Karmel

Svatá Marie Magdaléna měla velikou úctu a lásku k církevním řádům, zvláště k svému klášteru a k „našemu řádu“ (nostra religione), k jeho tradici a jeho svatým. Bylo jí zvláště milé, že řád patří Panně Marii. I její extáze se týkaly řádu, kláštera a spolusester. Jejich klášteru dávala něžná obrazná jména: „krásný domeček“, „Boží zahrada“, „květnatá louka“, jejich „malinký svět“ a jiné.
Ve svém životě i nauce Magdaléna pěkně shrnuje tradiční prvky karmelitánské spirituality, karmelitánské charisma, a tvoří z nich krásný celek.

Kristocentrismus

Karmelitky se svým panenstvím odevzdaly Ježíši Kristu, On má klíč k jejich srdci, má zapsána jejich jména ve svém Srdci, Jeho lidství je ozdobeno jejich ctnostmi, jsou žezlem v Jeho rukou, On je osvěžuje rosou svého slova, živí je svými svátostmi, dýchá na ně Ducha Svatého, otevírá jim svůj bok, aby jako „laně“ mohly přiběhnout a ukojit žízeň z Jeho pramene, napájí je svou krví. Ony jej následují, pozvolna se zapojují do Jeho života a Jeho utrpení, jsou „vnitřními údy“ jeho těla, jsou „nevěsty Jeho kříže“, „naze následují nahého Krista“, „milují a trpí, trpí a milují, tyto dvě věci jdou spolu: láska nás vede k utrpení, a utrpení nás vede k lásce“ (RC 282). „Pati, non mori“ – „Trpět, a ne umřít.“ Nenáleží mu všechny stejně, některé jsou Jeho sestry, jiné Jeho matky a jiné Jeho snoubenky.

Teocentrismus

Kristus není konečný cíl karmelitky. Skrze Ježíše Krista se karmelitka sjednocuje s trojjediným Bohem. Nejsvětější Trojice je „řeka (srov. Zj 22,1), z níž vytékají proudy vod. Nejblíže jí jsou kontemplativní duše, ty nejvíce přijímají tajemství Božství“. Maria odevzdává sestry Nejsvětější Trojici, takže jsou „v lůně Otce, v srdci vtěleného Slova a v rukou Matky“ a hoří láskou k Bohu a k bližnímu. Magdaléna vidí řád „v dokonalosti, životnosti a kráse prvních zakladatelů“, jako „trůn Boží a zalíbení Nejsvětější Trojice“ a jako „příbytek Mariin“. Karmelitka žije „v Bohu, s Bohem a pro Boha“ a svatými sliby se stává „obětí Nejsvětější Trojice“.

Maria, řád Mariin

Svatá Marie Magdaléna v celém svém řeholním životě i ve svých extázích prožívá, že Karmel je celý mariánský: Totus Marianus est Carmelus. Jejich klášter byl zasvěcen Panně Marii andělské nanebevzaté. Sestry si Pannu Marii zvolily za svou stálou převorku. Magdaléna vidí Pannu Marii přítomnou při jejich obláčce a slibech, jak je živí ze svých prsou a dává se jim za vzor lásky k jejímu Synu, jejich Snoubenci. Zdobí je svými ctnostmi, kárá je pro jejich chyby, přikrývá je svým pláštěm, spolupracuje s Duchem Svatým na jejich přetvoření v „bílé holubice“ a uvádí je do slávy k Synu, „jejich Králi“. Plují v bezpečí na „lodičce svaté Panny“. „Viděla jsem řeholnice tohoto kláštera, nás všechny, kráčet po stezce, pěšince vznešenější než ostatní, ke Královně a Ochránkyni zahrady, naší Matce Panně Marii, pod jejíž ochranou všechny bojujeme“ (QC 254). Náš řád vidí v obrazném vidění: „Hvězda vedoucí náš řád je přesvatá Panna, naše Matka a Ochránkyně, jejíž titul náš řád vlastní, ona nám svou osobní ochranou a milostí pomáhá a vede nás k nebeskému Jeruzalému“ (PR2-40). Ve vidění o řeholním životě vidí, že různá slunce, která osvěcují řeholníky v ostatních řádech, jsou jejich zakladatelé, „ale naše slunce je Maria“.
Snad nejdůležitější je účast Panny Marie v mystických fázích života duše. Duše nazírají Nejsvětější Trojici skrze „skuliny“ Mariina pláště. Svou čistotou Maria zprostředkuje o „Bílé neděli“, 28. dubna 1585, duchovní zasnoubení Marie Magdalény: „Puritas coniunxit Verbum ad Mariam et Sponsum ad Sponsam“ (CO2 19). „Vzhůru, ať se vykoná toto zasnoubení a sjednocení v domě snoubenky! Ať se vykoná v domě Mariině. Je nutné, aby snoubenka byla ozdobena. První a největší ozdoba je, aby se očistila a umyla v řece, do níž Maria vlila své mléko, aby tuto duši umyla“ (RE 289). „Maria touží posvětit naše tělo i duši, aby se o nás mohlo říci, co se říká o ní: Sancta et immaculata virginitas. Sláva matky je velikost, bohatství a krása dcery“ (PR2 199). Pro Magdalénu je Maria tak jako pro celý Karmel, „Virgo purissima“. Maria jí dala svou čistotu symbolizovanou jejím pláštěm.
V době života svaté Marie Magdalény se v řádě a ve světě rozmohla úcta ke svatému škapulíři. Magdaléna však o něm nemluví.

