Úryvky z dopisů Zélie o Terezii

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 21. července 1872:

„Musím Vám sdělit, že na konci tohoto roku se vyplní pravděpodobně něco, co bude zajímat nejdříve mě samotnou. Jak bych se těšila, kdybych tu malou bytost, kterou smím přijmout, směla sama vychovat. Nikdy bych ji od sebe nedala, dokud budu naživu. Cítím se zdravější než dříve. Mám dobrou chuť k jídlu a nemám žádnou horečku. Doufám, že dítě přijde na svět dobře. Vždycky nemusí zůstávat neštěstí u těch samých dveří. A vůbec: Ať se stane vůle Boží!“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 15. prosince 1872:

„Denně očekávám svého malého andělíčka a jsem velmi zarmoucena, že zatím nemohu nalézt žádnou kojnou. Sice jsem si jich mohla již několik vybrat, ale nelíbily se mi, takže můj muž se nemohl rozhodnout některou z nich přijmout. Přitom nám nejde o peníze, ale bojíme se, abychom nedostali do domu někoho, kdo se nám nehodí. Kéž by mi Pán Bůh dal milost, abych mohla své dítě kojit sama. Bylo by to mou největší radostí, kdybych to mohla dělat. Mám přece děti tak ráda. Jsem k tomu zrozena, abych měla děti, ale pomalu bude již čas, aby to skončilo. 23. prosince mi bude jednačtyřicet roků a to už je doba, kdy bych mohla být babičkou.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 3. ledna 1873:

„Včera ve čtvrtek, o půl dvanácté večer, se narodila moje malá dceruška. Je velmi zdatná a má se k světu. Říkají mi, že váží osm liber, řekněme, že je to šest, a i to už je dost, zdá se být hodná. Jsem velmi spokojená. V první chvíli jsem ale byla překvapená, čekala jsem totiž, že budu mít chlapce! Představovala jsem si to už asi dva měsíce, protože jsem cítila, že toto dítě je mnohem silnější než ostatní mé děti. Téměř vůbec jsem netrpěla, asi jenom půl hodinky, to, co jsem pociťovala předtím, se nepočítá.“

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 16. ledna 1873:

„Jako její zemřelá sestřička se jmenuje Terezie. Všichni lidé tvrdí, že je to hezké dítě. Už se usmívá, zpozorovala jsem to poprvé v úterý. Nejdříve jsem myslela, že se mýlím, ale včera se má pochybnost rozplynula. Podívala se na mě pozorně a skutečně se usmívala. Když jsem ještě nosila toto dítě pod srdcem, stalo se něco, co se mi při dřívějších dětech nepřihodilo, totiž: když jsem zpívala, zpívalo to dítě se mnou. To jsem ale prozradila jenom Tobě, nikdo jiný by mi to ani nevěřil…“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 17. ledna 1873:

„Bojím se, že trpí střevní nemocí a mám o ni tytéž obavy, jaké jsem měla u ostatních dětí, které mi zemřely. Měla bych i toto dítě ztratit? V noci spím sotva dvě hodiny a jsem stále u maličké…“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, mezi 11. – 15. března 1873:

„Noc se mi zdála být bez konce. Terezka už nechtěla skoro nic pít. Všechny znaky, které jsem viděla a pozorovala při smrti svých dětí, se znovu dostavily. Byla jsem hluboce zarmoucena, když jsem viděla, že nemohu svému dítěti pomoci. V této bezradné situaci jsem se vydala do Semallé pro kojnou. Dva kilometry cesty (ve skutečnosti osm) jsem ušla rychle. Můj muž nebyl doma a já jsem nikomu jinému nechtěla tuto úlohu svěřit. Cestou jsem potkala tři muže, bála jsem se jich, ale řekla jsem si: Co na tom, že tě zabijí, jsem už tak k smrti zarmoucená… Kojná šla se mnou do Alençonu, ale potřásla hlavou, když viděla, že dítě odepřelo vzít potravu. Hned na to jsem šla do prvního poschodí, vrhla jsem se v mé světnici na kolena před sochou svatého Josefa a prosila jsem ho, aby mé dítě uzdravil. Odevzdala jsem se úplně do vůle Boží. Pane, když se ti to líbí, vezmi si mé dítě k sobě. Nestává se často, že pláču, ale tentokrát mi tekly po tvářích slzy. Neměla bych zase jít dolů? Konečně jsem se vzchopila a učinila tak. A jaký obraz se mi zjevil před očima? Dítě pilo a pilo a nechtělo ani přestat. Pět nás zde stálo, byli jsme všichni hluboce dojati. Mně bylo, jako by mi měla ztuhnout krev v těle. Potom se zdálo, jako by dítě bylo mrtvé. Když jsem se nad ním sklonila, nezpozorovala jsem žádné známky života. Tak klidně leželo. Děkovala jsem Pánu Bohu, že si ho tak tiše vzal k sobě. To trvalo čtvrt hodiny. Tu najednou dítě otevřelo oči a začalo se usmívat.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 30. března 1873:

„Včera, když jsem se šla s lékařem podívat na svou malou Terezii, jsem si řekla: …nebudeme šťastní, dokud všichni, my i naše děti, nebudeme sjednoceni v nebi. A obětovala jsem svou malou holčičku Bohu…Udělala jsem vše, co jsem mohla, pro záchranu své malé Terezie. Když se Bůh rozhodne jinak, pokusím se tuto zkoušku nést s největší možnou trpělivostí. Musím opravdu sebrat všechny své síly, už jsem toho v životě mnoho vytrpěla.“ (Terezie měla opětné střevní potíže.)

Dopis Zélie Martinové Marii a Pavlíně, 25. června 1874:

„Milá moje maličká nechce ani ode mne jít. Neustále je při mně, s radostí za mnou utíká, zvlášť když musím jít do zahrady. Jakmile jdu do domu, chce jít se mnou, když ji tam ale nechám, křičí tak dlouho, dokud se pro ni nevrátím. Těší mě to, že mě má tak ráda, ale někdy to má i své obtíže.“

Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 12. března 1875:

„Malá Terezka… je stále tak milá a dnes ráno mi řekla, že by chtěla jít do nebe a že kvůli tomu bude hodná jako andělíček.“

Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 10. května 1875:

„Jak jsem ráda, že ji mám. Myslím, že ji mám raději než ostatní děti, asi proto, že je nejmladší. Můj Bože, kdybych měla toto dítě ztratit, jak veliká by to byla pro mě bolest! A jak ji otec obdivuje! Je neuvěřitelné, jaké oběti pro ni přináší ve dne v noci.“

Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 5. prosince 1875:

„Malá je blázínek, jemuž není rovno. Jde se se mnou pomazlit a přeje mi smrt: ,Jak bych chtěla, abys umřela, maminečko!‘ Když dostane vyhubováno, řekne: ,Ale to je proto, abys šla do nebe, a ty vždycky říkáš, že se nejdřív musí umřít, aby se tam člověk dostal!‘ A pak ve svých projevech lásky přeje smrt i svému otci!“

Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 28. října 1876:

„Jednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: ,Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!‘ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.“

Zpět