Extáze sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi

Danuta Piekarz

První extáze měla sv. Marie Magdaléna již v dětství – v penzionátu u maltézských sester a když pobývala ve svém rodném domě. Avšak ty, o kterých můžeme říci něco více, se stávají jejím údělem až na florentském Karmelu, počínaje oněmi „čtyřiceti dny“ po profesi, kdy projevy těžké plicní nemoci u ní každý den na několik hodin ustupují, a Magdaléna se hrouží do poznávání Božích tajemství. Její tvář se stává tak krásnou, že sestry, které o ni pečují, snadno rozpoznají nadpřirozený charakter tohoto jevu.
Návrat ke zdraví však pro ni neznamenal konec těchto nezvyklých darů, právě naopak. Pro zpovědníka kláštera tím nastal vážný problém, neboť musel tyto úkazy prozkoumat, aby zjistil, zda nejsou klamem nebo ďábelským dílem. Doporučil tedy M. Magdaléně, aby o svých prožitcích vyprávěla vybraným sestrám, které měly všechno sepsat. V praxi se to ovšem ukázalo jako velmi obtížné: pro skromnou karmelitku nebylo vůbec snadné mluvit o neobyčejných milostech; někdy také při rozpomínání se na jednotlivé zkušenosti, které byly tak bohaté na obsah, jednoduše zklamávala paměť.
Když se brzy ukázala tato těžkost při zapisování prožitků po jejich skončení, bylo třeba je zapisovat v průběhu jejich trvání. To proto, že Maria Magdaléna často v extázi mluvila, popisovala to, co vidí, povídala si s Bohem, a někdy také oslovovala přítomné sestry. Proto se florentské karmelitky rozhodly pro velký úkol, aby tato bohatství, na nichž měly podíl, zachránily: když viděly, že světice upadá do extáze, dvě, tři nebo čtyři sestry měli za úkol zapamatovat si postupně všechna slova a pak je nadiktovat sestrám, které zapisovaly každou větu, které přitom přiřazovaly odpovídající číslo. Později tyto věty spojily do jednoho celku a využívaly přitom vysvětlení i oprav samotné světice.
Ovšem i tento způsob se ukázal jako nedokonalý: tato prostá karmelitka mluvila v extázích o tak těžkých teologických otázkách, že se její spolusestry – i ty lépe vzdělané – v těchto částech ztrácely, nebo odkládaly pera a uchváceně se na Marii Magdalénu dívaly a poslouchaly ji. Navíc ona, která měla v chóru těžkosti se správným čtením breviáře, v extázích vyslovovala celé věty – nejčastěji z Písma svatého – latinsky! Později, když jim pomáhala ve zpracování zápisků, je dovedla zopakovat pouze italsky, a sestry pak nacházely jejich originální znění v latinském Písmu svatém.
Kromě toho, jak zapisovat slova mystičky, která v extázi nezvykle rychle pobíhala bez zakopnutí klášterními chodbami, a to i místy, která požadovala zvolnění tempa (úzké chodby, schody…)? Jak zapisovat slova vyslovená v extázi při praní a šití? Bylo to proto, že tyto neobyčejné dary M. Magdalénu nevylučovaly z pracovního rytmu, právě naopak – právě tehdy se při fyzické práci vykazovala nezvyklou silou, a konečný výsledek práce (např. namalované obrazy) byl lepší než to, co vykonala „normálních“ podmínek. Sestry si několikrát ověřovaly, zda si v době extází při práci nepomáhá přirozeným světlem: zavíraly okenice, zavazovaly jí oči, a ona… pracovala dále.
Podívejme se ale na sv. Marii Magdalénu v extázi. Za jakých okolností začínali tyto neobyčejné zkušenosti? Zdá se, že často jakoby „vyplynuly“ z rozjímání úryvků obsažených v liturgii – v mešních čteních nebo v breviářových textech. Nejednou M. Magdaléna soustředila svou pozornost na jednu větu, kterou pak interpretovala alegoricky. Jak tvrdí B. Secondin, každodenním meditativním prohlubováním Božího slova, „se jakoby spontánně rodí nadpřirozené mystické a charismatické prožitky; je možné říci, že přitom neruší obvyklou meditaci, ale spíše ji upřesňují a doplňují, čili činí ji více plodnou. Když zvažujeme kontinuitu i jednotu obou elementů, je často obtížné odlišit ,vizi‘ od práce obrazotvornosti“. Sama Magdaléna to vyjádřila takto: „Cítím, že Bůh mě přitahuje, nevím kam, nevím k čemu mě chce přivést. Nevím, co to je, ani nevím, co mi Pán chce říci, dokud nejdu za tím impulsem.“
Oči svaté, které byly dosud upřené k zemi, začínaly zářit zvláštním světlem, tváře se zabarvovaly, „vypadala ne jako člověk, ale jako anděl z nebe“ – tak ji popisovaly sestry. Když se prožívání v extázích týkalo radostných událostí, celá její bytost vyzařovala radost a naopak, když prožívala např. umučení Páně, vyrážela bolestné výkřiky a plakala. Někdy se hýbala nebo dokonce tančila, a někdy zůstávala zcela nehybná, jakoby spala. Jediné vnější hlasy, které k ní v extázích doléhaly, byly příkazy představených. Na konci extázi se výraz a vzhled její tváře dostával do své původní podoby, a ona pokorně pokračovala ve své práci, jakoby se nic nebylo stalo.