Církevní smýšlení

Karmelitka má u Marie Magdalény dvojí vztah k církvi: proniknutí do tajemství církve a službu jejímu poslání.
Místo karmelitky je ve „sladkém boku Kristově, z něhož vyšla církev – tam vidí a zakouší její tajemství“.
Magdaléna často tvrdí, že Bůh si vyvolil její řád a každou snoubenku v ní, aby pomáhala církvi a vedla duše k lásce a pravdě. Řeholnice jsou pro Krista jako kříž, na kterém prolévá svou krev. Snoubenec skrze jejich svatost zjevuje svou slávu, využívá je jako „hradních věží svého města“ a pro „rozšíření svaté církve“. Magdaléna tvrdí: „Jedním z důvodů, pro které nás povolal do řádu je, abyste pomáhaly svaté církvi a modlily se za obrácení hříšníků.“ Modlitba a kontemplace, která milosti nepředává dál, je neplodná.
„Tyto panny jsou vnitřními údy mystického těla svaté církve. Když chybí tělu vnitřní úd, onemocní a zemře, to se nestane, když mu chybí některý z vnějších údů“ (CO2 396).
Ve vidění v neděli 17. února 1585, které se týkalo toho, jaké místo má její klášter v církvi, říká: „Pán velmi miluje toto místo a vyvolil si ho mezi jinými řády jako své zrcadlo. Tak jako nějaký pán, který když vyzdobil svou královskou komnatu, chce ještě pro své zalíbení a pro její větší krásu, aby v ní ještě bylo zrcadlo, tak nás postavil ve své církvi jako zrcadlo, v němž máme pozorovat všechny lidi, a především ty, kteří jsou v tomto městě. A oni nás mají vidět v něm a v nás ho mají chválit a žehnat mu. A pak si vyvolil tento náš řád zvláště proto, aby byl ozdobným zrcadlem celé církvi“ (CO1 178).
Díky tomuto soužití s církví dává svatá Marie Magdaléna, na rozdíl od svaté Terezie, přednost liturgické církevní modlitbě před osobní vnitřní modlitbou. Sotva bychom našli jiného svatého v dějinách církve, který by tak prožíval liturgii nebeské i pozemské církve, jako ona. Její extáze nejsou nic jiného, než vnitřní vidění slavených tajemství, biblických a liturgických textů v oficiu a při eucharistii. To vše vychází ze vtěleného Slova, přítomného ve svátosti. On je její „pokrm“, její „Láska“. „Nejsvětější svátost je souhrn lásky (compendio dell´amore), kterou k nám měl, a všeho toho, co pro nás vykonal v celém svém životě, utrpení a smrti“ (CO2 22). Přijímající duše vidí „Boha v sobě a sebe v Bohu“, je v ní věčnost. „Duše přijímající tuto svátost může o sobě říci, co se říká o Marii: Quia quem celi sapere non poterant tuo gremio contilisti (Neboť ten, jehož nebesa nemohla obsáhnout, sestoupil do tvého lůna), neboť se stala velmi podobnou Marii. Jak viděl Jan – a já ve víře – Marii oděnou sluncem (Zj 12,1), tak tato duše, která tě přijímá v sebe, je oděná sluncem, jimž jsi ty, ,Sol iustitiae Christus Deus noster‘ (Slunce spravedlnosti, Kristus náš Bůh)“ (CO2 147).
Při mši svaté vidí, jak kněz i sestry přijímají krev z otevřených Kristových ran.

