Zélie Guérinová – 5
Bylo jí už přes čtyřicet let a byla nemocná, Ludvíkovi bylo padesát let. A Zélie právě zjistila, že je znovu těhotná. Oba dva byli naplněni starostí; ať už o matku, nebo o děťátko, které mělo přijít na svět, protože to předchozí žilo jen několik měsíců. Napsala:
„Šíleně miluji děti, jsem zrozená pro to, abych je měla. Ale brzo přijde čas, kdy už je nebudu moci mít. Dne 23. tohoto měsíce mi bude jednačtyřicet let, a to je věk, kdy se ženy stávají babičkami!“ (dopis ze dne 15. prosince roku 1872).
Avšak jak se její radost z nového miminka navzdory počátečním obavám prohlubovala a rostla, se dozvíme z této důvěrné zprávy, kterou zaslala své švagrové několik dní po narození Terezie, jež se později stane světicí z Lisieux:
„Ještě před jejím narozením jsem si všimla něčeho, co se mi doposud s mými ostatními dětmi nikdy nestalo: když jsem zpívala, ona zpívala se mnou… Svěřuji ti to, protože nikdo jiný by mi to nevěřil…“ (dopis ze dne 16. ledna roku 1873).
Nebylo to mnoho let, jež Zélie této maličké mohla věnovat; doprovázela ji životem jen čtyři roky. Přesto Terezie ve své autobiografii Dějiny duše vypráví mnohem něžnější a významnější vzpomínky, než matka popsala ve své korespondenci. Dcerce ještě nebyly ani tři roky, když její matka pobaveně vypráví:
„Malá je blázínek, jemuž není rovno. Jde se se mnou pomazlit a přeje mi smrt: ,Jak bych chtěla, abys umřela, maminečko!‘ Když dostane vyhubováno, řekne: ,Ale to je proto, abys šla do nebe, a ty vždycky říkáš, že se nejdřív musí umřít, aby se tam člověk dostal!‘ A pak ve svých projevech lásky přeje smrt i svému otci!“ (dopis ze dne 5. prosince roku 1875).
Za několik měsíců píše zase:
„Malá Terezka… je stále tak milá a dnes ráno mi řekla, že by chtěla jít do nebe a že kvůli tomu bude hodná jako andělíček“ (dopis ze dne 12. března roku 1875).
Jistí údajní psychoanalytici se vrhli na tuto „touhu po smrti“ vyjadřovanou Terezií, a vykreslili temné a chmurné konflikty mezi matkou posedlou prací, nemocí a myšlenkami na onen svět a dívkou toužící po životě. Je faktem, že pro některé takzvané „experty“ je „touha po smrti“ a „touha po nebi“ to samé (což je dáno tím, že nebe považují za neplodnou fantazii), a proto si nedokážou představit, že nějaká křesťanská matka opravdu může se svými dětmi mluvit o ráji a věčném životě tak krásným způsobem, že vzbudí touhu po něm. Dokonce i Luther, který byl stále něčím znepokojen, řekl jednoho dne, když držel v náručí svého synka: „Děti tak pěkně smýšlejí o Bohu, protože věří, že budou v nebi a že Bůh bude celý jejich.“ Ve čtyřech letech je myšlenka na nebe stále velmi blízká, ale už se pojí s problémem spásy, dobra a zla a nebezpečí. A tak matka vypráví:
„Jednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: ,Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!‘ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí“ (dopis ze dne 28. října roku 1876).
Dá se říci, že veškeré duchovní novátorství a učení svaté Terezie jsou zcela obsaženy už v této jasné argumentaci: stačí si jen uvědomit, že matčina náruč je symbolem a znamením milosrdné náruče nebeského Otce. Podobně byla interpretována další událost z jejího dětství, plná jasné logiky. Když začala dělat své první krůčky, bylo nejtěžší naučit ji chodit po schodech. Terezie se postavila dole u prvního schodu a zavolala: „Maminko!“, a nepohnula se dříve, než zaslechla odpověď: „Ano, má holčičko!“ Teprve pak zvedla nožku a vystoupila na první schod, a tak to šlo až nahoru. Na každém schodu zavolání „maminko!“ a odvahu přinášející odpověď. Později, když byla Terezie určena za vychovatelku mladých novicek, učila, že není lepší metoda, jak vystoupit k Bohu, než ho volat na každém kroku.