Zélie Guérinová – 6
Mezitím Zélie chřadla přímo před očima. Bulka na prsu, která ji předtím občas trápila, se zvětšila, a začala bolet čím dál více. Konečně se rozhodla jít k lékaři. Vyhledala jednoho, který byl stejně dobrý jako necitlivý („…s lhostejným a znuděným tónem a úšklebkem na tváři…, protože v nic nevěří…, neumí říci dobré slovo ani být dobrosrdečný, rád ukazuje svou lhostejnost“ – dopis ze dne 14. června roku 1877). Zélie mu však byla vděčná, že jí řekl celou pravdu. Švagrové pak vyprávěla:
„Konečně jsem se dostala k doktorovi X, který mě pečlivě vyšetřil a po chvilce ticha mi řekl: ,Víte, že choroba, kterou máte, je velice vážná? Je to zhoubný nádor. Souhlasíte s operací?‘ Odpověděla jsem: ,Ne, protože jsem si jistá, že mi život nezachrání a naopak by mi ho ještě ukrátila.‘ A on pochopil, že jsem o tom pevně přesvědčená, takže řekl: ,Víte tolik, co já. Máte pravdu, operaci vám nemohu doporučit, protože výsledek by byl velmi nejistý.‘ Zeptala jsem se ho, jestli je alespoň nepatrná možnost uzdravení. – Odpověděl vyhýbavě… Pak mi napsal recept. – Zeptala jsem se ho: ,K čemu to bude?‘ Podíval se na mně a řekl: ,K ničemu, ale nemocným to dělá dobře…‘“ (dopis ze dne 17. prosince roku 1876).
Ze všech sil se snažila, aby rodina byla klidná.
„Kdyby mě Bůh považoval za užitečnou tady na zemi, jistě by u mě nedopustil tuhle nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě nebral z tohoto světa, dokud mě moje děti budou potřebovat… Neberu to ale tragicky, a to je jedna z největších milostí, jaké mi Bůh dal… Ať se stane cokoli, využijme toho času, který nám zbývá, a zbytečně nemějme starosti. Stejně bude všechno vždycky tak, jak chce Bůh!“ (dopis ze dne 17. prosince roku 1876).
V předvečer svých posledních Vánoc odjela z Lisieux na nové vyšetření ke svému známému lékaři, ale všichni ji i nadále zrazovali od případné operace. Manželovi napsala: „Odevzdejme se do rukou dobrého Boha, on ví lépe než my, co je pro nás dobré: ,On zraňuje i uzdravuje‘… S nikým nejsem tak ráda jako s tebou, můj drahý Ludvíku!“ (dopis ze dne 24. prosince roku 1876). A na závěr tohoto tragického posledního prosince dokázala napsat: „Jsem jako děti, které se neznepokojují zítřkem, stále očekávám štěstí“ (dopis ze dne 31. prosince 1876). Ujišťuje:
„Kráčejme vpřed, to je ta nejradostnější možnost. Doma se teď už tolik netrápí, a já se moc snažím, aby tomu tak bylo. Jak bych si přála, aby se o tom všem už nemluvilo! K čemu by to bylo? Jestliže jsme udělali vše, co se dalo, nechme ostatní v rukou Prozřetelnosti… Pokud se neuzdravím, je to proto, že Bůh mě velmi chce mít u sebe…“ (dopis ze dne 5. ledna roku 1877).
Zdrcená rodina se rozhodla pro pouť do Lurd. Zélie souhlasila hlavně proto, aby udělala radost manželovi a dětem. Všichni byli tak pevně přesvědčeni, že vyprosí zázrak, že se úplně chvěli nedočkavostí. Také Zélie byla ochotná uvěřit, že svatá Panna vyslyší tolik modliteb, ale hlavně měla starost, aby se víra jejích dcer neoslabila při případném neúspěchu. Říkala pouze s pokorou: „Matka Boží mě uzdraví, když to bude nezbytné.“
„Udělám vše, co bude možné, abych obdržela zázrak. Vykonám pouť do Lurd, ale pokud nebudu uzdravena, pokusím se dělat to samé i po návratu“ (dopis ze dne 20. února roku 1877).
A své dceři řekla:
„Musíme být připravené beze zbytku přijmout vůli dobrého Boha, ať už bude jakákoli, protože ona je pro nás vždy to nejlepší“ (dopis z května 1877).
V předvečer pouti s bolestí vyznala:
„Pracovala jsem za čtyři, a čtyři dokážou pracovat bez ztrácení času. Měla jsem tvrdý život… A teď, když bych si konečně mohla vydechnout, vidím znamení k odchodu, jakobych slyšela: ,Už jsi toho udělala dost, pojď si odpočinout!‘ Ale já jsem ještě neudělala dost! Tyhle děti ještě nejsou dospělé, potřebují mě. Ach, kdyby toho nebylo, vůbec bych ze smrti neměla strach!“ (dopis ze dne 7. června roku 1877).
Cesta, kterou Zélie podnikla se třemi nejstaršími dcerami, hlavně s tou „problémovou“, kterou chtěla svěřit Panně Marii, byla vyčerpávající a plná potíží, a zklamání dcer bylo ještě horší. Domů se ale vrátila bez nejmenšího zarmoucení:
„Tak vesele, jakobych obdržela milost, o niž jsem prosila. To dodalo odvahu (otci) a znovu navrátilo dobrou náladu do celého domu… Každou noc si přikládám lurdskou vodu na ránu, žiji v naději a míru, a čekávám, až přijde hodina Páně…“ (dopis ze dne 25. června roku 1877).