Vnitřní život

Vnitřní život, jak jej Karmel vždycky viděl a vidí, je modlitba a sebezápor, je to stálý, uvědomovaný a důvěrný styk s Bohem, sjednocení s Bohem a čistota získaná odstraněním všech překážek (což je podstatný předpoklad k němu) – a to vše podle vzoru nejčistší Panny Marie.
V tom všem je svatá Marie Magdaléna velkou učitelkou. K tomuto sjednocení s Bohem vede láska. Je to vlastnost lásky, že spojuje milujícího s milovaným. „Jsme stvořeni od Boha z lásky a s láskou a touto cestou se k němu musíme vrátit.“ Toto láskyplné sjednocení vyžaduje Bůh, a je i požadavkem naší blaženosti. „Bůh nemůže vidět nic, co by nebylo stejné s Ním.“ Proto život bez lásky pro nás pozbývá smyslu.
Magdaléna stále opakuje, že karmelitánské povolání obsahuje „větší dokonalost“, „zvláštní dokonalost“, karmelitky jsou „nejušlechtilejší část církve“, určené jít „cestou svaté modlitby“, a „cestou sjednocení“. „Nauka obsažená v řeholi nevede k ničemu jinému, než ke sjednocení s Bohem“, tam „je duše opojena Božskou láskou“.
„Dokud jsme v tomto ubohém životě a putujeme k nebeské blaženosti, musíme pozvedat svou duši k Bohu stálým rozjímáním, v němž se rozum osvítí a vůle cele roznítí Božskou láskou, která duši osvěží, vyvede z žáru smyslnosti a po cestě dokonalosti ji povznáší vzhůru. Učiní ji sladkou a milou jakoukoli hořkost, kterou musí zakoušet z lásky k svému láskyplnému ukřižovanému snoubenci Kristu“ (PR2 42-43).
Ježíš chce, „abychom se vrátily – protože máme být dobrým příkladem ostatním řádům – k oné přísnosti, prostotě a čistotě života, v jaké jsme byly založeny“ (PR1 95). Máme vést „prostý a umrtvený způsob života ve stravě a oblékání“, ale „jak je vidět v řeholi, svatí otcové, kteří nám ji dali, hleděli více na vnitřní dokonalosti než na kajícnost a vnější věci“. Na „horu dokonalosti“ se jde cestou obnaženosti a „popření“, „nocí útrap, zkoušek a pronásledování“. „Je třeba dbát a usilovat více o ctnosti a vnitřní duchovní cvičení a skutky“ (PR1 258). Magdaléna tyto ctnosti vypočítává: čistota, sebepoznání, odevzdanost, umrtvenost, věrné zachovávání řádu, Boží bázeň, mlčení, láska k řeholi, prostota, láska. Mravní ctnosti k Bohu přivádějí, ale božské ctnosti, víra, naděje a zvláště láska s Bohem přímo sjednocují.
Magdaléna vidí cíl své mystické cesty i svých spolusester v kontemplaci. Ale na kontemplaci se nedívá z psychologického hlediska jako svatá Terezie, ale jako na působení milosti. „Ustání činnosti je naprosté přenechání se Bohu, takže Bůh působí v ní a ona v Bohu, a tak přestože je činná, nevnímá svou činnost“ (RE 185). Po dosažení sjednocení a přetvoření je na dně duše vše v pokoji, přestože na jejím povrchu jsou možné boje. Přetvořená duše žije život Boha, z něhož „již nemůže vyjít“, je vzácná pro církev a neprojde očistcovými plameny.
Ale světice se nezastaví u pouhé kontemplace. I zde podle příkladu Panny Marie spojuje Marii s Martou: „Marie v nebi koná úkol Marie Magdalény i Marty: Marie Magdalény radující se v Bohu, a Marty přimlouvající se za nás. Takto jako dobrotivá matka učí své dcery, aby, když myslí dlí v nebi, nekonaly nedbale skutky na zemi, především když jde o sebemenší pomoc bližním. Ó Magdaléno, ó Marto, co by byla Magdaléna bez Marty, nazvali by ji zahálčivou. A Marta bez Magdalény, to by byl zmatek“ (PR2 201). „Nos ad maiorem vocati sumus. Jsme povolány k vyššímu životu, k takovému, kde nejsou Marie a Marta odděleny, neboť v lásce jsou obě spojeny“ (PR2 177). Svatá Marie Magdaléna používá pěkné přirovnání: „Jsou to dva, kdo dávají společně rtem polibek, nemůže jej dát jen jeden. Miluje-li duše pouze Boha, nestačí to, tato láska musí být spojena s láskou k bližnímu.“
V jedné extázi Magdaléna krásně mluví o vzájemné činnosti Božských Osob, a pokračuje o tom, co se děje s našimi skutky: „Andělé přijímají všechny skutky, touhy a city lidí a podávají je Synu. On je vezme, umyje je, očistí, ozdobí svou krví a pak je podá Duchu Svatému. Ten je očistí ohněm své lásky, a pak oba dva, Syn i Duch Svatý je podají věčnému Otci. Ten, když je vidí očištěné ohněm a ozdobené krví, se nemůže zdržet, aby na ně nepohleděl a je nepřijal. Tímto pohledem nabudou takové hodnoty, že jsou důstojné jeho tváře a zaslouží si nebe. Poněvadž jsou však napřed očištěny krví Syna, Otec je podá zpět Synu, který v nich má velké zalíbení, neboť vidí, že to jsou plody jeho láskyplného utrpení.“ (RE 167-9).
Svatá Marie Magdaléna jako pravá karmelitka dobře vystihla karmelitánské charisma. Přitom zajímavě upozorňuje, že na Karmelu má každá sestra od Boha ještě své vlastní poslání. Představené jim mají ukazovat cestu, ale nesmějí je zadržovat: „Mají je povzbuzovat k následování života svatých, ale nepřekážet onomu vnitřnímu volání, jímž je volá Bůh“ (PR2 39).

Podle strojopisu P. M. Minaříka O.Carm.
upraveno

Zpět