Samozřejmě, je zde stále otázka obsahu těchto prožitků, který na základě relací svaté, nebo přímo v době extází, sepsaly její spolusestry. Téměř všechny zápisky byly vydané v tisku; jejich kritické vydání (v jejich originálním jazyku – italštině) zahrnuje sedm svazků pod titulem „Spisy sv. Marie Magdalény de‘ Pazzi“. Jistě je třeba slovo „spisy“ chápat velmi široce. Patří sem tolik různorodých zkušeností, že jakýkoliv pokus syntetizovat je musí zanechat dojem nedostatečnosti. Uvědomila jsem si proto, že to, co bude dále následovat, bude jen chabý pokus poukázat na bohatství v nich obsažené, a tento pokus bude založený na výběru příkladů, který lze vždy obvinit ze subjektivity.
V samotném centru mystických prožitků sv. Marie Magdalény je vždy Ježíš, který je viděný jakoby prizmatem tajemství Trojice v jejím vztahu k člověku. Kristu, který kdysi přirovnal svůj nečekaný druhý příchod k činnosti zloděje (srov. Mt 24,43nn.), adresuje světice tyto odvážná slova: „Odvažuji se říci, že jsem nikdy neviděla většího „zloděje“, který by ukradl něco tak důležitého, než Tebe. Vcházíš do lůna svého Otce a kradeš Jeho i svou Božskou podstatu a obdarováváš jí stvoření.“ Přirovnání, které v evangeliu odkazuje na druhý příchod, je zde aplikován na naše obdarování Božským životem.
Událostmi, které jsou nejčastějším tématem extatických prožitků sv. Magdalény, je Vtělení a Umučení Páně. Podobně jako františkánská škola, a zvláště Duns Scotus, světice tvrdí, že Boží Syn by se stal člověkem, i kdyby nebylo prvního hříchu, protože ji takto poučoval: „Chtěl jsem vás obdařit slávou, ale jinak. Kdyby Adam nezhřešil (…) Slovo by se stalo tělem, ale stalo by se jen posvětitelem, ale ne vítězem. Takto jsme byli obdařeni mnohem větší slávou. Když lidstvo odmítlo mlékem přetékající zřídlo, plynoucí z Trojice, které dávalo čistotu a nevinnost, jako jediný prostředek se ukázal pramen Krve Boha – Člověka. (…) Kdyby nebyl Člověkem, nemohl by trpět; kdyby nebyl Bohem, nemohl by nás spasit.“
Kolem kříže Magdaléna „krouží jak kolem tisíců odlesků křišťálu“ (B. Secondin). Dvakrát prožívá v extázi celou historii umučení Páně, vyslovuje slova osob, kteří v ní vystupovali a přechází přitom klášterními místnostmi, jako by to byla místa v Jeruzalémě, kde Kristus trpěl. V prožitcích sv. Marie Magdalény mají své zvláštní místo Spasitelovy rány. V jedné relaci čteme, že světice pochopila, že Ježíš učinil ze svého Těla schody, aby duše mohla k Němu stoupat a vejít do Jeho pěti ran, z kterých On udělal jakoby příbytky pro hosty, aby se duše do nich mohla utéct a schovat se v nich, když je pronásledovaná nepřáteli, a také aby si tam mohla odpočinout, když je přemožena únavou a těžkostmi tohoto života. Ježíšův otevřený bok je místem mnoha popisovaných událostí. Například 27. června 1584 zve Ježíš Magdalénu do své školy. „A tou školou je Jeho svatý bok, do kterého jsem vešla, (…) nalezla jsem mnoho otevřených knih a pochopila jsem, že tyto knihy jsou díla Boží – stvoření světa, stvoření člověka, vtělení, utrpení i smrt Páně a Jeho každodenní působení v lidských duších…“
Jak již bylo vzpomenuto výše, sv. Marie Magdaléna často mluvila o Nejsvětější Trojici: navzdory chybějícímu teologickému vzdělání se o těchto velmi těžko pochopitelných tajemstvích vyjadřovala s velkou precizností, a odkazovala přitom na stálou aktuálnost toho, co se uskutečňuje v Trojici: „Otec zrodil Syna, stále Ho rodí a rodit bude. Seslání Ducha Svatého ukazuje jako doplnění díla vykoupení: Duch přichází vždy označený tou vzácnou pečetí, kterou je Krev Beránka. Tato Krev Ho vybízí k tomu, aby přišel, ačkoli touží přijít i sám od sebe (…). Duch vychází z lůna Otcova, a aby k nám přišel, prochází skrze Srdce Slova. Tento Duch, podobně jako orel vzlétající nahoru, bere na sebe duše, které Ho přijaly a odnáší je k Slovu.“ V nezvyklé obrazové formě světice představuje také působení Ducha v srdcích: „Duch vysílá střely, které procházejí srdcem tvorů, a tak je disponuje na přijetí Jeho milostí. Srdce, která už jsou připravená na přijetí těchto střel, je vysílají zpět k Duchu, a tím Ho pobízejí k udělování nových darů a milostí. Tak dostávají stále větší dary, které je uschopňují k tomu, aby se stali prostředníky a připravili jiná srdce na přijetí těchto střel Ducha.
Nutnost připravenosti srdce je vyjádřená také ve slovech Boha Otce: „Jsem Ten, který jako jediný naplňuje každé srdce, protože ,Jsem, který jsem‘ a naplňuji to, co není. A naplňuji tím více, čím je srdce oproštěnější – je to srdce, které ví o svém ,nebytí‘.“ Toto poznání vede Magdalénu k paradoxnímu tvrzení: „Nejlepším možným mluvením o Tobě je úplné spočinutí v Tobě a ztracení se ve Tvém stínu.“
Ve „Spisech“ světice můžeme také nalézt cenné odkazy, které se týkají sjednocení duše s Bohem. Vyjmenovává například různé druhy (stupně) lásky:

