Úryvky z dopisů Zélie o práci
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 7. listopadu 1865:
„Tato noční práce mi dělá život hořkým. Mám-li mnoho objednávek, jsem politováníhodnou otrokyní, když ale nemám co dělat a leží zde hotové krajky v ceně 20 000 franků, jsem nucena posílat dělnice, které jsem s velkou námahou vyučila (paní Martinová zaměstnávala až dvacet dělnic), k jiným továrníkům. Potom se trápím a cítím, jakoby na mně ležely celé Alpy. Co ale na tom mohu změnit? Je třeba se do toho vžít a statečně vzít svůj denní kříž na sebe.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 23. prosince 1866:
„S obchodem alençonských krajek mám dost velké potíže a trápení. Je to koruna mého utrpení. Sice si vydělám trochu peněz, ale co mě to všechno stojí! Je to na úkor mého života, neboť cítím, že se mé pozemské dny zkracují. Když mi dobrotivý Pán Bůh nepomůže, nebudu již dlouho žít. Kdybych nemusela vychovávat své děti, dělalo by mi to málo starostí a uvítala bych smrt jako jitřenku nádherně vycházejícího dne. Často myslím na svou sestru v tichém a klidném klášteře. Nepracuje pro statky pozemské, ale shromažďuje si bohatství pro nebe. A já? Já se snažím prací svých rukou vydělávat peníze, z nichž si nemohu s sebou vzít nic, a ani bych nechtěla. Co bych si s tím počala? Někdy lituji, že jsem nenásledovala příkladu své sestry, ale potom si zase říkám, neměla bys své čtyři pěkné dcery a svého milého muže. Ne, je to tak dobře, že stojím právě tam, kde jsem postavena.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 14. února 1868:
„Když jsem začala svůj obchod s krajkami, onemocněla jsem z toho. Mezitím jsem se stala rozumnější. Jsem hotova na sebe vzít vše nepříjemné, co mě potká. Říkám si: Milý Pán Bůh to tak dopouští a více nad tím nehloubám. On mi dává tu milost, že se nebojím a proto jsem docela klidná. On je vskutku dobrotivý Otec a nenaloží na bedra lidí víc, než právě tolik, kolik mohou snést.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, květen 1868:
„Mé obchody jdou špatně, moc špatně, už to ani nemůže být horší. Skutečně si myslím, že přijdu o všechno, přestože ať chci nebo ne, musím pracovat až do konce kvůli svým dětem. Máme jich teď pět, a to nepočítám ty, které by ještě mohly přijít, neboť doufám, že budeme mít ještě tři nebo čtyři!“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 6. února 1876:
„Netrápí mě touha po zbohatnutí, mám víc, než si mohu přát. Ale zdá se mi, že by bylo šílenství přestat pracovat, zvlášť vzhledem k tomu, že živím pět dětí. Pro ně se musím snažit až do úplného vyčerpání… Kdybych byla sama, a měla znovu zažít to všechno, co jsem vytrpěla od svých čtyřiadvaceti let až dodnes, radši bych umřela hlady, protože i při pouhé myšlence na to mi po zádech běhá mráz.“