Jaké štěstí umírat jako karmelitka

Již dříve slábnoucí zdraví matky Maravillas se zhoršovalo čím dál víc, až nakonec 27. října 1972 dostala srdeční infarkt. Ten přežila, přišla k sobě, zůstala však velmi vyčerpaná, i když měla jasnou mysl. Nikdy nenaříkala, ale když se jí sestry ptaly, jak se cítí, odpověděla: „Dcery, já jsem se nikdy necítila dobře“; aby však zmírnila význam těchto slov, dodala: „V mém věku je to už normální“. Kolik milosti a požehnání proudilo do světa díky její odevzdanosti…
Tak tomu bylo až do 5. prosince roku 1974, kdy se probudila s horečkou. 8. prosince na slavnost Neposkvrněné přijala viatikum a pomazání nemocných. Pomalu zhasínala. V noci 9. prosince matka Dolores od Ježíše, podpřevorka z La Aldehuela, jí řekla něžným hlasem: „Odcházíš do nebe, matko moje.“ A ona, s pohledem vyzařujícím štěstí, řekla: „Jaká radost! Proč mi o tom Matka neřekla dříve?“
V těch dnech opakovala lámavým hlasem: „Jsme opravdu šťastné. Jak velké štěstí umírat jako karmelitka!“ Ve středu, 11. prosince v 16.20 hod., obklopená svou komunitou v La Aldehuela, vstoupila do Života a radosti bez konce se svým Pánem.

S laskavým svolením krakovské provincie
bosých karmelitánů

Přeložily bosé karmelitky z Prahy

Zpět na úvod