Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš…

sv. Marie Magdaléna deʼ Pazzi

Poté co jsem přijala svaté přijímání, viděla jsem Ježíše plného lásky a On mi řekl:
„Pojď, holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží!“ (Pís 2,14).
A já odpověděla: „Ježíši, můj Nejmilejší, nevím, jak mám vstoupit.“
A Ježíš mi řekl: „Pohlédni na mne, vydechnu a pak se nadechnu. Vydechnu a daruji ti svůj dech a pak se nadechnu a vtáhnu svůj dech do svého nitra s ním uvedu do svého nitra i tebe.“
A tak do mne vydechl svůj něžný dech, velmi láskyplně, pak vdechl a svůj dech vtáhl opět do svého nitra a s ním uvedl do svého nitra i mne a uzavřel mne dveřmi svého boku.
Zdálo se mi, že se Ježíš se svou nevěstou, duší, sjednotil v nejniternějším sjednocení; přitiskl svou hlavu na hlavu nevěsty, své oči na její oči, svá ústa na její ústa a své ruce a nohy a nakonec všechny ostatní údy na údy její, takže nevěsta s ním byla jedno; chtěla vše, co chtěl Ženich, viděla vše, co bylo v jejím Ženichovi, okoušela vše, co okoušel Ženich, konala všechna Ženichova díla a toužila po všem, po čem toužil On, a po ničem jiném. Bůh si přeje, aby s ním byla duše takto sjednocena, touží se s ní takto sjednotit. A když má duše svou hlavu přitisknutou k hlavě Ženicha, nemůže chtít nic jiného, než se sjednotit s Bohem a než aby Bůh se sjednotil s ní. A tak chce vždy, co chce Bůh.
Bůh vidí sama sebe zcela v sobě samém a jen On sám sebe obsáhne. A vidí sebe rovněž ve všech tvorech, i v těch, které nemají vědomí, neboť je v nich přítomen svou silou, a umožňuje jim jednat a být plodnými. Tak i duše, která má své oči na Ježíšových očích, vidí sebe sama v Bohu a Boha vidí ve všech věcech. Vidí i svou vlastní nemohoucnost a díky tomu ví a vidí, že obsáhnout Sebe sama může jedině On sám. A tak duše vidí, co vidí Bůh. Okouší Boha a všechny věci s lahodnou náklonností a z nedostatečnosti, která je jim vlastní, získává jen dobro. Stejně okouší a vychutnává duše všechny věci s náklonností, když má svá ústa na Ježíšových ústech, a podobně těží dobro z jejich nedostatečnosti, neboť když je svědkem, že nějaký tvor udělá chybu, neumí to přijmout jinak než s náklonností, a tak zakouší, co zakouší Bůh. Bůh vše činí v moudrosti a síle, ano, všem tvorům dává moudrost a sílu; a duše, která je s Bohem sjednocena a má své ruce na jeho rukou, koná svá díla rovněž s moudrostí a silou; říkám s moudrostí, protože se chrání všech věcí, které by jí mohly škodit a které se nelíbí Bohu. A také s mocí, protože duše zamilovaná do Boha věří, že zvládne vše, i to, co je nemožné…
Viděla jsem, že Boží láska je tak veliká a bezbřehá, že tvor ji nebude moci nikdy… nikdy pochopit. Ano, zdálo se mi, že nikdo ji nemůže chápat, byť jen trochu, jestliže ji nezakusil. A když jsem tuto velikou lásku viděla, musela jsem v nitru volat „Lásko, Lásko“, a to s takovou vehemencí, že jsem tato slova dokonce nahlas volala svými ústy. A kdybych mohla, proběhla bych celý svět, abych v něm volala: „Lásko, Lásko“. Když jsem se ale podívala kolem sebe a viděla, že tvorové se tak málo obracejí k této Lásce, pocítila jsem palčivou bolest a prolévala proudy slz a byla velmi smutná.

Lásko, Lásko, Lásko, nikdy tě nepřestanu volat, Lásko:
Lásko, kterou nikdo nemiluje ani nepoznává;
moje Lásko, Radosti mého srdce, Ty jsi Láska…
Lásko, Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš, Lásko!…
Nechápeš? Ježíši, můj Nejmilejší, zblázněný láskou…
Zblázněný láskou, říkám, můj Ježíši;
Lásko, ty jsi nejpůvabnější a nejjasnější Láska!
Stará i nová Pravda!
Lásko, Lásko, občerstvuješ, utěšuješ, Lásko!
Lásko, Lásko, jsi milující a sjednocující Láska!
Lásko, ty jsi bolest i občerstvení,
Lásko, ty jsi námaha i klid, smrt a život jsi, Lásko!
Lásko, Lásko, co v tobě není?
Co v tobě chybí, Lásko?
Lásko, Lásko, ty jsi moudrá i veselá!
Lásko vysoká i hluboká!
Lásko, Lásko, jsi úžasná!
Nelze tě opanovat, nelze tě proniknout ani pochopit, Lásko!

Marie Magdalena deʼ Pazzi:
I quaranta giorni, Florenz 1980, 125.120.101.136n
www.karmel.cz

Zpět