Podobnou myšlenku je možné také najít v podobenství o dvou nevěstách Slova: jedna, oblečená do nádherných šatů, je uvedená do nebeské slávy; druhá, která je oděna nahotou, je pohrdaná a její bytost nic nezdobí, stojí u brány nebe a neodvažuje se ani pozvednout oči. Marie Magdaléna se ptá sama sebe a bez váhání si vybírá tu druhou.
Tuto odpověď potvrzuje celým svým životem: přísné umrtvování, radikální cvičení se v pokoře jsou tou cestou, na které se její srdce připravuje k přijetí Božích milostí. Popisuji zde jen několik příkladů, týkající se několika aspektů. Musím ale zmínit i její lásku k Marii, této Hvězdě na sloupu drahocenného kamene (= Karmel), takže se o každé karmelitce dá říci „sancta et immaculata virginitas (svaté a neposkvrněné panenství)“. Jak nevzpomenout „týden Ducha Svatého“, kdy se jí po osm dní Boží Duch udílel každý den v různých formách… Nedostatek místa neumožňuje poukázat na všechna témata, všechny mimořádné zkušenosti, které také měly rozdílný charakter: neviditelná stigmata, mystické zásnuby, kardiografie… Darů bylo tolik, extáze byly tak časté a nejednou tak dlouhé, že je sestry postupně přestaly zapisovat; jen novicky zaznamenávaly některá slova své novicmistrové…
O mystických milostech z posledních let života světice nevíme mnoho, víme ale, že postupně byly méně časté, a co více, v některých obdobích jí neposkytovaly žádnou duchovní útěchu. Sv. Marie Magdaléna, strávená těžkou nemocí, ztratila i svou přirozenou schopnost obrazné představivosti abstraktních pravd, což ještě vystupňovalo její duchovní utrpení. Obdržela tak milost „nahého utrpení“, o které tak vroucně prosila – podobně jako Kristus na kříži.
Dne 25. května 1607 vyšla k setkání se svým Ženichem. Skrze beatifikaci v roce 1626 a kanonizaci v roce 1669 církev oficiálně potvrdila svatost jejího života. Od této doby je možné v mnoha kostelích po celém světě vidět její sochy a obrazy, často se zobrazovanými slovy: „Pati, non mori – trpět a neumřít“. Jsou to slova, která v jejich doslovné formě sv. Magdaléna nikdy neřekla (přinejmenším nejsou nikde zapsána). Jsou snad jedině shrnutím její slov: „Chtěla bych žít, abych mohla trpět z lásky k Bohu, protože v nebi už žádné utrpení není“, která však velmi výstižně vyjadřují žár její lásky – té lásky, která nemohla zůstat bez odpovědi.

Přeložily bosé karmelitky Praha
S laskavým svolením
bosých karmelitánů krakovské provincie

Zpět