází Anna Marie 23. listopadu 1756 v doprovodu svého otce. Podle některých svědků o to sama prosila. Snad se cítila být přitahována k takovému místu, kde by se mohla snáze modlit a setrvávat u Boha.
Její výchovy se ujímá matka Marie Eleonora degli Albizzi; ta poznává ihned, o jakou žákyni tu jde. V klášteře není mnoho chovanek, takže jsou po dvou, po třech svěřeny jednotlivým sestrám. Dívkám se dostává nejen lidského a křesťanského vzdělání, mají také možnost účastnit se oficia sester; toho Anna Marie hodně využívá.
Na svátek sv. Apollonie 7. února 1757 je biřmována, na svátek Nanebevzetí Panny Marie téhož roku přistupuje k prvnímu svatému přijímání.
Projevují se u ní pochopitelně také chyby odpovídající jejímu věku. Sestry poznamenávají, že je ješitná a nevstává ráno vždycky přesně; některé předměty ve škole ji nudí.
Má i svoje těžkosti. Don Bertini, její zpovědník, kněz poznamenaný jansenismem, nechápe ani její žízeň po Bohu, ani její úctu k Srdci Ježíšovu. Nevěří v její povolání k řeholnímu životu a nechce také nic slyšet o pověsti svatosti, která se šíří po její smrti.
Anna Marie se tedy obrací na svého otce. Až dosud dokázal vždycky odpovědět na její otázky a pomoci jí jako skutečný duchovní člověk, aby rostla v lásce k Bohu – k tomu Bohu, k němuž stále víc směřovala všechna její touha. Ani tentokrát ji tatínek nezklame v jejím očekávání. Škoda, že se nezachovaly dopisy, které by umožnily sledovat dílo milosti v dospívající dívce.
Nástupcem dona Bertiniho se v roce 1761 stává don Pietro Pellegrini. Tento nový zpovědník poznává ve své mladé penitentce zřetelně schopnosti pro řeholní život, „niternou lásku k Bohu a touhu líbit se Mu“. V něm nachází Anna Marie potřebného pomocníka na cestě modlitby a při volbě četby.
Přes svůj sklon k niternosti nezůstává Anna Marie nikdy uzavřena do sebe. Už doma, vypráví pater Ildefonso, „se nespokojovala s tím vykonávat svá zbožná cvičení sama, nýbrž zvala své bratry i některé lidi ze služebnictva, aby se s ní modlili před malým oltářem, který zřídila ve svém pokoji.“ Stejně se snažila v klášteře „povzbuzovat svoje vrstevnice ke zbožnosti“ (don Pellegrini) a ráda se starala o nemocné a starší sestry.
V září 1763 dochází k něčemu neočekávanému, co je však pro Annu Marii rozhodující. Marie Cecílie Albergottiová z Arezza ji navštíví před svou obláčkou na Karmelu Santa Teresa ve Florencii. Po setkání v hovorně slyší Anna Marie tajemný hlas, který jí říká: „Jsem Terezie od Ježíše, ráda bych tě viděla mezi svými dcerami.“ Hluboce pohnuta hledá útočiště u svatostánku, tam slyší tentýž hlas: „Jsem Terezie od Ježíše a říkám ti, že budeš zanedlouho v mém klášteře.“ Až dosud nevěděla, jak by měla naplnit své přání patřit zcela Bohu; a teď On sám zřetelně zjevuje svou vůli neočekávaným způsobem. Protože je sama se svým tajemstvím, svěřuje se s ním co nejdříve rodičům. Je pevně rozhodnuta vstoupit do tohoto kláštera, který nazývá „andělský dům“ a „ráj na zemi“. Považuje však za svou povinnost nechat svoje rozhodnutí posoudit od toho, kdo pro ni stojí na místě Božím. Odchází proto z penzionátu, aby se na krátkou dobu zdržela doma.