Úryvky z dopisů Zélie o Leonii

Dopis Zélie Martinové bratru Izidoru Guérinovi, květen 1864:

„Leonce je již víc než devět měsíců a přesto se ještě neudrží na svých nožičkách. Ubohé dítě je velmi slabé. Má chronický kašel a záduchu. Bohu díky, není tak silný jako tehdy u Pavlíny, to bych asi nepřežila. Ale přece dobrotivý Bůh nepošle víc, než je možné snést.“

Dopis Zélie Martinové bratru Izidoru Guérinovi, 7. července 1872:

„Nemohu si vysvětlit povahu Leonie. I moudřejší lidé, než jsem já, nejsou z ní chytřejší. Přece ale doufám, že časem bude vše dobré.“

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 1. června 1874:

„Můžeš si představit, jak bolestně se mě to všechno dotýká a jak velikou starost mi to způsobuje. Celou svou důvěru v polepšení dítěte jsme vložila do své sestry. Byla jsem přesvědčena, že si tam Leonii ponechají. Ale ukázalo se, že to při nejlepší vůli není možné. Byly by ji musely oddělit od ostatních dětí. Jakmile je mezi druhými dětmi, nemá sílu a upadá v pravidelnou neukázněnost. Nyní mohu očekávat jenom zázrak, aby se její povaha změnila. Já si ale zázrak nezasloužím. Přesto však v něj doufám, navzdory vší naději. Čím těžší je její povaha, tím více jsem přesvědčena, že Pán Bůh nedopustí, aby taková zůstala. Budu se tak dlouho modlit, až se slituje. Když jí bylo osmnáct měsíců, Pán Bůh ji uzdravil ze smrtelné nemoci. Proč by ji tedy Pán Bůh uzdravil, kdyby s ní neměl zvláštní úmysly milosti?“ (Leonie byla již podruhé propuštěna z penzionátu kvůli nezvladatelnému chování. Podruhé tam šla, aby ji rodná sestra Zélie Marie Dosithea připravila na první svaté přijímání. To se nepodařilo, Zélie musela tedy vzít tuto odpovědnost na sebe sama.)

Dopis Zélie Martinové bratru Izidoru Guérinovi, 7. září 1875:

„Jsem spokojena s Leonií, jen kdybychom překonali její svéhlavost a dovedli zkrotit její povahu. Potom by byla dobré a přítulné dítě, které se nebojí žádné námahy. Ona má železnou vůli. Když si něco vezme do hlavy, nezná žádnou překážku, aby dosáhla svého cíle. Ale není vůbec zbožná. Modlí se jen tehdy, když to jinak nejde.
Dnes odpoledne jsem ji prosila, abych mi přečetla několik modliteb. Brzy ale toho měla dost a řekla: ,Maminko, vypravuj mi raději o životě našeho Pána Ježíše Krista!‘ Nemohla jsem moc mluvit, stále mě bolí v krku, takže mi to dělalo potíže. Ale nakonec jsem sebrala všechny síly a povídala jsem jí o Kristově životě. Když jsem došla až k umučení Páně, začala plakat. Byla jsem velice ráda, že jsou v ní takové city!
Leonie právě teď šla po schodech dolů, přinesla mi růženec a ptala se mě: ,Máš mě ráda, maminko? Já nechci být už neposlušná!‘
Někdy má velice dobrou vůli, ale dlouho nevytrvá. Včera měla zase ošklivý den. V poledne jsem jí řekla, aby se přemohla a nedbala na svou špatnou náladu. Slíbila jsem jí, že za každé sebezapření dostane jeden lískový oříšek, který si může uložit do zásuvky, kterou jsem jí sama určila a že pak večer spolu ty oříšky spočítáme. Plná radosti svolila. Brzy jsem ale přišla na to, že už žádné oříšky v domě nemáme. Nezbylo nic jiného, než abych rozkrojila na sedm dílů zátku, které je měly nahradit. Večer jsem pak pátrala, kolik kousků zátky vzala. A výsledek: žádný. Byla jsem velmi nespokojená a vyčetla jsem jí to. Upozornila jsem ji, jak velmi je důležité, aby byla zbožná. Po tvářích jí tekly slzy poctivé lítosti. I já jsem měla v očích slzy… a ještě dnes leží leží kousky zátky v zásuvce.“

Dopis Zélie Martinové bratru Izidoru Guérinovi, 18. ledna 1877:

„Zdá se, Pán Bůh má přece jen s tímto dítětem milostiplné úmysly. A kdyby k tomu bylo třeba i oběti mého života, přinesu ji ráda.“

Dopis Zélie Martinové Pavlíně, 12. března 1877:

„Zdá se mi, jako bych na přímluvu Tvé tety dostala velkou milost. Kladla jsem jí na srdce mou ubohou malou Leonii. Od té doby, co je na věčnosti, myslím že vyslyšela mou prosbu. Jak víš, Tvá sestra byla typ velmi neposlušného dítěte, nikdy dobrovolně neuposlechla. Vždycky dělala opak toho, co jsem jí rozkázala, i tehdy, když se to srovnávalo s jejím přáním. Jen služebnou poslechla. Zkusila jsem všemi prostředky přitáhnout Leonii k sobě, ale dosud marně. To byla největší starost mého života. Když jsem zemřelou tetu prosila, aby mi přivedla srdce dítěte nazpět, byla jsem v neděli ráno vyslyšena. Teď je Leonie celá má, nechce mě ani na okamžik opustit, stále mě objímá, bez váhání udělá vše, co jí rozkáži a pracuje celý den po mém boku. Luisa (služebná) nyní ztratila celou svou autoritu a potom, co se stalo, nebude již mít na Leonii žádný vliv. Zacházím s Leonií laskavě a doufám že tímto způsobem postupně odloží své chyby.“ (Martinovi přišli na to, že služebná Luisa udržovala s Leonií nezdravý vztah, připoutala ji na sebe a podkopávala autoritu rodičů. Po tomto odhalení se situace s Leonií začala měnit. Zélie svěřila Leonii do modliteb své sestry, která 22. února zemřela.)

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 10. května 1877:

„U Leonie nastala úplná proměna, jež je mi zářícím paprskem naděje. Všecko, co jsem dosud konala, abych ji připoutala k sobě, bylo marné, ale nyní je tomu jinak. Miluje mě takovou láskou, že nemůže být větší a s touto láskou proniká do jejího srdce stále více i láska k Bohu. Má ke mně neomezenou důvěru a zachází tak daleko, že se mi svěřuje ze všech svých nepatrných chyb. Je odhodlána změnit svůj život a velmi se namáhá, aby to dokázala, což nejlépe mohu posoudit já sama. Stále se nemohu zbavit myšlenky, že tuto proměnu musím připsat přímluvě své sestry. Právě ona to byla, která mi ukázala, jak to mám dělat, abych si získala srdce tohoto dítěte.
Na konci května chce přistoupit k přijímání a jak se na to připravuje – každý den, každičkou chvíli! Ať je dobrý Bůh veleben!“

Zpět