Nauka sv. M. Magdalény – řeholní život

Návrat člověka k Bohu Magdaléna chápe jako boj mezi dvěma láskami, sebeláskou a láskou k Bohu. Ta roste z pokory. O pokoře spolu s láskou Magdaléna mluví často. Pýcha je zkáza, je to zničení kontaktu mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. Pokora navazuje kontakt zpět, je to „matka“ lásky a otevření se milosti. Jí může klást překážku naše svoboda ovládaná pýchou – to je velikost a zároveň neštěstí člověka.
Všichni jsou povoláni k následování Krista. Následovat Krista však lze dvojí cestou: širokou nebo úzkou, kterou Magdaléna nazývá „stezkou“ nebo také „nejvznešenější stezkou ze všech“. První jdou světští lidé, druhou řeholníci. Magdaléna mluví hlavně o řeholním životě, zvláště o Bohu zasvěceném panenství.
Kristus je pro řeholnici „zrcadlo“, „odpočinek“, „světlo“, „pokrm“ a „vzor“. Panna má větší podíl na Jeho ponížení a bude mít větší účast na Jeho slávě. Je povolána ke „spáse bližních“ a k „pomoci svaté církvi“. Duch Svatý „přesazuje tyto duše do zahrady Přítele, to je do lidství Slova“. Jsou to „vnitřní údy“ mystického těla Kristova.
Svaté sliby jsou „trojí pouto“, které je poutá k tajemství Slova a k Nejsvětější Trojici, takže jsou „laskány Nejsvětější Trojicí“. Poslušnost je spojuje s Otcem, chudoba se Synem a čistota s Duchem Svatým.

Panenskou čistotou se stávají svědkyněmi čistoty a svatosti Boží, tajemství Krista a církve, prvotního ztraceného stavu. Tím, že se dávají úplně k dispozici Bohu, jsou zároveň „podobny prorokům, ba odvažuji se říci, jsou prorokyněmi“, protože jsou předobrazem konečného stavu. Magdaléna oslovuje Pannu Marii nanebevzatou:
„Když jsi odešla do nebe, Maria, zanechala jsi ráj na zemi, neboť jsi zde zanechala neslýchaný příklad čistoty a panenství, které je zde ve srovnání s ostatními stavy ráj na zemi. Tak jako v nebi je všechna dokonalost, milost, ctnosti a sláva, tak stavu panenství náleží všechna dokonalost ctnosti, kterou možno mít na zemi. Ne že by samo toto panenství bylo dokonalostí všech ctností, ale je nejvhodnějším nástrojem k získání takové dokonalosti a ctnosti“ (FR II 200).

Chudoba snoubenku spojuje s tajemstvím Kristovým, neboť Ježíš za svého pozemského života chudobu nejvíce zdůrazňoval. Ona nejlépe připoutává k jeho spásnému cíli a k jeho utrpení. „Tato chudoba nestaví budovu na písku, nýbrž na skále, kterou je Kristus.“ „Prostota je pečetí svaté chudoby.“

Poslušnost je především úkon víry, jímž skrze viditelné Boží nástroje dojdeme k poznání jeho vůle. Dokonalá poslušnost přivede až k úplné oběti, tak jako přivedla Ježíše Krista (Fil 2,8). „Šťastná duše a šťastný řád, kde je taková poslušnost.“ Duše tak dospěje k úplnému sjednocení s Bohem, k naprosté odevzdanosti, k „umrtvené“ vůli, „Ubi voluntas, ibi mors“, (kde je vůle – tj. protivící se Boží vůli – tam je smrt). Duše dospěje k i.

Pokyny

Mimo extáze dávala Magdaléna v ponaučeních, hlavně novickám jako jejich novicmistrová, asketické pokyny. Projdeme si některé z nich.

