Úryvky z dopisů Zélie o prusko-francouzské válce

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 17. ledna 1871:

O návštěvě u sestry v Le Mans: „Nebylo vidět nic jiného, než zmatek a zpustošení. Srdce se křečovitě svírá. Je to neštěstí, které zde ještě nebylo. Co je vidět ve městech, není skoro nic proti tomu, když se přijede do Le Mans. Nedovedeme si ani představit zde panující zoufalství, které zavinila válka. Má sestra mi vyprávěla hrozné věci. Umírá tu na tisíce ubohých nemocných. Jen v nemocnici v Le Mans pochovávají denně na osmdesát lidí. A kolik jich teprve umírá v lazaretech… Půl hodiny před tím, než jsem přišla do Le Mans, musely sestry Navštívení na rozkaz městské správy přijmout třicet nemocných do svého kláštera. Všude jsou samé neštovice…“
O Alençonu: „Naši gardisti vytáhli do boje a asi jednu míli před městem se postavili na odpor. Do šesti hodin večer bylo slyšet dělostřeleckou palbu ze tří stran. Všude bylo slyšet nářek od zraněných, kteří odtud byli bez rukou a nohou dopravováni. Všechny lazarety jsou přeplněné, počet mrtvých není známý, jsou mezi nimi i dobrovolníci. Jaké to bylo nerozumné, s tak malým počtem táhnout proti armádě, kterou jsme viděli na vlastní oči.“
O ubytování pruských vojáků: „V pondělí okolo třetí hodiny byly na všech dveřích připevněny lístky s poznámkou, kolik vojáků musí být v domě ubytováno. Do našeho domu přišel velitel a žádal, abychom mu ukázali všechny naše místnosti. Ukázala jsem mu jedno poschodí a řekla jsem mu, že máme čtyři děti. Když to slyšel, vzdal se další prohlídky. Bylo nám přiděleno devět mužů, na které si nemůžeme stěžovat. V naší části města museli malí obchodníci, kteří mají jen dvě místnosti, přijmout patnáct, dvacet, ba i pětadvacet vojáků. Já si ale s ubytováním vojska nedělám žádné starosti. Když vojáci žádají mnoho, řeknu jim jednoduše: ,To není možné.‘ Dnes ráno přinesli tolik masa, že by to stačilo pro třicet osob. Vojáci se právě připravují, aby si je uvařili. Přenechali jsme jim první poschodí, a šli jsme do přízemí. Kdybych Ti to měla všechno vyprávět, byla by z toho celá kniha. Jelikož se městská správa zdráhala zaplatit žádanou sumu, bylo jí pohroženo pokutami. Konečně se vévoda spokojil s tři sta tisíci franky a ohromným množstvím zboží. Všechen dobytek z okolí je odveden a nikde se nedostane mléko. Co si nyní počnu s malou Celinou, která dosud denně vypila jeden litr mléka? Co ale budou dělat matky, které mají docela malé děti? Také není k dostání u řezníka žádné maso. Zkrátka celé město je zoufalé, všichni naříkají, jen já ne…

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, léto 1871:

„Tělesně se cítím velmi dobře, ale duševně vůbec ne, zvláště dnes ne. Co se odehrává v Paříži, uvádí mou duši v hluboký zármutek. Právě jsem se dozvěděla o smrti arcibiskupa a o popravě čtyřiašedesáti kněží. Jsem z toho celá bez sebe!“ (V době Pažížské komuny je v Paříži zavražděn arcibiskup a šedesát čtyři kněží.)

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 21. července 1871:

„Rozhodně odmítám spoléhat se na takzvané proroky a proroctví. K takovým věcem jsem velmi skeptická. Říkám si: Jen Pán Bůh ví, co dělá, a ti, co si myslí, že jasně vidí, mýlí se…“

Zpět