Dceři, která se vrátila do penzionátu zklamaná, že se nestal zázrak, píše:
„Chci vědět, jestli se stále ještě zlobíš na svatou Pannu, že nechtěla, abys ,skákala radostí‘ (jak děvče říkalo)… Panna Maria nám všem říká to samé, co Bernadettě: Neudělám vás šťastnými na tomto světě, ale na onom“ (dopis ze dne 25. června roku 1877).
„Neměj o mě starost, vůbec netrpím a všechno vkládám do Božích rukou“ (dopis ze dne 29. června roku 1877).
Cítila se ale čím dál vyčerpanější.
„Jestli to tak půjde dál, bude to k zbláznění, nebudu se vůbec moci hýbat. Ve dne se to ještě dá vydržet, ale v noci, když si potřebuji lehnout nebo vstát, je to hrozné, dělá se mi nevolno a je mi na omdlení… V pět hodin jsem se potřebovala obléci, abych šla na první mši svatou, ale byla jsem sama, Ludvík byl totiž na celonoční adoraci. Vzbudila jsem se dřív, neboť jsem se nemohla dočkat, naštěstí mi Panna Maria pomohla, protože ani nevím, jak jsem dokázala vstát, ale ještě bylo moc brzo. Seděla jsem na posteli a neodvažovala jsem si už lehnout, za půl hodiny bych se totiž už nezvedla. Konečně v pět hodin jsem poprosila Pannu Marii, aby mi pomohla se obléknout. Při sezení a klečení v kostele jsem měla velké bolesti, musela jsem se ovládat, abych nekřičela, a proto jsem se ani nevrátila na zpívanou mši…“ (dopis ze dne 8. července roku 1877).
Dcera Marie vypráví:
„Když je unavená z toho, že má položenou hlavu, velice opatrně ji zvedáme i s polštáři až do sedu. Avšak nikdy se to neobejde bez neuvěřitelných bolestí, protože i při sebemenším pohybu křičí bolestí. Přesto, s jakou trpělivostí a odevzdaností snáší tuto hroznou nemoc! Nepouští z rukou svůj růženec a neustále se modlí navzdory svému utrpení, až jsme tím všichni udiveni, neboť má odvahu a energii, jíž není rovno. Ještě před patnácti dny se ve svém pokoji na kolenou modlila celý růženec před sochou Panny Marie, kterou má tak ráda. Když jsem viděla, jak je nemocná, chtěla jsem, aby se posadila, ale bylo to marné“ (dopis dcery Marie ze dne 8. července roku 1877).
Zélie měla ještě sílu napsat několik posledních dopisů:
„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít“ (dopis ze dne 15. července roku 1877).
„V neděli ráno, po celkem dobré noci, jsem vstala v pět hodin, abych šla na první mši… Mohla jsem jít jen s největší opatrností. Když jsem šla po chodníku, bylo to velice těžké, stálo mě to všechny síly. Naštěstí na ulici nebylo moc lidí. Pevně jsem si umínila, že už nikdy nepůjdu na mši v takovém stavu“ (dopis ze dne 24. července roku 1877).
„V posledních pětadvaceti hodinách jsem vytrpěla víc než v celém svém životě. Ubohý Ludvík, chvílemi mě držel v náručí jako malou holčičku!“ (dopis ze dne 27. července roku 1877).
Na začátku srpna 1877 přemohla vyčerpání a chtěla se ještě vrátit do kostela:
„V pátek šla na mši v 7 hodin, protože byl první pátek v měsíci. Vedl ji tatínek, neboť bez něj by vůbec nemohla jít. Když se vrátila, řekla nám, že kdyby neměla někoho, kdo by jí otevřel dveře, vůbec by nedokázala vejít“ (dopis dcery Marie ze dne 9. srpna roku 1877).
Často opakovala: „Ó ty, jenž jsi mě stvořil, smiluj se nade mnou!“ Zemřela na úsvitu 28. srpna roku 1877. Poslední řádky, které napsala, byly: „Jestliže mě svatá Panna neuzdravila, je to proto, že můj čas se naplnil a dobrý Bůh chce, abych si odpočinula jinde než na této zemi“ (dopis ze dne 16. srpna roku 1877).
Terezie, které byly jen čtyři roky, popsala tuto nenahraditelnou ztrátu pomocí této události:
„Poslední týden, když ještě byla na této zemi, jsme s Celinou byly jako malé vyhnankyně. Paní Lericheová (sousedka) pro nás přicházela každé ráno a trávily jsme den u ní. Jednou jsme se nestihly před odchodem pomodlit… Celina to nesměle řekla paní Lericheové a ona odpověděla: ,Dobrá, dcerušky, pomodlíte se!‘ Zavedla nás obě do velkého pokoje a odešla. Tu se na mě Celina podívala, a řekly jsme si: ,To není jako maminka. Ta nás vždycky měla k tomu, abychom se pomodlily!‘“ (Rk A, 12r).
Toto je nezapomenutelný odkaz, který matka může zanechat dokonce i čtyřletému dítěti, dědictví, které v dceři poroste do plodů svatosti a důvěrného vztahu s Bohem: „Vždycky nás měla k tomu, abychom se pomodlily!“ A dcery si stále s pohnutím připomínaly to, co se stalo jejím stálým postojem a jakýmsi životním programem a radostí: „Svěřuji vše vůli a milosti Boží!“ (dopis ze dne 22. dubna roku 1866).
Z knihy Svatí Karmelu
S laskavým svolením KNA