Čistota srdce

„Dbejte, ať nemine ani okamžik, abyste nevěděly, kde se nachází vaše srdce. Nepřipusťte, aby do vašeho srdce vešlo něco, co nemůže předstoupit před čistotu Boží.“ Čistota je její nejmilejší, nejvlastnější ctnost. Už slovo „puritá“ – čistota – ji přivádělo do extáze. V extázích o ní často rozmlouvá a Otec ji několikrát dlouze poučuje o čistotě: „Čistota je mé vlastní bytí, mé božství.“ „Všechna čistota svatých pochází z této čisté podstaty Boží.“ Magdaléna v úžasu nad krásou čistoty volá: „O puritá, o puritá che sei tanto bella! Ó čistoto, ó čistoto, jak jsi krásná! Otec se do tebe noří, Syn se tebou kojí, Duch Svatý nad tebou jásá, Maria má v tobě zalíbení, andělé se z tebe radují a svatí v tobě nalézají svou blaženost“ (PR1 106).

Dobrý úmysl

„Nejednat čistě podle vnitřního osvícení, které dává Duch Svatý, je zkáza řádu.“

Evangelijní sebezápor, umrtvenost

Tu Magdaléna novickám nejvíce zdůrazňuje. Pokládá ji za nezbytnou pro každý pravý duchovní život a pokrok v Boží lásce. Definuje ji: „Disfarsi a se per rifarsi a Dio“ – „Pozbýt sebe pro nabytí Boha“. „Snažte se zapírat stálým umrtvováním a uvidíte, že Bůh ve vašem srdci spočine víc než jakoukoli modlitbou nebo nazíráním.“ „Nemůžete žít pro Boha, jestliže každý den nezemřete sobě a svému pohodlí. Kdo chce opravdu sloužit Bohu, nemusí dělat nic jiného než tisícerým způsobem, každou dobu a každý okamžik umřít sobě“ (srov. Mt 16,24; Lk 14,33; Jan 12,24; Řím 6,2-1 ; 2 Kor 5,14; Kol 3,3; Petr 2,24).

Pravá pokora rozumu, vůle a srdce

„Běda duši, která nemá rozum a ostatní mohutnosti postaveny na pokoře. Pyšná duše se podobá tomu, kdo padá, ba vlastně již spadl do jámy, ale ne s čistou vodou, nýbrž plnou zápachu a bahna. Běda řádu, kde existuje pýcha, tam je každé cvičení jako když někdo bojuje sevřený v dlahách.“ „Ať se žádná až do smrti neobejde bez tohoto cvičení pokory. A kdo má na starosti péči o duše, ať si nikdy nemyslí, že je již nemusí cvičit v této ctnosti, neboť pýcha má hroší kůži a zuby, je to schodiště s tolika schody, že se nikdy nedojde na konec, a těmito schody se musí vycházet mnohokrát, mnohými úkony.“ „Duše, které nemají tuto pokoru, nemohou vyjít ze sebe, aby uchvacovaly duše, protože v nich povstává tisíce a tisíce vášní a všetečností, kterými se neustále zabývají.“ Novickám říká: „Chci mít soucit s vašimi chybami. Ale vaši pýchu srdce – zde vnímám, že tu nesmím snášet“ (RC 325).

Mlčení

Kdo chce „prožívat Božské věci“, musí být nad vším hřmotem a neklidem. Mlčení je „tak líbezný balzám, že duše raději nepromluví, jen aby ho mohla okoušet“.

Radost

Řeholnice je stále radostná. Vděčně cítí, že Bůh ji miluje a ona je vděčná za to, že Ho může milovat, dávat se Mu, hledat Ho a zároveň se nechat přetvářet. Tento optimismus, tato radost, která proniká celou její bytost a celé její okolí, je nejlepší známkou pravosti její nauky. „Milujte své spolusestry, neboť to je Ježíšovo přikázání, a tato vaše láska ať je taková, že zajásáte radostí, kdykoli je potkáte, jako byste je viděly poprvé.“ „V kontaktu buďte veselé, vlídné, pokorné, trpělivé, rozumné a mlčenlivé.“

Podle strojopisu P. M. Minaříka O.Carm.
upraveno

Zpět